Mohl se stát Pavel Bém předsedou ODS? Ukazuje se, že kvůli několika špatným odhadům a neschopnosti vytvořit přesvědčovací „volební mašinu“ - takovou, jako měl Mirek Topolánek - nikoli.
Pražský primátor Pavel Bém, který prohrál souboj o post stranického lídra, sedí u stolku vedle jednacího sálu 19. kongresu ODS ve třetím patře luxusního hotelu Clarion. Je neděle 7. prosince 2008 a minimálně dvě třetiny jeho spolustraníků oslavují vítězství Mirka Topolánka. U Béma se střídají novináři.
Primátor popíjí kávu, snaží se tvářit, že je nad věcí, ale z jeho výrazu i gest je patrné, že ho porážka zdrtila. Na dotazy ale odpovídá klidným hlasem a občas se zaplétá do směsice svých „vzletných“ prohlášení a přirovnání. „Bylo to demokratické rozhodnutí delegátů, sláva vítězům, čest poraženým. Mirek Topolánek získal většinu, ale slabý mandát a valná část delegátů nevěří, že dovede stranu k vítězství ve volbách,“ konstatuje Bém. „Kongres se rozhodl pro cestu nezměny,“ používá během dvacetiminutového rozhovoru hned několikrát termín, který jako by si vypůjčil od Václava Klause.
Možná si v tu chvíli vzpomene i na schůzku, která mohla vše změnit. Proběhla 30. října, tedy krátce po drtivé porážce ODS v krajských a senátních volbách a zároveň mnoho týdnů před kongresem. Mirek Topolánek během ní Pavlu Bémovi údajně nabídl dohodu: nebude na kongresu kandidovat na předsedu, pokud se funkce předem vzdá i Bém. Dočasně ji převezme Jan Zahradil, který ji za rok Bémovi uvolní.
Dnes je těžké říct, jak se vše skutečně odehrálo. Řada zdrojů LN potvrdila, že se něco podobného chystalo a schůzka skutečně proběhla. Sám Bém to ovšem odmítá: „Taková ,nabídka‘ nikdy nepřišla. Je to grandiózní lež. Topolánek nikdy nechtěl na svou funkci rezignovat. Věděl, že je to začátek jeho konce,“ reaguje textovou zprávou na otázku týkající se této varianty.
Následující text rekonstruuje zákulisní dohody před kongresem ODS a během něj. Samozřejmě nepostihuje vše, co se ve straně odehrálo, ale přichází s hlavními událostmi, na kterých se dá pěkně ukázat, proč se nakonec delegáti kongresu rozhodli pro „nezměnu“. Pražskému primátorovi, na kterého si už brousí nože i spolustraníci v hlavním městě, nelze upřít, že měl možná pravdu, že pod vedením Mirka Topolánka je ODS odsouzena k porážce v příštích volbách do sněmovny. Faktem ovšem také je, že Bém sám žádný smysluplný projekt své straně nenabídl a evidentně přecenil své možnosti. A také že ODS nemá v současné době osobnost, která by ji dokázala vytáhnout z marasmu. Nebo ji alespoň umně skrývá.
Mirku, máš to mít!
Nejprve je nutné se vrátit k oné schůzce, na které padla nabídka, kterou nyní Pavel Bém popírá. V jedné z italských restaurací na Starém Městě v Praze se ve čtvrtek 30. října sešla zajímavá čtveřice hostů: na jedné straně byl premiér Mirek Topolánek a jeho nejbližší spolupracovník Marek Dalík, na straně druhé Pavel Bém a jeho tehdejší pravá ruka, podnikatel Roman Janoušek. Snažili se dohodnout na dalším postupu po debaklu v senátních a krajských volbách.
V té době již bylo jasné, že Bém vyrazí do boje o předsedu strany. K jeho rozhodnutí prý došlo takto: Topolánek v jednom rozhovoru pronesl, že pokud bude kandidovat Pavel Bém na předsedu strany, je připravený se s ním utkat. Bém se nechal vyprovokovat a oznámil zahájení kandidatury slovy: „Mirku, chtěl jsi to, máš to mít.“ Topolánek přitom stále nebyl rozhodnutý, zda do boje skutečně půjde.
Při čtvrtečním popíjení vína v italské restauraci pak Bémovi s Janouškem nabídl následující obchod: primátor se kandidatury vzdá a svůj stranický post nebude obhajovat ani Topolánek. Ten zůstane předsedou vlády. Dočasným šéfem strany se na rok stane lídr europoslanců Jan Zahradil, přičemž Bém bude, na rozdíl od premiéra, ve vedení ODS. Během českého předsednictví v Evropské unii bude Zahradil opět kandidovat do europarlamentu a po skončení předsednictví uvolní místo Bémovi, jenž se stane lídrem ODS do voleb do sněmovny, zatímco Topolánek se bude chystat na konec své éry v české politice.
Bém s Janouškem si návrh prý vyslechli a po krátké poradě si vzali čtyřiadvacet hodin na rozmyšlenou. Druhý den prý nabídku odmítli. A na adresu Jana Zahradila, muže, který svého letitého přítele vytáhl přes radnici Prahy 6 až do nejvyšších pater politiky, prý z primátorových úst padají slova, „která se snad ani nedají opakovat“.
