Včely vymírají a světu hrozí hladomor! Tato katastrofická vize pronikla v posledních letech do médií v souvislosti s neznámou epidemií, která začala ve velkém likvidovat včelstva, především v Severní Americe. Do britských kin nyní dokonce přichází celovečerní dokument o záhadně mizejících včelách (Vanishing of the Bees).
Jak je to s těmito pilnými opylovači doopravdy? Ubývá jich? Jak se to může podepsat na úrodě zemědělských plodin? Dvojice odborníků se minulý týden pokusila na stránkách časopisu New Scientist uvést věci na pravou míru.
Hledá se pachatel O existenci podivné choroby, která sužuje včelu medonosnou, není sporu. Úkaz zvaný Colony Collapse Disorder (CCD, což můžeme volně přeložit jako syndrom rozpadu včelstev) se projevuje tím, že dělnice opustí úl a matka i plod potom uhynou hladem.
Objevila se řada více či méně pravděpodobných vysvětlení, co může kolaps způsobovat - od vlivu mobilních telefonů, které mají rušit orientační smysl včel, přes geneticky upravené plodiny odolné proti hmyzím škůdcům až po roztoče Varroa nebo virová onemocnění. Mobilní telefony jsou nejspíš mimo podezření, protože v Evropě, kde je pokrytí sítěmi mobilních operátorů hustší než v Americe, mizelo včel méně. Mimo hru jsou pravděpodobně i GM rostliny, protože včely hynou i tam, kde se široko daleko žádné nepěstují.
Těla mrtvého hmyzu se v blízkosti úlu obvykle nenajdou, což ztěžuje pátrání po případných parazitech nebo chorobách. Zároveň se tím vylučují prostá vysvětlení jako otrava pesticidy nebo jinými chemikáliemi.
"Před třemi lety došlo k velkému sériovému úhynu včelstev, který se dával do souvislosti s jevem CCD. Někdy se ale pod tento pojem zahrnovaly i úhyny s jinými příznaky. Od té doby ovšem vznikla přesnější definice, takže dnes za CCD považujeme jen události, ke kterým se nepodaří přiřadit žádnou známou příčinu typu varroázy nebo virové nákazy," vysvětluje Dalibor Titěra z Výzkumného ústavu včelařského v Dole. Zároveň nevylučuje, že CCD mohou způsobovat viry, ovšem dosud nepoznané.
V posledních dvou letech už nebyl úbytek včelstev zdaleka tak dramatický jako v sezoně 2006-2007, i když letos se podle Titěry začínají opět objevovat hlášení o prázdných úlech. "Nevíme, jaká situace bude na jaře, může to znamenat určitou recidivu. Ale v jaké intenzitě přijde, to se v tuhle chvíli nedá odhadnout," říká český odborník.
O šest procent menší úroda
Ale i kdyby - co by to vlastně znamenalo? Ztráty pro včelaře, nebo i hrozbu, že nebudeme mít co jíst? Mohly by v souvislosti s nedostatkem včel klesnout výnosy potravinových plodin o třetinu, jak naznačují některé předpovědi?
Argentinský biolog Marcelo Aizen se spolu s kanadským ekologem Lawrencem Harderem podíval na statistiky Organizace pro výživu a zemědělství při OSN za posledních 45 let. Výsledky svých analýz zveřejnili v odborném časopise Current Biology.
Vyplývá z nich, že třetinu světové zemědělské produkce - včetně mnoha druhů ovoce a olejnatých semen - skutečně tvoří plodiny, které potřebují opylování. "Jen málo z nich ale na opylovačích stoprocentně závisí, mnohé jsou do jisté míry samosprašné," uvádějí autoři studie v komentáři pro časopis New Scientist. Upozorňují, že většina plodin tvořících hlavní složku výživy, jako je pšenice, kukuřice, rýže nebo brambory, opylovače vůbec nepotřebují.
