Spor o doboj
Text podle Semelové „existuje již asi rok“, během posledního měsíce ho prý ale odborná sekce školství aktualizovala. „Chceme, aby se historie objektivně vykládala,“ vysvětluje Semelová a dodává, že ideální by bylo uspořádat seminář s historiky, na němž „by se tyto otázky řešily“. Jestli by ale měli historikové zájem diskutovat s učitelkou matematiky, tělocviku a češtiny na pražské základní škole, je otázkou.
Text nejčastěji polemizuje s historiky Janem Kuklíkem a Jiřím Kocianem, autory učebnice pro žáky devátých tříd s názvem Dějepis – nejnovější dějiny. Semelové vadí třeba to, že autoři zmiňují při výkladu druhé světové války legendární odbojovou skupinu Tři králové, „avšak o Juliu Fučíkovi, Marušce Kudeříkové nebo Eduardu Urxovi si žáci nepřečtou nic“.
Jan Kuklík, přední český odborník na období okupace, si za učebnicí stojí: „U Tří králů je osobní statečnost jasná a příkladná, navíc jde i o efektivitu – získali řadu důležitých zpravodajských informací, a navíc tu byly jejich pokusy o sabotáže.“ Naopak Fučík podle Kuklíka jednoznačným prototypem hrdiny není: „Nejde o to nasazovat Fučíkovi psí hlavu, on to ale žádný hrdina bez bázně a hany nebyl. Ostatně to sám o sobě napsal, což ukazuje úplná a neretušovaná verze jeho Reportáže psané na oprátce.“
Kuklík: Semelová se mýlí
Text Kuklíkovi s Kocianem zazlívá řadu dalších údajných omylů. Například to, že prý umenšují zásluhy sovětských vojáků při osvobození Prahy, když píší, že 8. května večer „boje v Praze utichly“ a druhý den „do téměř již svobodného města přijížděly tanky“.
Semelová se snaží prokázat pravý opak a cituje v této souvislosti báseň Jaroslava Seiferta Květnové noci, ve které se praví, že „noc čtvrtá (tedy z 8. na 9. květen. pozn. red.) byla ze všech nejhorší“. Na závěr se pak Semelová ptá, kdo má pravdu - autoři učebnice nebo „nositel Nobelovy ceny za literaturu“.
I tady, ale Kuklík tvrdí, že se Semelová mýlí: „Praha byla ohrožena hlavně během noci ze 7. na 8. května. Odpoledne 8. května začalo platit příměří, které s Němci dojednala Česká národní rada. V noci pak k jistým bojovým střetům docházelo, báseň ale realitu přesně nepopisuje.“
Kritiku sklidil za svoji učebnici -Dějiny moderní doby také historik Vladimír Nálevka. Jeho „provinění“ spočívá v tvrzení, že studenou válku veřejně odstartoval Stalinův projev z února 1946 a nikoliv Churchillův slavný projev ve Fultonu z března téhož roku. Podobně jako Kuklík Nálevka o pravdivosti svých slov nepochybuje.
„Studená válka vznikla z rozporů mezi velmocemi a především Stalinovou agresivitou. Churchil samozřejmě nezačal studenou válku, on ji jenom pojmenoval. Studená válka začala daleko dříve než toho 5. března, kdy vystoupil Churchill. Stalinův únorový projev odkrývá jeho obavy a záměry. Je náznakem toho, že se vrací k politice obklíčené pevnosti. V tomto směru má paní Semelová školní znalosti,“ namítá odborník na moderní světové dějiny Nálevka.
Faux pas? Srovnávat Horákovou se Schrammem
Všem autorům učebnic bez rozdílů spílá Semelové tým kvůli komunisty popravené Miladě Horákové. „Zajímalo by nás, proč se autoři učebnic stavějí kriticky k popravě M. Horákové a současně velkoryse přehlížejí oběti nositelů „pravé demokracie“? Má snad v propadlišti dějin zmizet jméno zavražděného Augustina Schramma... Rudolfa Šmatlavy... Aničky Kvášové... a řady dalších?“
Voják Šmatlava zemřel v prosinci 1952 při přestřelce s protikomunistickými odbojáři. Funkcionářku Kvášovou už v lednu 1952 zastřelila při asi nejkontroverznější protikomunistické akci jiná skupinka odpůrců režimu.
Faktem ale zůstává, že oba byli naprosto řadoví představitelé režimu, kdežto v případě Horákové šlo o významnou političku, jejíž smrt vzbudila kritické ohlasy v celém demokratickém světě. Za úplné faux pas lze pak považovat srovnávání popravy Horákové se záhadnou vraždou agenta NKVD Schramma, který se podle některých svědectví měl podílet na smrti Jana Masaryka.
Historicky neudržitelné je i pokus týmu Semelové ukázat, že komunistický režim ekonomicky neselhal citováním statistik. Podle nich například národní důchod Československa v letech 1948 až 1989 vzrostl více než sedmkrát a průmyslová výroba dokonce čtrnáctkrát.
„Ta čísla neříkají naprosto nic. Když vyrobíte miliony tun oceli ročně, budete mít obrovské HDP, ale lidé budou třeba umírat hlady... V tržní ekonomice jsou hodnoty určovány na trhu, při centrálním plánování je ale cena taková, jaká se naplánuje,“ vysvětluje David Lipka z Vysoké školy Ekonomické.
|
DĚJEPIS JE ZKRESLOVÁN VÍC NEŽ PŘED ROKEM 1989 Chceme, aby se historie na školách objektivně vykládala, říká Marta Semelová z KSČM. |
