Vyslovme to, co Topolánek vyjádřil zkratkou, naplno: ‚Ve sněmovně jsme ztratili většinu. Chovejme se, jako bychom žádnou druhou vlnu reforem nikdy neplánovali. Do konce funkčního období můžeme zůstat sedět ve vládě, zadávat zakázky a vydávat vyhlášky. Co bude dál, o to se teď nestarejme.‘ Jak mohli delegáti dát tomuto programu svou důvěru?
Za prvé mu dost delegátů důvěru nedalo; zvítězil menší převahou než minule. Se šedesáti procenty si Topolánek nebude moci moc vyskakovat a možná, že kongres bude mít ještě svou dohru – nevíme jakou, ale slabost osměluje protivníky nejen uvnitř strany.
|
Hlas pro Topolánka a jeho tým zkrátka znamená rezignaci na dlouhodobou budoucnost ODS.
Zadruhé kongres tu diskusi, která by provětrala vzduch, nepřinesl. Řečníci volili zástupná témata, chytali se příhodně mlhavých pojmů, u nichž je lépe se neptat, co si pod nimi kdo představuje: „étos“, „reflexe“ nebo „komunikace“.
Topolánek zjevně usoudil, že postačí kosmetická sebekritika. Spočívala kupříkladu v tom, že uznal, že neměl „ustoupit krajským reprezentacím a přenechat jim kompletní režii kampaně“. Jako by se k tomu krajské reprezentace uchýlily z čiré blbosti, a ne z oprávněného, zkušenostmi podloženého strachu, že jim nepopulární předseda jen přitíží! A to říká zrovna Mirek Topolánek, který se do Senátu dostal tak, že ze své kampaně vymýtil jakoukoli zmínku o ODS!
Ale navzdory slovům o odpovědnosti ji Topolánek vesměs odhrnul na nejrůznější objektivní příčiny, z nichž mu vyšlo, že všechno muselo dopadnout tak, jak dopadlo. Na některé karamboly pohodlně zapomněl. Zejména na svůj rozháraný osobní život, který stranu poškodil přinejmenším tím, že na sebe premiér nemohl strhávat pozornost nějakým užitečnějším způsobem. Zapomněl na to, jak zachraňoval před soudem Jiřího Čunka, v kterémžto příběhu se koncentruje hned několik neduhů, zejména přílišné vyhovování koaličním partnerům, jež nepřináší patřičné výnosy, nesplněné sliby ohledně boje s korupcí.
Hlas pro Topolánka a jeho tým zkrátka znamená rezignaci na dlouhodobou budoucnost ODS.
Topolánkovi kritici zase ukázali svou nepřipravenost. Převládala u nich zástupná témata směřující na stranické atavismy, které ODS neposkytnou žádnou orientaci, co se týče oslovení veřejnosti, najmě Lisabonská smlouva a údajná ztráta pravicovosti ODS. Chtít teď odmítnout Lisabonskou smlouvu je přinejmenším pofidérní krok a hlavně se jeho proponentni probudili pozdě. Měli se sešikovat na minulém kongresu před rokem, který o vládní evropské strategii jednal a posvětil ji. Teď jejich čerstvě probuzené horlení vyznívá zcela účelově. A ztráta pravicovosti samotné ODS (nezaměňovat s koaličními kompromisy) je prostě a jednoduše výmysl.
Proč mluvit o výmyslech? Nejspíš proto, že tito lidé si odvykli nebo se nikdy nenaučili spolu mluvit a myslet, takže jiná témata neměli. Je to vidět i z toho, jak nejednotní tito kritici byli. Někteří kritizovali krajské koalice s ČSSD, uzavřené jinými Topolánkovými oponenty. Jeden Topolánkův kritik zase odsoudil neloajalitu kandidátů, kteří se v kampani distancovali od zdravotních poplatků, což ovšem byli taky Topolánkovi oponenti. Působivý projev měl Topolánkův kritik, který v závěru své senátní kampaně přišel s požadavkem referenda o radaru. Kolik věrohodnosti může mít takový politik?
ODS na tomto kongresu promeškala příležitost, ale na to bylo zaděláno už dávno a během posledních dvou měsíců se to dohnat nedalo. Zdrcující větu pronesl ministr Říman: „Pamatuji, že výkonná rada diskutovala v roce ’96 snahy tehdejšího ministra zdravotnictví o reformy dva dny! Dnes trvá zasedání výkonné rady hodinku a půl, nikdo se na nic neptá, nikdo nic neřeší.“ Proč „se nekomunikuje“? Tak si počínají politici, hrající jen na sebe a na své lobbisty. Otevřeně diskutovat nemají proč, a ani nemohou.
