Gilgameš a westernoví Romeo s Julií v Operním panoramatu Havlíkové

Koncertní Gilgameš Bohuslava Martinů s katarzí ztišené hloubky

Česká filharmonie nyní uvedla Epos o Gilgamešovi koncertně pod taktovkou rakouského dirigenta Manfreda Honecka, který jako dlouholetý spolupracovník tohoto orchestru zastoupil Jiřího Bělohlávka. Oratorium Bohuslava Martinů, které se natáčelo pro sběratelskou nahrávku na vinylové desky, nastudoval Honeck vůbec poprvé. Nabízelo se tak porovnání tím spíše, že Martinů měl interpretační představu kombinace statického koncertního uvádění se střídmými hereckými akcemi sólistů a vypravěče.

Ze sumerského eposu o Gilgamešovi z mezopotámské kolébky lidské civilizace před více než čtyřmi tisíci lety si Martinů vybral zvláštní vztah moudrého i pánovitého bájného vládce Gilgameše k válečníkovi Enkiduovi a otevřel archetypální témata střetu světa lidí a bohů, peripetie vztahů nebo pátrání po tajemství smrtelnosti.

Keenlyside, Trubadúr, Butterfly a Nekoranec v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Pro režiséra brněnské inscenace Jiřího Heřmana bylo dominantní téma samoty, které zhmotňoval jako lyrickou hudebně-scénickou báseň, ve které se jako v nočním snu začne zhmotňovat mýtus o Gilgamešovi a Enkiduovi, kteří vstanou z prosklené vitríny a vedle taneční podoby v choreografii Jana Kodeta mají své pěvecké dubly. Do jejich střetů i naléhavých tázání se zapojí „cestující“ na zaoceánské lodi, kteří se zapojí do jejich příběhu a ve čtverci z průsvitného plexiskla postupně seskládají strop, který oddělní pozemské a nadzemské – bohové žijí ve světle, zatímco dny smrtelníků na zemi jsou sečteny.

I když brněnský šéfdirigent Marko Ivanović prošel s orchestrem Janáčkovy opery všemi, především rytmickými nástrahami Martinů partitury a sbor tohoto souboru pod vedením Pavla Koňárka mimořádně skloubil tradičně vysokou pěveckou úroveň s velice náročnými hereckými, ba i tanečními akcemi včetně mimiky, stmelenosti a kompaktnosti, kterou měla při koncertním provedení Česká filharmonie a Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka dosáhnout nemohli. I proto, že akustika Janáčkova divadla s hráči v orchestřišti a Rudolfina s orchestrem na pódiu není srovnatelná.

Slouží ke cti České filharmonii, že nepodcenila obsazení sólových partů, jakkoli rozsahem nevelkých. Především sopranistka Lucy Crowe svým koncentrovaným klidným jasným sopránem vyjádřila strhujícím způsobem rozporuplný ženský princip oratoria. Ovšem barytonista Derek Welton, tenorista Andrew Staples i basista Jan Martiník zprostředkovali hluboké souznění s poselstvím Martinů díla. Nesnadné řešení přináší role vypravěče. Podobně jako při brněnském scénickém provedení byla amplifikovaná. Ale zatímco v divadelním prostoru nevadila, v Rudolfinu vedle báječně plastického zvuku orchestru, sólistů a sboru takto upravený hlas působil disparátně. Britský herec Simon Callow (kterého známe jako Schikanedera z Formanova Amadea) uplatňoval vedle čistých neobarokních ploch až romanticky patetický výraz, který se míjel s poetikou Martinů oratoria.

Filharmonické provedení hudebně prohloubilo bohatství dynamiky, temp a kontrastů dramatických scén souboje Gilgameše a Enkidua přes nářek na mrtvým přítelem a obsedantnost otázek po věčném životě a zákonech podsvětí. Gradace Gilgamešova zoufalého volání ve fortissimu, aby bůh otevřel zemi a on mohl hovořit s duchem Enkidua nad dlouhým drženým sborovým unisono a capella tónem v pianissimu, než se vytratí do ticha vyústila až do téměř do transcendentního zážitku.

Obě uvedení, brněnské s vizuální vrstvou obřadnosti a propojení ikon a symbolů Jiřího Heřmana ve výtvarných obrazech v mnohotvárném světelném designu Daniela Tesaře, pražské s zvukovou vycizelovaností orchestru, sboru i sólistů, každé trochu jinak rozšířilo a prohloubilo vyznění tohoto Martinů vrcholného díla.

Villazonův westernový Nápoj lásky

Česká televize uvádí na kanálu ČT Art programy, které mají šanci zaujmout i zájemce o operu – vyplatí se nahlížet do týdenního přehledu programu. V poslední době tak vedle záznamů recitálu Edity Gruberové na loňském festivalu Prague Proms a také u nás uvedeného pucciniovského programu Jonase Kaufmanna v La Scale, za který sklidil čtyřiceti minutový frenetický potlesk, ČT nabídla záznam inscenace Nápoje lásky z Baden-Badenu z roku 2012. Zaujal především výkonem Rolanda Villazóna, kterého i u nás alespoň z recitálů známe nejen jako vynikajícího tenoristu, ale i jako bytostného komika. Tento svůj dar kromě role Nemorina uplatnil v Baden-Badenu také jako režisér. Přenesl děj Nápoje lásky s komediální adaptací tristanovského motivu z italské vesnice na počátku 19. století do hollywoodských ateliérů éry němého filmu. Natáčí se tu western a všemi obletovaná filmová hvězda Adina s kolty nízko u pasu se u režiséra Dulcamary (ten si zahraje také indiánského medicinmana), přimluví za mladíka, který k ní obdivně vzhlíží. Nemorino v mexickém ponču neustále působí zmatky, protože nechápe rozdíl mezi filmovou fikcí a realitou a po naverbování do armády na sebe bere podobu Charlieho Chaplina. Taková aktualizace vypadá zpočátku bláznivě, ale postupně pochopíme, že Villazón má režii promyšlenou do nejmenších detailů, dobře si vybral a pro svou koncepci nadchl své kolegy a jeho experiment rozhodně není nějakým sebestředným režisérismem. Donizettimu neuškodil a hlavně – nejen dva tisíce diváků ve zcela vyprodaném baden-badenském Festspielhausu, ale i televizní diváci se mohli pobavit. Ostatně podobně se bavilo olomoucké publikum, když Oldřich Kříž pojal Nápoj lásky ve stylu filmu Vesničko má středisková.