Ať už to byla náhoda či záměr, den po schůzce, v pátek 31. října, vyšel totiž v Právu rozhovor s Janem Zahradilem s titulkem: „Jsem přítelem Béma i Topolánka a chci zklidnění.“ Zahradil v něm odpovídá na dotaz, zda se bude na kongresu chtít stát místopředsedou ODS: „Kdyby na prosincovém kongresu na sebe narazily nějaké dva bloky, což bych považoval za nešťastné, a pokud by bylo zapotřebí někoho, kdo by tuhle věc mohl, byť dočasně, překlenout, tak samozřejmě mohu uvažovat o kandidatuře. A to nejenom na místopředsedu.“
„Pavel to bral jako podraz a dost ho to naštvalo. Myslel, že jsou Zahradil s Topolánkem dávno domluvení a jeho chtějí postavit před hotovou věc. I to mohlo hrát při jeho odmítnutí roli,“ míní člověk z Bémova blízkého okolí.
Zahradil se ovšem dodnes dušuje, že šlo o pouhou shodu náhod. „V žádném případě jsme domluveni nebyli. Mně volali z Práva a já jen odpovídal na dotaz, zda a za jakých okolností bych byl ochoten kandidovat do vedení ODS. O té schůzce jsem ani nevěděl. Skutečně jsme o této variantě s Mirkem Topolánkem nikdy předtím ani poté nemluvili,“ dodal šéf europoslanců ODS, který nakonec na žádnou funkci nekandidoval. Jeho slova částečně potvrzuje i redaktor Práva Lukáš Bek, který říká, že „z vlastního rozhodnutí“ obvolával lidi, „kteří by mohli kandidovat na místopředsedy“, a Zahradil ho svoji odpovědí „poměrně překvapil“.
Aby se dalo přesně zjistit, co se stalo, musel by promluvit některý ze čtyř účastníků schůzky. Ovšem jediný, kdo ji nepřímo potvrdil, je premiér Topolánek. „Vzhledem k tomu, že pokud by k takové schůzce opravdu došlo a byli na ní jen tito čtyři lidé, tak je velmi nepravděpodobné, že byste od kteréhokoliv z nich dostal informace. Já to tedy popřu,“ prohlásil dva dny před kongresem. „Pokud by k takové diskusi náhodou došlo, tak zřejmě nedopadla.“
Faktem však je, že po této schůzce se spustila v ODS řetězová reakce, které Pavel Bém nedokázal, a ani nemohl čelit. Když totiž v neděli 2. listopadu na pražském Žofíně oznamoval Topolánek, že se pokusí obhájit svůj post, získávala už pro něj poslanecká skupina, ve které byli zástupci všech krajů, hlasy. A za premiérem stáli na Žofíně i někteří Bémovi dřívější spojenci.
Premiérovo ohlášení opětovné kandidatury v neděli 2. listopadu bylo skutečně velkolepé. Vedle historického domu na ostrově Žofín, kde se pražská smetánka setkávala už od dob Boženy Němcové, byl přistaven rozlehlý stan s bohatým občerstvením a svižnou obsluhou. Pozornost však byla upřena jinam: před pozadím z modrých desek s bílými logy ptáků a nápisů ODS stál za mikrofonem Mirek Topolánek a za ním jeho věrní. Vedle poslanců, europoslanců, senátorů, nejrůznějších náměstků a spolupracovníků stály také populární osobnosti: herečka a zpěvačka Daniela Šinkorová, režisér Filip Renč a hlavně: všichni ministři Topolánkovy vlády.
Hned po Topolánkovi se ujal hlavní role ministr vnitra Ivan Langer. Místopředseda ODS figurující v odposleších mafiánského „kmotra“ Františka Mrázka a jeho spolupracovníků jako „Íčko“, kterého Bém v rozhovoru pro LN den předtím navrhoval vyhodit z vlády. Samozřejmě marně. Vždyť právě Langer se postavil do čela takzvané „sněmovní čtrnáctky“, tedy skupiny poslanců zastoupených ve všech krajích, kteří krátce po ohlášení Bémovy kandidatury začali pro Topolánka shánět potřebné hlasy.
Jeden ze členů skupiny, který si nepřeje být jmenován, už tehdy LN celkem podrobně popsal, jak by vše mělo vypadat: Cílem čtrnáctky je oslovit co největší počet poslanců a senátorů, kteří jsou automaticky delegáty na sjezdu. Každý z nich by pak dostal prostý úkol - jako vlivný člověk ve svém regionu s sebou na kongres přivést dalšího delegáta nakloněného Topolánkovi. I kdyby se akce ve finále úspěšně zúčastnilo třeba jen 80 ze 116 zákonodárců ODS, činí to pro Topolánka na kongresu 160 hlasů. „Jenže to může být i víc. Já jsem schopen tam takových delegátů přivést třeba pět,“ poznamenal onen poslanec.
„Delegátů na kongresu ODS bývá pět stovek, zhruba 260 hlasů tedy přinese vítězství,“ napsaly tehdy v komentáři Lidové noviny. Premiér později svůj stranický post obhájil se ziskem 284 hlasů.
