Konfidenti mezi námi

Připomíná totiž hon na čarodějnice, tedy to, před čím varovali odpůrci lustrací. Proto je záhodno především vysvětlit pojmy.

Vyjděme z toho, co víme. Nohavica před dvaceti lety selhal. Zapletl se, jako tolik jiných, s StB a vztah nezůstal bez evidence. Kdyby se pak chtěl ucházet o veřejnou funkci, lustrační zákon by tomu - na bázi oné evidence - zabránil. Nás ale zajímá něco jiného. Lze z oné evidence vyvozovat vinu? Znamená „selhal“ totéž co „ublížil“? Tady už lustrační zákon nepomůže, jde jen o znalost a interpretaci faktů. A dostupná fakta nejsou k Nohavicovi tak přísná jako Hutka a jím vybuzená média.

Víme například, že písničkář František Horáček (Jim Čert) „svědomitě, aktivně a iniciativně plnil úkoly“ StB. Jak si to představit v praxi? Třeba tak, že Michal Hýbek, do té doby estébákům neznámý „dělník samizdatu“, šel na jeho udání na rok a půl za mříže. A hlavně - Čert se po revoluci vyhýbal jakémukoliv pokání.

O Nohavicovi víme, že udal Karla Kryla, který byl ovšem již dvacet let v exilu, a také signatáře petice za propuštění Václava Havla. Řekl tedy na StB to, co už politická policie stejně věděla. Jistě, bylo to selhání, ale selhání především „na vlastní triko“, a on se z něho na jaře 2006 veřejně vyzpovídal v týdeníku Respekt.

A tady se otázka ozývá opět. Proč rok a půl po Nohavicově veřejné zpovědi vzniká hysterie kolem Hutkovy písničky? Nohavica se přitom nachází v určité formě trestu - není třeba zván na prestižní festival do Trutnova, stejně jako konfidenti Horáček či Hejma. Svou nahrávkovou popularitu ale úročí dál. Co se teď dovídáme nového? Řečeno natvrdo, podobně jako Nohavica říkal estébákům hlavně to, co už sami věděli, nám teď Hutka a rezonující média říkají o Nohavicovi to, co už sami víme.

Někdo selhal, jiný i ubližoval. Zákon nuanci nerozliší, je to na nás. Házímeli ty lidi do jednoho pytle, jsme jako exorcisté.