Skvělý byl už ten nápad zdramatizovat dopisy, což se sice najednou jeví jako ta nejsamozřejmější věc pod sluncem, ale kdo by si to pomyslel. A jde i o to, rozpoznat jejich dramatický potenciál a vědět, jak ho využít, aby z toho přece jen nebyla procítěná recitace. To všechno chce značnou dávku imaginace a citu.
Dora Viceníková, která je autorkou divadelního scénáře, učinila nesmírně citlivý výběr. Nechala stranou někdy i kontroverzní názory na jiné a podobné věci a šla hlavně po osobní linii. A tak se přátelství dvou mimořádných mužů – Jiřího Voskovce a Jana Wericha – vyjevuje v celé složitosti, radostech i velké bolesti, stálých obavách o osud toho druhého, vzdáleného tisíce kilometrů.
Právě to je velkou hodnotou inscenace, která je vlastně strašně smutná a drásavá a divák si znovu uvědomuje, jak komplikované životy generace obou pánů prožívala, kolik musela vynakládat úsilí na to, aby mohla žít trochu "normální" životy. Werich se trápil v totalitě, Voskovec v exilu a v relativní svobodě, a přitom jejich existenciální situace nebyly až tak odlišné. Svět byl rozdělený a nenávistný, a i když občas přišla naděje, nic to neřešilo. Výborný nápad byl i připsat postavu Werichovy Zdeničky, která se tu a tam promění ve Voskovcovu partnerku, a je nejenom ženským elementem, ale také potřebnou rezonanční deskou ve vztahu obou mužů.
Absurdní nedorozumění
Inscenace Jana Mikoláška ale také není žádná poetická klauniáda vyšperkovaná notoricky známými gagy V+W, i když z mnohých těží a přetváří je k obrazu svému. Je to úžasná divadelní partitura naplněná metaforou a zvláštní obrazivostí až po okraj. A je tu i spousta ironie a nadsázky, která pracuje i se známými klišé. Třeba jen když se Werich postaví do bočních dveří a zamele do prázdna tu příšernou formulku, kterou lze najít i na hrncích a vázičkách – "když člověk jednou je, tak má koukat, aby byl...".
Korespondence V+W, to je samo dvacáté století ve své rozporuplnosti a absurditě. Život v něm byl náročný a přicházely nemoci duše i těla a nikdo se nemůže divit, že Jan Werich nebyl zrovna pohádkový dědeček. Byl nemocný, a tudíž náladový, sarkastický. A také byl minulým režimem hnusně zneužit. Trápil své blízké a jeho poslední léta byla plná ubližování, obviňování a hádek. A nakonec celá rodina vymřela během jednoho roku a na začátku 80. let zůstala pouze vnučka Fanča.
Ale to všechno je o Werichovi a jeho rodině už dávno známo a vnímáno s empatií a láskou. Takže je zcela nepochopitelné, že Werichova vnučka Fanča Kvapilová, která nakonec přivolila k vydání tří svazků korespondence Voskovce a Wericha, nyní odmítá, aby se inscenace natočila a aby ji odvysílala Česká televize. Je pravda, že už když se připravovalo knižní vydání, nechtěla ho povolit a souhlasila až po intervenci Voskovcových potomků.
Nyní se situace opakuje, ale vzhledem k tomu, že tři díly dopisů už dávno vyšly a setkaly se s velkým úspěchem a mimořádným pochopením, jde o záležitost značně absurdní, až bizarní.
Werichova vnučka se přesto domnívá, že literární žánr na rozdíl od divadla zajišťuje intimnější způsob vnímání. A také umožňuje jiný kontext, který vede ke komplexnějšímu pohledu na osobnost Jana Wericha. Rovněž soudí, že skutečnosti soukromého rázu jsou expresivním pojetím v inscenaci příliš exponované, a že se tudíž inscenace nepříliš citlivým způsobem dotýká práva na soukromí celé její zemřelé rodiny. A to by mělo být chráněno i po jejich smrti. Z toho důvodu odmítá dát svolení k televiznímu záznamu Mikoláškovy inscenace.
Zdá se , že je to celé jenom velké nedorozumění. Zda Werichova vnučka viděla inscenaci, či ne, není známo. Ovšem argumenty o malé citlivosti nejsou namístě. Protože to, čím je inscenace naprosto výjimečná, je její emoční výpověď. Se strhujícími osudy Voskovce a Wericha divák "jde" od první minuty, propadne jim a celou dobu si naivně přeje, aby to nedopadlo tak, jak ví, že to dopadne, a jak to ani jinak nejde. Raduje se a trápí s nimi a chápe je jako dosud nikdy. A znovu cítí velkou ztrátu, smutek i vztek. To je víc než živý pomník Voskovcovi i Werichovi, a pokud ho jeden z jejich potomků nechce, asi se s tím nedá nic dělat, ale nemá to tak být.
