Tenhle "muzikál o architektech" pochopitelně nespadl z nebe, autorskému divadlu, které nevšedně spojuje hudbu a mluvené slovo, se Štědroň věnuje už delší dobu, naposledy si pohrával s Antonínem Dvořákem a Zdeňkem Nejedlým na Divokém západě (Tony D.–western musical).
A nyní si vzal na paškál slavné trio architektů Josefa Gočára, Jožeho Plečnika a Pavla Janáka. A jejich rivalitu i přátelství, umělecké spory, zvyky a zlozvyky, bohémství, bláznivost, výstřednost. A to vše za první republiky, jejíž podnikatelský elán a nadějeplnost jsou tu jakýmsi lehce nahozeným pobočným motivem – děj se odehrává pod bdělým okem TGM, který na obrazovce nad hlavami aktérů kyne rukou do rytmu jako metronom, případně hýbe svým mrožím knírem a mrká okem.
Nádherně potrhlé nápady
Libreto je výtečně napsané, je to tříšť impresí, vzrušených promluv a debat, nadnesených charakteristik, do kterých se zapálení tvůrci hrouží. Ta zvláštní zlomkovitost, místy až nonsensový charakter předváděného a rafinované prolínání menších uzavřených situací a etud s ironickými komentáři, vsuvkami a náhlými nádherně potrhlými nápady vyvolává zneklidňující dojem.
Miloš Orson Štědroň: Divadlo GočárLibreto: Miloš Orson Štědroň |
A celá kompozice je také perfektně spojena s hudbou a vlastně je i výrazem toho, o čem se hraje – o tvorbě, která vyrůstá na troskách té staré, neboť architekti jsou bořitelé i stavitelé zároveň. Štědroňova hudba se opět, jak je u něj zvykem, odehrává v širokém žánrovém spektru a zároveň drží čistý tvar, autor také nápaditě pracuje s hudebními citacemi a odkazy. Jazzové variace, blues, rap, rock, kabaretně estrádní čísla, melodram, opera i opereta (například tenor Plečnik ve vysoké poloze) by u jiného byl mišmaš, u Štědroně je to styl. A živí muzikanti na jevišti (včetně autora u klavíru) jsou to nejlepší, co může být.
Jan Nebeský se tu nezvykle představuje jako režisér sloužící autorovi a jeho režie přirozeně celé dílo završuje. A nejde jen o to, jak pracuje s vyhrocenou nadsázkou, ale také o celkovou múzičnost a divadelní cítění situací. Tymají v sobě oslňující lehkost a hravost a jejich vyústění režisér pokaždé svede do půvabné pointy. Hned úvodní rapování Gočára a Plečnika báječně naladí.
Středem děje je fiktivní „spor“ o to, kdo nejlépe vystaví moderní kostel – což se celé rozkošatí do nádherně groteskní revue –, přičemž každý z aktérů si mele (pěje) to své. Janák: beton, luxfer, šamot; Gočár: nástup do kostela pohodlný, žádné pobočné místnosti; Plečnik: protestuji, aby se zavedlo ústřední topení do kostela, takové svinstvo nepatří do chrámu páně. Na závěr si každý nasadí na hlavu maketu „svého“ kostela a provádějí s nimi jakési excentrické tance i zpěvy. Jinak si hrají s dětskou stavebnicí, Plečnik na to má magnetickou tabuli, kde si vše pěkně aranžuje. Herecké trio je výborně sladěné – „osou“, kolem níž se vše otáčí, je Gočár Jiřího Štrébla – elegán v hnědém oblečku, zpívá: co já všechno postavím, to vám teď ani nepovím. Úžasné sólo má, když procítěně šeptá svůj song do příložníku coby mikrofonu.
Janák Petra Jeništy přichází s bluesově laděným útvarem, v němž zazní „složité útvary, to je vždy elementary“. Zásadně chodí v uváleném obleku, na němž jsou stopy omítky. Divoce rozježený Plečnik Jana Mikuška nezapře jižní temperament, je to vztekloun a excentrik. Ženský element - personifikovanou mladou republiku, jež má vedle vznešeně kynoucí a blazeované podoby v kroji i tvář hudrmanice, zastupuje Eva Vrbková. Vstupuje nevypočitatelně do děje a také skvěle zpívá, v závěru okouzlí rytmizovanou interpretací baladické písně s názvuky balkánského folkloru. Architekti pak ještě najednou sborově zařičí svůj bojový pokřik a heslo k přípitku, jež zní Kotě Kotě Kotě Kotěra a jímž se též hlásí ke svému učiteli.
Divadlo Gočár je přesně takový autorský projekt, který česká jeviště potřebují jako nic jiného. To jsou záležitosti, při kterých se rodí něco nového a kreativního a které vracejí víru v kreativitu domácích umělců i českého divadla vůbec.
