4. listopadu 2008 12:38 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Kultura jsou i škrabky na brambory

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
V literárním nebi. Tak si připadal belgický autor Geert van Istendael díky nevšední péči nizozemského knižního nakladatelství. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V literárním nebi. Tak si připadal belgický autor Geert van Istendael díky nevšední péči nizozemského knižního nakladatelství. | foto:  Viktor Chlad, Lidové noviny
Vlámský spisovatel Geert van Istendael vydal v českém překladu knihu esejů Moje Nizozemsko a osobně ji v České republice představil.

LN V Mém Nizozemsku píšete o tom, že mnoho autorů z Belgie - včetně nedávno zemřelého Huga Clause a včetně vás - publikuje své knihy v Amsterdamu. Jak tato tradice vznikla?
Uvedu jednu paralelu, kterou vidím mezi Čechy a Moravou na jedné straně a Flandry na straně druhé. V minulosti, v 18. či 19. století, elita, šlechta a bohatí lidé opovrhovali češtinou u vás, vlámštinou u nás, a preferovali u vás němčinu, u nás francouzštinu. To jsou paralely. Existují však i rozdíly. Češtinou se totiž mimo hranice Čech a Moravy nemluví. Ale nizozemštinou se mluví jak ve Flandrech, tak v celém Nizozemsku. Ve vydávání knih jste tedy byli v Čechách odkázáni na sebe. Ale Nizozemsko mělo už od 17. století obrovskou tradici skvělých nakladatelství. Ti, kdo tehdy nemohli publikovat v Paříži, vydávali v Amsterdamu, například Descartes. Takže my jsme mohli publikovat mimo hranice naší země, ale v rámci svého jazykového území. Proč bychom tu příležitost nevyužili, když se nabízela škála těch nejlepších vydavatelství v Evropě?

LN V Nizozemsku nerozlišovali mezi „svými“ a vlámskými autory?
Nizozemci je vydávali stejně rádi jako ty své. A tak už to je sto let. V knihovně ve své pracovně mám seřazeny největší vlámské a nizozemské básníky a všichni ti Vlámové vycházeli v Nizozemsku. Dejme tomu, že by se v Bavorsku mluvilo česky a od 17. století by tam byla úžasná nakladatelství, která by fungovala i po porážce na Bílé Hoře. Pak si dovedu představit, že by české knihy vycházely v Mnichově. Pro mě je ale velmi zajímavé, že vy jste to všechno dokázali sami.

LN Není však nizozemská knižní kultura v celoevropském měřítku výjimečná?
Ano, to mohu potvrdit z praxe. Moje básnická prvotina tam vyšla v roce 1983, předtím jsem vydal jen dvě maličké sbírky ve Flandrech. Pak jsem přišel do Amsterdamu do nakladatelství Arbeiderspers, a nevěřil jsem svým očím. Byli tam velice přátelští, měli veliký zájem, aby kniha byla co nejkvalitnější, přidělali mi bílá křidýlka na záda a já mohl vyletět do literárního nebe. Byl jsem začínající básník, neměl jsem za sebou nic, nevydělali na mně vůbec nic, a přesto se ke mně chovali, jako bych byl šlechtic literatury. 

Jsou v Nizozemsku kromě výjimečných nakladatelů i mimořádní čtenáři?
Literární komunita by samozřejmě vymřela, nebýt lidí, kteří knihy kupují. Je obecně známo – přestože ten trend v poslední době bohužel poněkud klesá, ale to číslo je stále velice vysoké –, že Nizozemci kupují obrovské množství knih na hlavu. Nebudu popírat, že tam existují problémy: například obrovská koncentrace nakladatelství, jejich komercializace, anebo fakt, že podíl skutečně literárně hodnotných knih na celé produkci je poměrně malý. Přiznávám také, že co se literárních rubrik v novinách týče, stále v nich ubývá recenzí nových knih, a když už se objevují, pozornost se věnuje hlavně anglosaským bestsellerům.
Nechci ovšem generalizovat: jsou ještě rubriky, kde najdete recenze velice zajímavých knih z Norska, z Botswany nebo České republiky. Smutná situace je v recenzích poezie, ty už téměř nevycházejí a situace se pouze zhoršuje. A obávám se, že se v tom odráží, jak je poezie vnímána, či spíš nevnímána ve společnosti.
Také je pravda, že ve Flandrech se kupuje a čte mnohem méně knih než v Nizozemsku. Na druhé straně ve Flandrech je veliký zájem o literární večery, a to i večery poezie. Jakmile to, co je napsáno, přenesete na pódium, v tu chvíli je o to ve Flandrech velký zájem.

