Trio, které tvoří Cirque Trottola, udivuje svou fyzickou křehkostí. Umožňuje mu jít za hranice technických možností, ale i budovat zvláštní poezii svého vystoupení – excentricky veselou i beznadějně smutnou. Je to svět, v němž tři postavičky, občas ztracené pod tíhou břemen, která na ně spadla „ z nebes“, bojují o místo na slunci. Útočí na ně obyčejné předměty – talíř, koště, židle, provaz, žebřík – a stávají se magickými objekty v promyšlených klaunériích. „Silák“ Mads se záměrně vyděluje, působí hromotlucky i bezbranně zároveň, se světlým plnovousem lesního muže a průzračně modrýma očima. Svýma rukama zajišťuje všechna čísla drobné akrobatky Titoune a sám přitom zůstává tak trochu v pozadí.

Titoune je úžasná, vypadá jako kluk uličník s rozježenými rezavými vlasy, je nevídaně drobounká a mrštná. Její akrobatické kousky na zemi i na hrazdě berou dech, báječné ale je, že vše, co předvádí, má výraz a emoci a je to příběh, jenž se rozvíjí v poetických metaforách. Titoune je trochu smutný, udivený klaun, který se chce stále někam dostat, přes překážky. Třeba když se v brilantních veletočích a letu napříč šapitó posadí na hrazdu a shlíží dolů na diváky, má nevěřící výraz člověka, který se ocitl někde, kam ani sám nechtěl.

Volchek – vlček, jak zní název produkce, kterou Cirque Trottola přivezl na Letní Letnou, znamená rusky totéž co italsky trottola a francouzsky toupie – čili káča. Ta káča, kterou prohánějí kluci na Ladových obrázcích, ale kterou už mezi dnešními hračkami moc nenajdeme. „Točí se sama, ale vždycky potřebuje nový impulz, a to nás baví, to je přesné vyjádření toho, jak vidíme svoje snažení,“ vysvětluje název šéf souboru Bonaventure Gacon. Je původně žonglér a absolvent Centre National des Arts du Cirque (CNAC). Nejprve se poznal s Titoune, Švýcarkou, která vystudovala akrobacii na podobně zaměřené škole v Montréalu. Pak ještě přišel Mads – Dán a spolužák z CNAC. Gacon považuje za základ tradiční cirkus, v němž začínal, a také tvrdí, že mezi ním a jeho novými formami nerozlišuje. Je to prý v zásadě jeden svět. Poznal tam hodně krásného i mnoho velkorysosti. A také dost toho, co pro něj bylo nepřijatelné, na skutečnou uměleckou práci tam není čas ani prostor. V Praze a na kolínském Mimoriálu byl před pár lety a současné vystoupení tu i částečně vznikalo. Podílejí se na něm ještě dva muzikanti – doprovodná hudba je hodně originální a její součástí je i jakási „zvuková partitura“, kterou hudebníci vyluzují pomocí nejroztodivnějších udělátek. Volchek je sled klaunérií volně spojených tématem hledání a nacházení. Základem je předstíraná nešikovnost, která je ve skutečnosti sledem rafinovaných a efektních fíglů a nápadů od pozemní akrobacie až po žonglování s talířem, které začíná nenápadně, ale roztočí se do virtuózního čísla. Nebo ohromující tanec na koštěti, kterým se zametá antuka. Titoune, posunovaná Madsem, doslova krasobruslí – stojí na kartáči a předvádí ladné otáčky, skoro piruety, až na něm i se židlí odjede. Stejně půvabný je i tanec šatů, které se na smetáku vznášejí jako pápěří. Hlavní rekvizitou jsou ale velké hadrové balíky, jednou jsou lehoučké, podruhé těžké jako cent. Všichni tři je různě skládají, „zavírají“ se do nich, lezou po nich, je to jejich společné břemeno, skrýš i hračka.

Pro Cirque Trottola jako pro veškerý nový francouzský cirkus je typická technická dokonalost, z níž vyrůstá arzenál nápadů, z ní se rodí imaginace, atmosféra a jedinečnost. A tento soubor zvlášť staví na akrobatické brilanci, které ovšem nezapomíná dodat výraz, divadelnost a téma. A to je přesně to, co činí nový cirkus tím, čím je.

***

HODNOCENÍ LN ***** Cirque Trottola – Volchek

Letní Letná Praha, 20. – 31. 8.

JANA MACHALICKÁ