Motivem k jeho znovuzvolení nemusela ani tak být „zamilovanost“ do Topolánka a odpor vůči Bémovi, který postupoval ruku v ruce s Václavem Klausem proti vedení (to mimochodem brala velká část ODS jako podraz). Ale také obava - jak se později ukázalo oprávněná -, že by Bém mohl rozbít trojkoaliční vládu a nějakým způsobem spolupracovat se socialisty Jiřího Paroubka.
Do „sněmovní čtrnáctky“ patřili středočeský poslanec Petr Tluchoř, liberecký Tomáš Hasil, pražský Zbyněk Novotný, olomoucký Petr Krill, jihomoravský Pavel Suchánek, plzeňský Jiří Papež, karlovarský Lubomír Suk, pardubický Ladislav Libý, moravskoslezský Pavel Hrnčíř, jihočeský Jan Bauer, ústecký Jiří Polanský, zlínský Tomáš Úlehla a Vladimír Hink z Vysočiny.
Langer, který ještě na Žofíně tvrdil, že jeho metou je obhájit post řadového místopředsedy, tehdy ke „čtrnáctce“ uvedl: „Spíš než jako projev studeného pragmatismu to beru jako projev nějaké spontánní reakce lidí, kteří svému předsedovi a premiérovi věří, ztotožňují se s ním a je jejich upřímnou snahou sdílet to přesvědčení s co největším počtem lidí v celé republice. Delegáti kongresu ale nejsou ovce.“
Ministr vnitra Ivan Langer ovšem nebyl jedinou „hvězdou“ žofínského setkání, které Bém, trávící týž den s Václavem Klausem na chuchelském dostihovém závodišti, označil vcelku oprávněně za „patos a spektákl“. Oprávněnou pozornost budila i účast ministra zemědělství Petra Gandaloviče. Ten byl několik měsíců předtím považován za spojence pražského primátora a kromě něj byl jediným členem předsednictva ODS, který bezprostředně po debaklu v krajských volbách prohlásil, že odpovědnost leží spíš na vedení ODS v čele s Topolánkem, než na krajích.
S Gandalovičem se nejen proto vcelku oprávněně počítalo jako s Bémovým spojencem a horkým adeptem na vyhazov z kabinetu. Jenže najednou stál za Topolánkem. A byť ještě na Žofíně Gandalovičovi lidé tvrdili, že ministr vyčkává, jak se situace vyvine, a teprve pak se přidá k tomu, s kým bude mít větší šanci zůstat místopředsedou, už tehdy prohlásil: „Myslím, že je potřeba, aby Mirek Topolánek kandidoval znovu a aby vyhrál. Pro ODS představuje hodnoty, se kterými se ztotožňuji. Mirek Topolánek má šanci přestat dělat chyby a přesvědčit, že má vést stranu a zůstat premiérem.“
Hlasy z Topolánkova tábora to komentují jasně: „Gandalovič dostal na výběr - pokud chce zůstat ve vládě, musí sehnat hlasy. Když to neudělá, jde z kola ven.“
Takovou interpretaci ovšem sám ministr vyvracel: „To je vaše spekulace. Všichni ministři nabídli své funkce. Takže teď má předseda volnou ruku. Jak se rozhodne, je na něm.“ Faktem ovšem je, že na kongresu svoji pozici obhájil a o jeho odchodu z kabinetu se už nyní nemluví. Naopak horkým adeptem na odchod je další ministr z Ústeckého kraje, šéf resortu dopravy Aleš Řebíček.
Bém tak kvůli Gandalovičovu přeběhnutí ztratil většinovou podporu v jednom z nejdůležitějších regionů ODS, Ústeckém kraji. Ten ostatně „posílil“ i kvůli předkongresovému masivnímu nabírání „černých duší“. Za dané situace mu tak už zbývala pouze částečná podpora v jižních Čechách, malá skupinka okolo exhejtmana Petra Skokana v Libereckém kraji, část delegátů okolo Evžena Tošenovského v kraji Moravskoslezském a Plzeňském. Napevno mohl Pavel Bém počítat pouze s většinovou podporou z Prahy a také od dvou třetin stoupenců Petra Bendla a lidí okolo Vlastimila Tlustého ve středních Čechách. Ai to se posléze ukázalo jako značně iluzorní.
162 hlasů na kongresu bylo pro Béma poměrně obstojným ziskem a důstojnou porážkou. Už krátce po volbě však mnozí delegáti tvrdili, že při jednoznačném rozložení sil ve prospěch Topolánka dostal primátor Prahy hlasy i od těch, kteří by při „lámání chleba“ podpořili premiéra. V tomto případě pro to ovšem nebyl důvod a delegáti uchránili Béma od potupného debaklu.
Pražské pikle
Že primátora Prahy čeká na kongresu zásadní „nevýhra“, si velmi záhy uvědomili i lidé okolo Václava Klause - včetně jeho samotného - na Pražském hradě. Už 7. listopadu, tedy pouhých pět dní poté, co Topolánek ohlásil kandidaturu a zhruba měsíc před kongresem ODS, připustil Klausův tajemník Ladislav Jakl, že premiér svůj stranický post nejspíš obhájí.
