Prvoinstanční soud v Havlíčkově Brodě Čakrtově žalobě předloni nevyhověl a jeho rozhodnutí následně potvrdil i hradecký krajský soud.
Vztah Sekaninové-Čakrtové k majetku podle soudů vyplýval z politického přesvědčení, komunisté totiž brojili proti velkému soukromému vlastnictví. Nejvyšší soud však případ po Čakrtově dovolání vrátil k novému projednání do Hradce Králové.
|
Žalobci se nepodařilo prokázat, že by Sekaninová-Čakrtová dědictví odmítla v tísni. Naopak patřila ke skupině, jež za politické pronásledování sama nese zodpovědnost.
Krajský soud měl posoudit tíseň, kterou se soudy nezabývaly. Soud nyní po vyhodnocení listinných důkazů z 50. let konstatoval, že na Sekaninovou-Čakrtovou žádný nátlak, aby se vzdala dědictví po matce, vyvíjen nebyl. Rozhodnutí havlíčkobrodského soudu tak opět potvrdil. Náhradu nákladů řízení soud žádné ze stran sporu nepřiznal.
"Žalobci se nepodařilo prokázat, že by Sekaninová-Čakrtová dědictví odmítla v tísni, či že by její postoje v této věci byly ovlivněny politickou perzekucí. ," řekl při odůvodnění verdiktu soudce Jan Rutsch. Proti dnešnímu verdiktu hradeckého soudu může Čakrt opět podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Dnes se Čakrt ani jeho právní zástupce jednání nezúčastnili.
Sporné nemovitosti nyní patří například Pozemkovému fondu ČR, městu Havlíčkův Brod, Českým drahám či Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Sekaninová-Čakrtová byla v 50. letech náměstkyní ministra zahraničí. V roce 1968 jako jedna ze čtyř poslanců hlasovala proti přijetí smlouvy o takzvaném dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu. Později podepsala Chartu 77 a působila v disentu.
Sekaninová-Čakrtová pocházela z bohaté židovské rodiny. Narodila se v Budapešti jako Gertruda Stiassna. Vystudovala v Praze práva a v roce 1932 vstoupila do komunistické strany. Provdala se za známého advokáta komunistů Ivana Sekaninu. Její manžel zemřel v koncentračním táboře, ona sama přežila Terezín i Osvětim.
Po válce zjistila, že celá její rodina byla vyvražděna, a tak se plně oddala politice. V roce 1949 se stala náměstkyní ministra zahraničí. Odvolána byla až v roce 1957. Unikla stranickým čistkám, ačkoliv podle historiků přesně zapadala do šablony skrytých třídních nepřátel, před kterými varovali sovětští poradci. V 60. letech se vrátila do politiky jako poslankyně.
Její život změnil rok 1968, kdy se rozešla s ideologií a politikou komunismu. Za odpor proti sovětské okupaci byla vyloučena z KSČ. Chartu 77 podepsala jako jedna z prvních, podílela se na zrodu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Zemřela v roce 1986.