Romeo a Julie, u kterých je lepší zavřít oči

Když v prosinci 2007 začaly u nás tehdy pouze v žižkovském Aeru přímé přenosy z Metropolitní opery právě operou Romeo a Julie Charlese Gounoda s Annou Netrebko a Robertem Alagnou v hlavních rolích, byla to nevídaná novinka. Dnes, o deset let později prvotní kouzlo sice vyprchalo, ale i nové uvedení této adaptace Shakespearovy tragédie podřízené pravidlům francouzské opery druhé poloviny 19. století přineslo momenty, kvůli kterým stojí za to na přenosy z MET chodit. A to i přesto, že inscenaci režiséra Bartletta Shera jsme mohli už u nás vidět s Nino Machaidze a Rolandem Villazónem díky přenosu ze Salcburku v roce 2010, kde měla premiéru. I když Sherova režie, která utápí příběh veronských milenců v šeru na pódiu před průčelím paláce ve změti kostýmů od renesance po rokoko, ovšem s brilantně vypracovanými scénami soubojů, nepatří k nejzdařilejším, ani hudební nastudování Gianandrei Nosedy ve zvuku zprostředkovaného reproduktory v Biu Oko nemělo potřebnou plasticitu, devízou přenosu byly výkony protagonistů.

Italský tenorista Vittorio Grigòlo díky svému klukovskému typu a tvárnému hlasu skvěle vystihuje Romea jako temperamentního teenagera s bouří emocí i láskyplnou něhou. Dianu Damrau si velmi pravděpodobně užívali více diváci v hledišti Metropolitní opery. Mohli si vychutnat mnohostrannost výrazových nuancí této technicky suverénní sopranistky v kaskádách brilantních koloratur dívčí rozverné Julie, která ovšem zvládá i dramatický výraz, když se rozhodne pro svou lásku zemřít. I když Damrau v rozhovoru o přestávce sebeironicky zažertovala, že čtrnáctiletou Julii takto vytvořila poprvé ve svých 45 letech, na rozdíl od pohledu z hlediště, při kterém postava s dlouhými kadeřemi blond vlasů a dlouhými tylovými vlečkami kostýmů mrštně skotačila po jevišti, detailní záběry kamer na matku dvou synů byly nemilosrdné – i přes licenci, která k opeře patří.

Zejména u nás dozajista velkou zvědavost ještě posílala přestávka, během níž mohli diváci v kinech nahlédnout do zákulisí přípravy nové inscenace Rusalky s Kristinou Opolais v titulní roli. Přenos se bude vysílat 25. února.

Inspirace na dny příští

Giuseppe Verdi: Trubadúr. Přímý přenos z Royal Opera House. Dirigent Richard Farnes, režie David Bösch. Obsazení: Hrabě z Luny Dmitri Hvorostovsky, Azucena Anita Rachvelishvili, Leonora Liana Haroutounian, Manrico Gregory Kunde. Kino MAT, Praha, úterý 31. ledna 20:15 h.

Češi ve Vídni 18. století. Leopold Koželuh: Kantáta ke korunovaci Leopolda II. Dirigent Marek Štilec, soprán Kristýna Vylíčilová, tenor Josef Moravec, tenor Tomáš Kořínek. Martinů Voices, sbormistr Lukáš Vasilek. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, kostel sv. Šimona a Judy úterý 31. ledna 19:30 h. (Setkání s umělci od 18:15 h)

Královské slavnosti ve Versailles. Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704, Judith van Wanroij – soprán, Hana Blažíková – soprán, Cyril Auvity – tenor, Benoît Arnould – bas. J.-B. Lully — Grand motete „Jubilate Deo“, Te Deum, J.-P. Rameau — Grand motet „In convertendo Dominus“, J.-J. de Mondonville — Grand motet „Dominus regnavit“. Dirigent Václav Luks. Dvořákova síň Rudolfina, čtvrtek 2. a pátek 3. února 2017 19:30 h.

Amilcare Ponchielli: La Gioconda. Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie a scéna Tomáš Pilař, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, pohybová spolupráce Ladislava Košíková, světelný design Daniel Tesař, dramaturgie Patricie Částková, sbormistr Pavel Koňárek. La Giocond - Csilla Boross j. h., Laura Adorno - Jana Hrochová, La Cieca - Lenka Čermáková j. h., Enzo Grimaldo - Sung Kyu Park j. h., Barnaba - Pavoľ Remenár j. h., Alvise Badoero - Jiří Sulženko, Zuàne - Jiří Miroslav Procházka j. h., Isèpo - Ivo Musil, Zpěvák - Jiří Klecker

Lodivod: Petr Karas. Janáčkovo divadlo, premiéra sobota 4. února 2017 19:00 h.