Pokud někdo volební sjezd KSČM vnímal jako zásadní bitvu mezi tzv. reformisty a neostalinisty ve straně, mohl po volbě gratulovat první skupině v čele s Vojtěchem Filipem, který s přehledem obhájil předsednický post. Naopak neostalinisté, jejichž prapor zvedl po svém guruovi Miroslavu Grebeníčkovi Stanislav Grospič, nedosáhli ani na jediné místopředsednické křeslo. I proto, že boj vesměs dopředu vzdali. Z takového vývoje ovšem nelze dělat žádné pozitivní závěry. Pragmatický „reformista“ Filip dodnes velebí Klementa Gottwalda...
Neostalinisté ovšem v Hradci Králové disponovali hlasy zhruba čtvrtiny delegátů. Kromě jiného volali po tom, aby se komunisté vyvázali z těsného spojení s ČSSD a postupovali více samostatně. I když pomineme, že vztahy obou stran jsou po prezidentské volbě na bodě mrazu, nedává volání Grospiče a spol. žádný smysl.
Komunisté jsou dnes ve stejné izolaci, v jaké se pohybovali po většinu let po roce 1989. S výjimkou posledních měsíců minulého volebního období, kdy s nimi Jiří Paroubek ve sněmovně tlačil jeden návrh zákona za druhým, a povolebních jednání, kdy málem dosáhli až na podíl na vládě.
Jenže kvůli tomu, že socialistům nepomohli s prosazováním Jana Švejnara na Hrad, teď Paroubek a jeho strana trucují. Šéfa ČSSD to nejspíš brzy přejde a s Filipem si opět padnou okolo krku. Kdyby však socialisté vydrželi, bylo by to pro KSČM fatální. Kromě socialistů a zeleného Matěje Stropnického totiž komunisté nemají žádného přirozeného spojence. Nemají tedy jak prosazovat svůj program a chybí jim kdokoli, kdo by jim to umožnil alespoň částečně. Představa Vojtěcha Filipa, že se objeví nová levicová uskupení, která dokážou ve volbách uspět a pak se budou paktovat s komunisty, jsou spíše fantasmagorie.
Jaké mají naděje na úspěch, pokud zůstanou osamoceni jako kůl v plotě, přitom komunistům ukázala nejlépe prezidentská volba.