Tomu ostatně nasvědčovaly i nominace jednotlivých regionálních organizací, ve kterých Topolánek postupně vítězil. Zhruba čtrnáct dní před kongresem pochopil rozložení sil i největší Bémův spojenec Petr Bendl, a pražského primátora hodil přes palubu. Podle informací LN z Topolánkova okolí za to dostal příslib postu ministra dopravy, kde by vystřídal odstřihnutého Řebíčka, a také místopředsednického křesla. Mluvilo se dokonce o prvním místopředsedovi.
20. listopadu pak Bendl veřejně pronesl: „Budeme se muset rozhodnout, jestli jít do prohrané války. Je evidentní, že ty šance se velmi zhoršují. Lidé sice změnu chtějí, ale vypadá to, že buď ji nechtějí ještě teď, anebo nechtějí tuto změnu“. Jenže i Bendl to měl nakonec nahnuté. Když s ním první den kongresu o čemsi debatoval Ivan Langer, vypadala diskuse z gest velmi vzrušeně. „Taky že ano. Bendl mohl úplně vypadnout. Když byl totiž středočeský oblastní sněm, on sám dostal asi 110 hlasů, zatímco Mirek jen necelých 60. Byla to další Bendlova částečná zrada. Když přece máte dost hlasů pro sebe, máte je také pro svého spojence, ne? Řadu lidí tím velmi naštval,“ líčil později člen Topolánkova tábora.
Bendl měl nakonec štěstí: v rozstřelu o post posledního místopředsedy mu ustoupil Evžen Tošenovský. Ten se na větší shánění podpory vykašlal a v závěru byl podle svých slov už „předem daným scénářem a tím, co se tam dělo, zhnusen“.
Už čtrnáct dní před kongresem tak bylo zřejmé, jak souboje o křesla ve vedení ODS dopadnou. Téměř jisté byly posty pro Langra, pro Gandaloviče, do jisté míry i pro Bendla a pro Petra Nečase. Zbývalo pouze vyřešit, jak uspokojit Prahu. Kdyby totiž tato silná a momentálně jediná vítězná organizace ODS neměla nejen ve vládě, ale ani ve vedení strany zastoupení, čekal by Topolánka do budoucna ohromný problém.
I dvě třetiny Pražanů, kteří jsou vůči Bémovi ve víceméně „skryté opozici“ by se na oplátku mohli k primátorovi a jeho lidem přidat a začít se vedení strany mstít, což by mohlo položit koaliční vládu. Navíc Praha na kongres stále dodává desítky delegátů. Že řada z nich podpořila premiéra, ač regionální organizace jako jediná z ODS nominovala svého primátora, je nasnadě.
Stalo se to i proto, že se Topolánkova hlasovací mašina včas spojila s představiteli Bémových „nesympatizantů“ a společně vybrali člověka, který se podle dohod měl stát prvním místopředsedou. Volba nakonec padla na nepříliš známého sedmatřicetiletého starostu Prahy 13, který se delegátům sám představil jako „David Vodrážka ze Stodůlek“. K výběru muže, který už před rokem proti Bémovi kandidoval na post šéfa pražské ODS a nakonec ustoupil, i když mohl zvítězit, nepomohlo jen to, že jeho místostarostkou je blízká Topolánkova spolupracovnice Gabriela Kloudová. „Je mladý, perspektivní, pohledný, navíc je v rámci Prahy latentně proti Bémovi,“ popsal situaci jeden ze členů Topolánkova týmu.
K tomu, aby jeho kandidaturu nemohl Bém alespoň oficiálně chápat jako podraz Prahy, napomohla i primátorova dílčí chyba. S Bémovým souhlasem totiž Praha 11 ve vší tichosti nominovala na místopředsedu primátorova chráněnce Jiřího Janečka, který byl bez šance na úspěch. Když se to v pražském „protibémovském“ táboře dozvěděli, mohli klidně vyslat s Topolánkovým souhlasem do boje o prvního místopředsedu Vodrážku.
Scénář kongresu tak byl předem daný. Narušit ho nemohl ani Václav Klaus, který se vzdal v sobotu čestného předsednictví, což mnozí z delegátů očekávali, a řada z nich dokonce i přivítala. Jediný zádrhel se objevil ve chvíli, kdy chtěl ambiciózní Ivan Langer „urvat“ pro sebe post druhého muže ODS, ačkoli prý čtrnáct dní před kongresem souhlasil, že funkci obsadí starosta ze Stodůlek. Ve druhém hlasování, zvítězil Vodrážka jen těsně poměrem hlasů 227 ku 226. V tu chvíli začínali Pražáci zuřit.
Situaci tak musel rozetnout Topolánek, který uspořádal bleskurychlou čtyřčlennou schůzku v horních patrech hotelu Clarion. Té se kromě Vodrážky a Langra zúčastnil i šéf poslanců Petr Tluchoř. „Topol jasně řekl: když bude prvním místopředsedou Langer, bude to konec Topolánka a možná i vlády. Když se jím stane Vodrážka, bude to konec Béma. A dodal, že ve finále by také Ivan nemusel být zvolen vůbec ničím,“ popsal dobře informovaný zdroj.
Před třetí volbou pak premiér veřejně podpořil neznámého Vodrážku a byť „architekt dohod“ Langer musel skousnout pořádné zklamání, kandidatury se „v zájmu zachování jednoty strany“ vzdal. V místopředsednickém klání pak získal suverénně nejvíc hlasů a byl zvolen už v prvním kole.
