Krotké studentské operní žerty Bohuslava Martinů v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Jenže - možnosti Hudební fakulty Akademie múzických umění pro tak důležitou součást výuky sólistů, režisérů, ale i dirigentů, jakou představují operní inscenace, jsou tristní. Miniaturní sklepní Divadlo Inspirace není pro operu vhodné ani jako scénický ateliér, Disk slouží především činohře. HAMU si pro školní operní produkce pronajímá tu Strašnické divadlo Solidarita nebo žižkovské divadlo Akropolis. Je vlastně zázrak, že se studenti dokážou v těchto - pro operu nevhodných prostorách - nakonec nějak zorientovat a adaptovat a s minimem zkoušek za takto neregulérních okolností představení odehrát. Pro budoucí záskoky a krizové situace v profesionálním provozu se sice takové zocelení může hodit, ale spíše jako výjimka, než pravidlo.

Tento zásadní nedostatek HAMU je ještě zřetelnější, když srovnáme situaci s brněnskou Janáčkovou akademií múzických umění. V nově postaveném Divadle na Orlí získala brněnská umělecká škola hudebně-dramatickou laboratoř, komorní divadelní prostor vybavený moderními jevištními technologiemi, zejména světelným parkem, nahrávacím studiem a orchestřištěm. Studenti ho mají plně k dispozici v oborech souvisejících hudebním divadlem včetně produkce a managementu operních a muzikálových inscenací s úkolem zajistit marketing a PR.

Uvádění operních inscenací je důležité i hlediska povinnosti studentů instrumentálních oborů hrát při představeních v orchestru. Taková praxe je pro jejich další profesionální působení více než potřebná a žádoucí.

Gogolova Ženitba podle Martinů

Ženitba vznikla v roce 1952 na anglický překlad Gogola přímo na objednávku nového média, které teprve zkoumalo možnosti své expanze: televize, konkrétně společnosti NBC. Experimentátor Martinů se takové výzvy zhostil suverénně. Gogolovu anekdotu, zabydlenou typickými ruskými postavami a postavičkami samoděržaví, formovanou i melancholií širokého slovanského srdce a zadumané mysli, která nerada změnu, Martinů zhutnil a seškrtal do formátu, který – jak správně odhadl – bude televize vyžadovat. Veden myšlenkou televizního určení v rámci projektu „Opera for the Millions“ hudbu nekomplikoval: „půjčoval“ si hned od Mozarta, hned od Mendelssohna, z ruských intonací, od barokních ekvilibristů koloratur po českou polku, od pastorální idyly po říznost vojenského pochodu, od naivity po nabubřelou vznešenost, aby tuto hudební koláž posvětil mistrovstvím své skladatelské poetiky, spoustou muzikantského žertování i elegancí.

Bohuslav Martinů: Ženitba. Hudební a taneční fakulta AMU.

V nastudování studentů HAMU ovšem Ženitba ztěžkla do popisné ilustrace, které nepomohl ani přesun epizody ze života dvorního rady carského samoděržaví do „story“ ruské emigrantské komunity v Americe v době, kdy opera vznikla, tedy v 50. letech. Režisérka a zároveň výtvarnice scény a kostýmů Mlada Kyovská Šerých tak zopakovala nápad, který pro nastudování Ženitby použila v brněnské inscenaci před sedmi lety britská režisérka Pamela Howard – ta tehdy s důsledností, pointami a vtipem.

Jenže Mlada Kyovská Šerých takový přístup rozmělnila: nedokázala odlišit staromládenecké prostředí od bytu kupecké dcery, nijak dál nepracovala s kombinací ruských a amerických cetek (babušek a plakátů na Coca Colu) a situace nechávala povšechně odeznít. Inscenátoři nevyužili formálně rámující závěr Martinů adaptace Gogolovy Ženitby, kdy dvorní rada nachází opět pohodlíčko své lenošky a jen těžkopádně uvažující sluha nejapně připomene došitým svatebním frakem unavenému radovi jeho svatební „dobrodružství“. Inscenace končí Podkolesinovým útěkem – velmi nepravděpodobně zahraným skokem z okna po zádech.

Bohuslav Martinů: Ženitba. Hudební a taneční fakulta AMU. Varine Mkrtchyan – Agafja, Alžběta Vomáčková – Arina

Jednotlivé u Gogola i Martinů ostře vyhraněné postavy nejiskřily, ale měly jen obecnou charakteristiku - dvorní rada Podkolesin v podání Víta Noska byl za prvoplánového troubu, kterým manipuluje podnikavější Kočkarjov - Otakar Souček byl však v této roli zjevně velice nejistý. Další nápadníci kupecké dcery Agafji splývali - vysloužilý námořní důstojník Ževakin v podání Michaela Skalického, šťouravý vládní úředníček Ivan Daniela Klánského a vlezlý vysloužilý armádní důstojník Anučkin v podání Jakuba Dolejše. Agafja sopranistky Varine Mkrtchyan vystačila s charakteristikou nesmělého trdla, zatímco dohazovačky v podání Jany Prouzové bylo všude plno. Dirigentce Marii Erlebachové sice udržela souhru orchestru se sólisty, ale přes solidní hru Akademických komorních sólistů zůstalo hudební nastudování opery vtipnosti Martinů partitury hodně dlužno.

