Fiskální politika Spojených států je zase v současnosti poznamenána takzvaným sekvestrem čili automatickými rozpočtovými škrty, jež se příčí jak demokratům, tak republikánům. A přesto platí. Jsou vlastně vynuceným důsledkem zašmodrchané situace v Kongresu.
Český rozpočet zrovna tak – jde o důsledek zašmodrchané politické situace.
Pravda je, že provizorium, na něž by došlo při neschválení Fischerova rozpočtu, nelze jen tak srovnávat s provizorii, která nastala na přelomu tisíciletí za Zemanova premiérování. Tehdejší provizoria neohrožovala tak jako to potenciální nynější například čerpání z eurofondů. Proto lze říci, že nynější rozpočtová tíseň je potenciálně daleko nákladnější než ty, s nimiž již má Česko svoji zkušenost.
Ospravedlňují však potenciální poměrně vysoké náklady provizoria to, aby ČR hospodařila v roce příštím s rozpočtem sice řádným, leč sestaveným bez mandátu od lidu?
Klíčový opozičník Kalousek zavrhuje Fischerův rozpočet primárně pro výši jeho schodku. Těžko ale může věřit tomu, že by případný přepracovaný rozpočet srazil deficit na jím žádanou úroveň. Vláda, v níž bude velmi pravděpodobně mít ústřední slovo sociální demokracie, něco takového jen tak neposvětí. V takovém případě ovšem platí, že případný nový rozpočet se nebude dramaticky lišit od stávajícího. A za tato „nic“ zaplatíme v podobě nákladů provizoria. To je vysoká cena za „nic“.