Odborníci se podívali také na vývoj zemědělských výnosů na hektar. Zjistili, že výnosy plodin závislých na opylování se stále zvyšují, byť pomalejším tempem než u těch, které se bez opylení obejdou.
"Kdyby včely medonosné úplně zmizely, světová zemědělská produkce by klesla jen o čtyři až šest procent," tvrdí vědci. Navzdory katastrofickým zprávám totiž opylovačů celosvětově přibývá.
Dalibor Titěra s tímto tvrzením souhlasí a hned nabízí vysvětlení: Jev CCD se týká jen včely medonosné, ale na světě existuje zhruba 20 000 druhů včel (z toho v Evropě je jich popsáno 700 a jen na území Prahy jich najdeme kolem osmdesáti) a evropská včela medonosná je jen jedním z nich.
V Asii a Africe se převážně chovají jiné druhy. Austrálie a Amerika svoje včely medonosné neměly, kolonizátoři je tam dovezli teprve před pár stoletími. To je ostatně podle vědců jedním z důvodů, proč jsou masově chovaná včelstva v Americe -tedy v nepůvodním prostředí - náchylnější k problémům.
Vedle kulturně chovaných včel se na opylování podílejí i ty divoké - čmeláci, včely samotářky, ale i další živočichové jako mravenci, ptáci a netopýři. "Autoři studie nechtějí tvrdit, že zprávy o úhynech včel medonosných nejsou pravdivé. Poukazují ale na to, že jde jen o lokální výkyvy, které nemůžeme zobecňovat a vyvozovat z nich globální závěry," podotýká Dalibor Titěra.
Mandlová dieta hmyzu nesvědčí
Zároveň autoři studie varují, že bychom se touto pozitivní zprávou neměli nechat ukolébat. Z analýzy totiž také vyplývá, že množství celosvětově pěstovaných plodin se za poslední půlstoletí zdvojnásobilo, ale rostlin, které potřebují opylení, přibylo hned čtyřnásobně. Jde především o exkluzivnější zboží, jako jsou mandle, mango, kešu oříšky nebo melouny. Bez nich bychom sice hladem neumřeli, ale poptávka po nich roste, takže se jich pěstuje čím dál víc na rozsáhlých mechanizovaných plantážích.
Na rozdíl od Evropy, kde většinu včel chovají lidé jako zálibu, ve Spojených státech profesionálové s úly v kamionech kočují z jedné plantáže na druhou. "Jsou to šílené monokultury a včely mají jednostrannou dietu, která jim nesvědčí. Představte si, že byste každý den od rána do večera jedli jenom ředkvičky. Když si jich dáte pár k večeři, je to v pořádku, ale všeho moc škodí," říká Dalibor Titěra.
Včelám pak mohou chybět určité látky, oslabí se jejich imunita a jsou náchylnější k chorobám. Navíc všechny stromy vykvetou najednou, takže je hmyz mnohdy nestihne všechny opylovat, a po odkvětu naopak nemá co jíst. Kromě toho na plantážích chybí přirozené úkryty pro divoký hmyz, který včelám za normálních okolností s opylením pomáhá.
U nás situace není tak dramatická, protože řepkové lány jsou ve srovnání s americkými plantážemi malé. Odborníci vysledovali, že diverzita hmyzu na poli či plantáži se udržuje zhruba do dvou kilometrů od přirozeného biotopu. Laicky řečeno tedy stačí, aby od sebe meze na polích nebyly vzdálené víc než čtyři kilometry. Plantáže v některých zemích ovšem mají desítky nebo i stovky kilometrů.
Americká entomoložka Rachael Winfreeová v časopise Current Biology upozorňuje, že zatím krize vyvolaná úbytkem opylovačů nehrozí, ale v budoucnu by se nám přílišná závislost na těchto monokulturách mohla vymstít. "Měli bychom se zamyslet, jestli si všichni lidé na zeměkouli potřebují sypat kopeček zmrzliny plátkovými mandlemi a zda tím přírodě nezpůsobujeme zbytečnou škodu," doplňuje Dalibor Titěra.