Pražský primátor Pavel Bém, který prohrál souboj o post stranického lídra, sedí u stolku vedle jednacího sálu 19. kongresu ODS ve třetím patře luxusního hotelu Clarion. Je neděle 7. prosince 2008 a minimálně dvě třetiny jeho spolustraníků oslavují vítězství Mirka Topolánka. U Béma se střídají novináři.
Primátor popíjí kávu, snaží se tvářit, že je nad věcí, ale z jeho výrazu i gest je patrné, že ho porážka zdrtila. Na dotazy ale odpovídá klidným hlasem a občas se zaplétá do směsice svých „vzletných“ prohlášení a přirovnání. „Bylo to demokratické rozhodnutí delegátů, sláva vítězům, čest poraženým. Mirek Topolánek získal většinu, ale slabý mandát a valná část delegátů nevěří, že dovede stranu k vítězství ve volbách,“ konstatuje Bém. „Kongres se rozhodl pro cestu nezměny,“ používá během dvacetiminutového rozhovoru hned několikrát termín, který jako by si vypůjčil od Václava Klause.
Možná si v tu chvíli vzpomene i na schůzku, která mohla vše změnit. Proběhla 30. října, tedy krátce po drtivé porážce ODS v krajských a senátních volbách a zároveň mnoho týdnů před kongresem. Mirek Topolánek během ní Pavlu Bémovi údajně nabídl dohodu: nebude na kongresu kandidovat na předsedu, pokud se funkce předem vzdá i Bém. Dočasně ji převezme Jan Zahradil, který ji za rok Bémovi uvolní.
Dnes je těžké říct, jak se vše skutečně odehrálo. Řada zdrojů LN potvrdila, že se něco podobného chystalo a schůzka skutečně proběhla. Sám Bém to ovšem odmítá: „Taková ,nabídka‘ nikdy nepřišla. Je to grandiózní lež. Topolánek nikdy nechtěl na svou funkci rezignovat. Věděl, že je to začátek jeho konce,“ reaguje textovou zprávou na otázku týkající se této varianty.
Následující text rekonstruuje zákulisní dohody před kongresem ODS a během něj. Samozřejmě nepostihuje vše, co se ve straně odehrálo, ale přichází s hlavními událostmi, na kterých se dá pěkně ukázat, proč se nakonec delegáti kongresu rozhodli pro „nezměnu“. Pražskému primátorovi, na kterého si už brousí nože i spolustraníci v hlavním městě, nelze upřít, že měl možná pravdu, že pod vedením Mirka Topolánka je ODS odsouzena k porážce v příštích volbách do sněmovny. Faktem ovšem také je, že Bém sám žádný smysluplný projekt své straně nenabídl a evidentně přecenil své možnosti. A také že ODS nemá v současné době osobnost, která by ji dokázala vytáhnout z marasmu. Nebo ji alespoň umně skrývá.
Mirku, máš to mít!
Nejprve je nutné se vrátit k oné schůzce, na které padla nabídka, kterou nyní Pavel Bém popírá. V jedné z italských restaurací na Starém Městě v Praze se ve čtvrtek 30. října sešla zajímavá čtveřice hostů: na jedné straně byl premiér Mirek Topolánek a jeho nejbližší spolupracovník Marek Dalík, na straně druhé Pavel Bém a jeho tehdejší pravá ruka, podnikatel Roman Janoušek. Snažili se dohodnout na dalším postupu po debaklu v senátních a krajských volbách.
V té době již bylo jasné, že Bém vyrazí do boje o předsedu strany. K jeho rozhodnutí prý došlo takto: Topolánek v jednom rozhovoru pronesl, že pokud bude kandidovat Pavel Bém na předsedu strany, je připravený se s ním utkat. Bém se nechal vyprovokovat a oznámil zahájení kandidatury slovy: „Mirku, chtěl jsi to, máš to mít.“ Topolánek přitom stále nebyl rozhodnutý, zda do boje skutečně půjde.
Při čtvrtečním popíjení vína v italské restauraci pak Bémovi s Janouškem nabídl následující obchod: primátor se kandidatury vzdá a svůj stranický post nebude obhajovat ani Topolánek. Ten zůstane předsedou vlády. Dočasným šéfem strany se na rok stane lídr europoslanců Jan Zahradil, přičemž Bém bude, na rozdíl od premiéra, ve vedení ODS. Během českého předsednictví v Evropské unii bude Zahradil opět kandidovat do europarlamentu a po skončení předsednictví uvolní místo Bémovi, jenž se stane lídrem ODS do voleb do sněmovny, zatímco Topolánek se bude chystat na konec své éry v české politice.
Bém s Janouškem si návrh prý vyslechli a po krátké poradě si vzali čtyřiadvacet hodin na rozmyšlenou. Druhý den prý nabídku odmítli. A na adresu Jana Zahradila, muže, který svého letitého přítele vytáhl přes radnici Prahy 6 až do nejvyšších pater politiky, prý z primátorových úst padají slova, „která se snad ani nedají opakovat“.