Dvakrát Alexandr

Hravost, ovšem francouzská, také s hořkým podtextem, vyzařuje z jednoaktovky Dvakrát Alexandr (v originální francouzštině se opera jmenuje Alexandre bis). Operní žert o mužské pošetilosti a chatrné ženské věrnosti, tak trochu připomínající téma Mozartovy opery Così fan tutte, Martinů zkomponoval během svého pobytu v Paříži ve stejném roce jako Juliettu, v roce 1937, a to u příležitosti zdejší světové výstavy (premiéra se však nakonec uskutečnila až po válce v roce 1964 v Mannheimu). Libreto André Wurmsera Bohuslava Martinů údajně zaujalo tím, že v něm zpívá portrét. Příběh ze spořádané secesní měšťanské rodiny předznamenává podtitul díla – „tragédie muže, který si dal oholit plnovous“. Manžel - Alexandr, který si ovšem docela rád zažertuje se svou služkou - se rozhodne vyzkoušet věrnost své ženy a začne ji svádět coby svůj americký bratranec. Manželka – Armanda – jeho průhlednou hru na manželského milence přijímá a prožije s ním navzdory těžkým snům plným výčitek vášnivou noc. Jak komentuje Alexandrův portrét - nikdy nejsou dva, aby nemohl být třetí – Armanda po manželově odchodu šarmantně přijímá pozvání na lekci v jízdě na bicyklu od Oskara, kterého do té doby odmítala. Blázen, kdo uvádí ženy v pokušení, shodují se Portrét i Služebná.

Bohuslav Martinů: Dvakrát Alexandr. Hudební a taneční fakulta AMU. Matúš Mazár – Alexandr, Lucie Vagenknechtová – Armanda

V Alexandrovi, kterého s větší jistotou dirigoval Marek Šedivý, bylo zřejmé, že Lubor Cukr, který už řadu let působí jako asistent i samostatný režisér (hodně se mu povedla třeba inscenace Dvořákovy opery Čert a Káča v Opavě), má větší zkušenosti a rozehrál pestřejší paletu charakterů a situací, do kterých vtipně zapojil i nevinné děti (v podání dětí z baletní školy Olgy Kyndlové) coby démony v Armandině snových výčitkách. Lucii Vagenknechtové se podařila proměna upejpavé manželky do koketní milenky, které je mužské laškování zjevně po chuti. Bayronistovi Matúšovi Mazárovi změna vousatého manžela v bezvousého milence tak přesvědčivě nevyšla. Jana Prouzová energicky plnila režijní požadavky na Filomenu jako až příliš ordinérně oblečenou služku, která je přitom obhájkyní manželské věrnosti - spolu s Portrétem, který ovšem Andrej Beneš vyjádřil příliš toporně.

Bohuslav Martinů: Dvakrát Alexandr. Hudební a taneční fakulta AMU. Andrej Beneš – Portrét, Lucie Vagenknechtová – Armanda, Matúš Mazár – Alexandr

Nabízí se porovnání s operními inscenacemi JAMU. Je otázka, nakolik je nové moderní Divadlo na Orlí a zkouškové možnosti tím „spouštěčem“, že v Brně mladí adepti operní režie přicházejí s odvážnými výklady. Ne že by byly vždy zcela domyšlené, dotažené, ale rozhodně otevírají nové pohledy a přístupy: Prodaná nevěsta režiséra Davida Kříže byla ve stylu Foglarovek a komiksu, sarkastická reflexe válečných tažení Evropské turistiky Josefa Berga se v nastudování Tomáše Pilaře výstižně přesunula do blyštivého válečného varieté, v Brixiho rozverné školské hře Erat unum cantor bonus režisérka Vendelína Osvaldová se satirickou nadsázkou ironizovala současné televizní soutěže hledající talenty všeho druhu. Cimarosova Impresária v nesnázích viděl režisér Marek Mokoš pohledem z jiné galaxie a zároveň jako zkoušku na inscenaci, extravagantní surrealistická opera Bohuslava Martinů Slzy nože poskytla režisérce Zuzaně Fischerové východisko pro volný sled asociací v antagonistickém vztahu matky a dcery umístěný v prostoru exkluzívního módního salónu a téma neschopnosti komunikovat ve světě přehlceném informacemi nastolila společně s operní novinkou Jiřího Najvara Zhasnutí. To vše opravdu byly pokusy hodné hudebně-dramatické laboratoře, které nabízejí brněnskému publiku alternativní operní scénu. Taková pražské HAMU chybí.

Inspirace na dny příští

Giuseppe Verdi: Rigoletto. Dirigent Nicola Luisotti, režie Claus Guth, scéna a kostýmy Christian Schmidt, choreografie Teresa Rotemberg, světlo Olaf Winter.Vévoda mantovský Michael Fabiano, Rigoletto Quinn Kelsey, Gilda Olga Peretyatko, Sparafucile Rafal Siwek, Maddalena Vesselina Kasarova, Giovanna Isabelle Druet. Přímý přenos z Pařížské národní opery do Kina 35, Francouzský kulturní institut, úterý 26. dubna 2016 19:30 h.

Richard Strauss: Elektra. Režie Patrice Chéreau, dirigent Esa-Pekka Salonen. Účinkují Nina Stemme, Adrianne Pieczonka, Waltraud Meier, Mel Ulrich a Eric Owens. Přímý přenos z Metropolitní opery v New Yorku do kin v ČR, sobota 30. dubna 2016 18:45 h.