Ať už to byla náhoda či záměr, den po schůzce, v pátek 31. října, vyšel totiž v Právu rozhovor s Janem Zahradilem s titulkem: „Jsem přítelem Béma i Topolánka a chci zklidnění.“ Zahradil v něm odpovídá na dotaz, zda se bude na kongresu chtít stát místopředsedou ODS: „Kdyby na prosincovém kongresu na sebe narazily nějaké dva bloky, což bych považoval za nešťastné, a pokud by bylo zapotřebí někoho, kdo by tuhle věc mohl, byť dočasně, překlenout, tak samozřejmě mohu uvažovat o kandidatuře. A to nejenom na místopředsedu.“
„Pavel to bral jako podraz a dost ho to naštvalo. Myslel, že jsou Zahradil s Topolánkem dávno domluvení a jeho chtějí postavit před hotovou věc. I to mohlo hrát při jeho odmítnutí roli,“ míní člověk z Bémova blízkého okolí.
Zahradil se ovšem dodnes dušuje, že šlo o pouhou shodu náhod. „V žádném případě jsme domluveni nebyli. Mně volali z Práva a já jen odpovídal na dotaz, zda a za jakých okolností bych byl ochoten kandidovat do vedení ODS. O té schůzce jsem ani nevěděl. Skutečně jsme o této variantě s Mirkem Topolánkem nikdy předtím ani poté nemluvili,“ dodal šéf europoslanců ODS, který nakonec na žádnou funkci nekandidoval. Jeho slova částečně potvrzuje i redaktor Práva Lukáš Bek, který říká, že „z vlastního rozhodnutí“ obvolával lidi, „kteří by mohli kandidovat na místopředsedy“, a Zahradil ho svoji odpovědí „poměrně překvapil“.
Aby se dalo přesně zjistit, co se stalo, musel by promluvit některý ze čtyř účastníků schůzky. Ovšem jediný, kdo ji nepřímo potvrdil, je premiér Topolánek. „Vzhledem k tomu, že pokud by k takové schůzce opravdu došlo a byli na ní jen tito čtyři lidé, tak je velmi nepravděpodobné, že byste od kteréhokoliv z nich dostal informace. Já to tedy popřu,“ prohlásil dva dny před kongresem. „Pokud by k takové diskusi náhodou došlo, tak zřejmě nedopadla.“
Faktem však je, že po této schůzce se spustila v ODS řetězová reakce, které Pavel Bém nedokázal, a ani nemohl čelit. Když totiž v neděli 2. listopadu na pražském Žofíně oznamoval Topolánek, že se pokusí obhájit svůj post, získávala už pro něj poslanecká skupina, ve které byli zástupci všech krajů, hlasy. A za premiérem stáli na Žofíně i někteří Bémovi dřívější spojenci.
Premiérovo ohlášení opětovné kandidatury v neděli 2. listopadu bylo skutečně velkolepé. Vedle historického domu na ostrově Žofín, kde se pražská smetánka setkávala už od dob Boženy Němcové, byl přistaven rozlehlý stan s bohatým občerstvením a svižnou obsluhou. Pozornost však byla upřena jinam: před pozadím z modrých desek s bílými logy ptáků a nápisů ODS stál za mikrofonem Mirek Topolánek a za ním jeho věrní. Vedle poslanců, europoslanců, senátorů, nejrůznějších náměstků a spolupracovníků stály také populární osobnosti: herečka a zpěvačka Daniela Šinkorová, režisér Filip Renč a hlavně: všichni ministři Topolánkovy vlády.
Hned po Topolánkovi se ujal hlavní role ministr vnitra Ivan Langer. Místopředseda ODS figurující v odposleších mafiánského „kmotra“ Františka Mrázka a jeho spolupracovníků jako „Íčko“, kterého Bém v rozhovoru pro LN den předtím navrhoval vyhodit z vlády. Samozřejmě marně. Vždyť právě Langer se postavil do čela takzvané „sněmovní čtrnáctky“, tedy skupiny poslanců zastoupených ve všech krajích, kteří krátce po ohlášení Bémovy kandidatury začali pro Topolánka shánět potřebné hlasy.
Jeden ze členů skupiny, který si nepřeje být jmenován, už tehdy LN celkem podrobně popsal, jak by vše mělo vypadat: Cílem čtrnáctky je oslovit co největší počet poslanců a senátorů, kteří jsou automaticky delegáty na sjezdu. Každý z nich by pak dostal prostý úkol - jako vlivný člověk ve svém regionu s sebou na kongres přivést dalšího delegáta nakloněného Topolánkovi. I kdyby se akce ve finále úspěšně zúčastnilo třeba jen 80 ze 116 zákonodárců ODS, činí to pro Topolánka na kongresu 160 hlasů. „Jenže to může být i víc. Já jsem schopen tam takových delegátů přivést třeba pět,“ poznamenal onen poslanec.
„Delegátů na kongresu ODS bývá pět stovek, zhruba 260 hlasů tedy přinese vítězství,“ napsaly tehdy v komentáři Lidové noviny. Premiér později svůj stranický post obhájil se ziskem 284 hlasů.
Motivem k jeho znovuzvolení nemusela ani tak být „zamilovanost“ do Topolánka a odpor vůči Bémovi, který postupoval ruku v ruce s Václavem Klausem proti vedení (to mimochodem brala velká část ODS jako podraz). Ale také obava - jak se později ukázalo oprávněná -, že by Bém mohl rozbít trojkoaliční vládu a nějakým způsobem spolupracovat se socialisty Jiřího Paroubka.
Do „sněmovní čtrnáctky“ patřili středočeský poslanec Petr Tluchoř, liberecký Tomáš Hasil, pražský Zbyněk Novotný, olomoucký Petr Krill, jihomoravský Pavel Suchánek, plzeňský Jiří Papež, karlovarský Lubomír Suk, pardubický Ladislav Libý, moravskoslezský Pavel Hrnčíř, jihočeský Jan Bauer, ústecký Jiří Polanský, zlínský Tomáš Úlehla a Vladimír Hink z Vysočiny.
Langer, který ještě na Žofíně tvrdil, že jeho metou je obhájit post řadového místopředsedy, tehdy ke „čtrnáctce“ uvedl: „Spíš než jako projev studeného pragmatismu to beru jako projev nějaké spontánní reakce lidí, kteří svému předsedovi a premiérovi věří, ztotožňují se s ním a je jejich upřímnou snahou sdílet to přesvědčení s co největším počtem lidí v celé republice. Delegáti kongresu ale nejsou ovce.“
Ministr vnitra Ivan Langer ovšem nebyl jedinou „hvězdou“ žofínského setkání, které Bém, trávící týž den s Václavem Klausem na chuchelském dostihovém závodišti, označil vcelku oprávněně za „patos a spektákl“. Oprávněnou pozornost budila i účast ministra zemědělství Petra Gandaloviče. Ten byl několik měsíců předtím považován za spojence pražského primátora a kromě něj byl jediným členem předsednictva ODS, který bezprostředně po debaklu v krajských volbách prohlásil, že odpovědnost leží spíš na vedení ODS v čele s Topolánkem, než na krajích.
S Gandalovičem se nejen proto vcelku oprávněně počítalo jako s Bémovým spojencem a horkým adeptem na vyhazov z kabinetu. Jenže najednou stál za Topolánkem. A byť ještě na Žofíně Gandalovičovi lidé tvrdili, že ministr vyčkává, jak se situace vyvine, a teprve pak se přidá k tomu, s kým bude mít větší šanci zůstat místopředsedou, už tehdy prohlásil: „Myslím, že je potřeba, aby Mirek Topolánek kandidoval znovu a aby vyhrál. Pro ODS představuje hodnoty, se kterými se ztotožňuji. Mirek Topolánek má šanci přestat dělat chyby a přesvědčit, že má vést stranu a zůstat premiérem.“
Hlasy z Topolánkova tábora to komentují jasně: „Gandalovič dostal na výběr - pokud chce zůstat ve vládě, musí sehnat hlasy. Když to neudělá, jde z kola ven.“
Takovou interpretaci ovšem sám ministr vyvracel: „To je vaše spekulace. Všichni ministři nabídli své funkce. Takže teď má předseda volnou ruku. Jak se rozhodne, je na něm.“ Faktem ovšem je, že na kongresu svoji pozici obhájil a o jeho odchodu z kabinetu se už nyní nemluví. Naopak horkým adeptem na odchod je další ministr z Ústeckého kraje, šéf resortu dopravy Aleš Řebíček.
Bém tak kvůli Gandalovičovu přeběhnutí ztratil většinovou podporu v jednom z nejdůležitějších regionů ODS, Ústeckém kraji. Ten ostatně „posílil“ i kvůli předkongresovému masivnímu nabírání „černých duší“. Za dané situace mu tak už zbývala pouze částečná podpora v jižních Čechách, malá skupinka okolo exhejtmana Petra Skokana v Libereckém kraji, část delegátů okolo Evžena Tošenovského v kraji Moravskoslezském a Plzeňském. Napevno mohl Pavel Bém počítat pouze s většinovou podporou z Prahy a také od dvou třetin stoupenců Petra Bendla a lidí okolo Vlastimila Tlustého ve středních Čechách. Ai to se posléze ukázalo jako značně iluzorní.
162 hlasů na kongresu bylo pro Béma poměrně obstojným ziskem a důstojnou porážkou. Už krátce po volbě však mnozí delegáti tvrdili, že při jednoznačném rozložení sil ve prospěch Topolánka dostal primátor Prahy hlasy i od těch, kteří by při „lámání chleba“ podpořili premiéra. V tomto případě pro to ovšem nebyl důvod a delegáti uchránili Béma od potupného debaklu.
Pražské pikle
Že primátora Prahy čeká na kongresu zásadní „nevýhra“, si velmi záhy uvědomili i lidé okolo Václava Klause - včetně jeho samotného - na Pražském hradě. Už 7. listopadu, tedy pouhých pět dní poté, co Topolánek ohlásil kandidaturu a zhruba měsíc před kongresem ODS, připustil Klausův tajemník Ladislav Jakl, že premiér svůj stranický post nejspíš obhájí.
Tomu ostatně nasvědčovaly i nominace jednotlivých regionálních organizací, ve kterých Topolánek postupně vítězil. Zhruba čtrnáct dní před kongresem pochopil rozložení sil i největší Bémův spojenec Petr Bendl, a pražského primátora hodil přes palubu. Podle informací LN z Topolánkova okolí za to dostal příslib postu ministra dopravy, kde by vystřídal odstřihnutého Řebíčka, a také místopředsednického křesla. Mluvilo se dokonce o prvním místopředsedovi.
20. listopadu pak Bendl veřejně pronesl: „Budeme se muset rozhodnout, jestli jít do prohrané války. Je evidentní, že ty šance se velmi zhoršují. Lidé sice změnu chtějí, ale vypadá to, že buď ji nechtějí ještě teď, anebo nechtějí tuto změnu“. Jenže i Bendl to měl nakonec nahnuté. Když s ním první den kongresu o čemsi debatoval Ivan Langer, vypadala diskuse z gest velmi vzrušeně. „Taky že ano. Bendl mohl úplně vypadnout. Když byl totiž středočeský oblastní sněm, on sám dostal asi 110 hlasů, zatímco Mirek jen necelých 60. Byla to další Bendlova částečná zrada. Když přece máte dost hlasů pro sebe, máte je také pro svého spojence, ne? Řadu lidí tím velmi naštval,“ líčil později člen Topolánkova tábora.
Bendl měl nakonec štěstí: v rozstřelu o post posledního místopředsedy mu ustoupil Evžen Tošenovský. Ten se na větší shánění podpory vykašlal a v závěru byl podle svých slov už „předem daným scénářem a tím, co se tam dělo, zhnusen“.
Už čtrnáct dní před kongresem tak bylo zřejmé, jak souboje o křesla ve vedení ODS dopadnou. Téměř jisté byly posty pro Langra, pro Gandaloviče, do jisté míry i pro Bendla a pro Petra Nečase. Zbývalo pouze vyřešit, jak uspokojit Prahu. Kdyby totiž tato silná a momentálně jediná vítězná organizace ODS neměla nejen ve vládě, ale ani ve vedení strany zastoupení, čekal by Topolánka do budoucna ohromný problém.
I dvě třetiny Pražanů, kteří jsou vůči Bémovi ve víceméně „skryté opozici“ by se na oplátku mohli k primátorovi a jeho lidem přidat a začít se vedení strany mstít, což by mohlo položit koaliční vládu. Navíc Praha na kongres stále dodává desítky delegátů. Že řada z nich podpořila premiéra, ač regionální organizace jako jediná z ODS nominovala svého primátora, je nasnadě.
Stalo se to i proto, že se Topolánkova hlasovací mašina včas spojila s představiteli Bémových „nesympatizantů“ a společně vybrali člověka, který se podle dohod měl stát prvním místopředsedou. Volba nakonec padla na nepříliš známého sedmatřicetiletého starostu Prahy 13, který se delegátům sám představil jako „David Vodrážka ze Stodůlek“. K výběru muže, který už před rokem proti Bémovi kandidoval na post šéfa pražské ODS a nakonec ustoupil, i když mohl zvítězit, nepomohlo jen to, že jeho místostarostkou je blízká Topolánkova spolupracovnice Gabriela Kloudová. „Je mladý, perspektivní, pohledný, navíc je v rámci Prahy latentně proti Bémovi,“ popsal situaci jeden ze členů Topolánkova týmu.
K tomu, aby jeho kandidaturu nemohl Bém alespoň oficiálně chápat jako podraz Prahy, napomohla i primátorova dílčí chyba. S Bémovým souhlasem totiž Praha 11 ve vší tichosti nominovala na místopředsedu primátorova chráněnce Jiřího Janečka, který byl bez šance na úspěch. Když se to v pražském „protibémovském“ táboře dozvěděli, mohli klidně vyslat s Topolánkovým souhlasem do boje o prvního místopředsedu Vodrážku.
Scénář kongresu tak byl předem daný. Narušit ho nemohl ani Václav Klaus, který se vzdal v sobotu čestného předsednictví, což mnozí z delegátů očekávali, a řada z nich dokonce i přivítala. Jediný zádrhel se objevil ve chvíli, kdy chtěl ambiciózní Ivan Langer „urvat“ pro sebe post druhého muže ODS, ačkoli prý čtrnáct dní před kongresem souhlasil, že funkci obsadí starosta ze Stodůlek. Ve druhém hlasování, zvítězil Vodrážka jen těsně poměrem hlasů 227 ku 226. V tu chvíli začínali Pražáci zuřit.
Situaci tak musel rozetnout Topolánek, který uspořádal bleskurychlou čtyřčlennou schůzku v horních patrech hotelu Clarion. Té se kromě Vodrážky a Langra zúčastnil i šéf poslanců Petr Tluchoř. „Topol jasně řekl: když bude prvním místopředsedou Langer, bude to konec Topolánka a možná i vlády. Když se jím stane Vodrážka, bude to konec Béma. A dodal, že ve finále by také Ivan nemusel být zvolen vůbec ničím,“ popsal dobře informovaný zdroj.
Před třetí volbou pak premiér veřejně podpořil neznámého Vodrážku a byť „architekt dohod“ Langer musel skousnout pořádné zklamání, kandidatury se „v zájmu zachování jednoty strany“ vzdal. V místopředsednickém klání pak získal suverénně nejvíc hlasů a byl zvolen už v prvním kole.