LN Ve svém souboru esejů píšete nejen o knihách, ale také o ruční výrobě doutníků Van der Donk či likéru Beerenburg. Přitom stále vlastně mluvíte o jediném -o kultuře, která prostupuje všechny roviny života. Jak si vy sám kulturu definujete?
Z živoucích bytostí se stávají lidé v okamžiku, kdy začnou ctít své mrtvé, začnou je pohřbívat. To je kultura. My z toho dneska najdeme už jenom kosti, ale je vidět, že k tomu patřily nějaké rituály, nejdřív menší, potom větší. Člověk je kultura. Ale posledních deset dvacet let se nám všichni snaží namluvit, že člověk, to je ekonomika. Zapomínají přitom, že ekonomika je jen jedna malá součást kultury, dokonce i ekonomika volného trhu. Od 90. let až donedávna nám ten maličký dílek kultury vychválili do nebe a nafoukli do obrovských rozměrů, ale tak to není. Současná krize jasně ukázala, že ekonomika není alfa a omega, že jsou i jiné podstatné věci. 

LN Co jsou ty podstatné věci?
Vrátím se ke svým doutníkům a likéru: za prvé doutníky a Beerenburg jsou typicky nizozemské produkty. Proto jsou v mé knížce. A za druhé ty dvě firmičky, které je vyrábějí, jsou příkladem jiného druhu ekonomiky, který se nezaměřuje na růst a zisk za každou cenu. Jde jim o výrobek vysoké kvality a samozřejmě také o zisk, aby z něho mohly žít. Ale je to jiný typ hospodářství, než prosazují velké podniky. Jako naprosto opačný příklad bych jmenoval belgickou banku Fortis. Tenhle kolos se zhroutil, protože trpěl megalomanií. Proti tomu ti výrobci doutníků a likéru krizí možná nezůstanou nedotčeni, ale nezhroutí se. Vyrábějí špičkový produkt, nejlepší ve své kategorii, dělají výbornou práci a baví je to. Nejsem žádný zastánce chudoby, vím, jakou roli peníze v lidském životě hrají, sám jsem vlastně živnostník. Ale jsem přesvědčen, že tento druh podniků by mohl v budoucnu nabídnout alternativu světa, kde se ekonomika a ekologie nevylučují, dají se skloubit.

LN Nejsou však tyto firmy opět spíše nizozemské výjimky?
Po Mém Nizozemsku jsem napsal další knihu, která se jmenuje Moje Německo. A mám tam kapitolu o malé firmě, která vyrábí škrabky na brambory v Solingenu, a to je světové centrum výroby nožů. Majitel podniku se s tím typem škrabky seznámil jako malý kluk. U nás ho zná každý, je to nejlepší možný způsob loupání brambor. Já jsem ten malý podnik o šedesáti zaměstnancích navštívil a jde o stejný model. Mají zajímavé složení zaměstnanců, protože tam pracují i staří mistři, například brusiči, kteří mají skutečně řemeslo v rukou, jsou skvělí a učí to postupně mladší, kteří přicházejí. Tady se pro mně snoubí kultura s ekonomikou a ekologií. A já se pro to snažím hledat příklady.

LN Mluvíte o špičkovém řemesle. Lze ale tento model uplatnit i v umění? Například v Nizozemsku stát literaturu dotuje třicetkrát víc než v České republice. Stále se zde vede spor o tom, nakolik má být umění ekonomicky soběstačné.
Myslím, že především mladé spisovatele není třeba příliš rozmazlovat. Když náš největší spisovatel Hugo Claus psal svá první díla, pracoval v cukrovaru, vydělával si rukama. Je ale pravda, že v Belgii i Nizozemsku máme různé literární fondy, které jsou velice přející v přidělování pracovních stipendií. Získávají je ovšem spisovatelé, kteří dokázali, že něco umějí, a nikdo neříká, že pokud to nedokážou znovu, nebudou muset ty peníze vrátit. I překlad knihy Moje Nizozemsko podpořil nizozemský fond, a to jsou vlastně peníze, které jdou do českého hospodářství.

LN Jak tedy podle vás ekonomika souvisí s vysokou kulturou, s uměním?
Nesmíme zapomenout, že kultura jako taková je významný ekonomický sektor. V Amsterdamu například vypočítali, že dvacet pět procent hrubého domácího produktu tvoří právě příjmy z kultury. Kdybyste ten sektor vyškrtla, město finančně zruinujete. Kultura je také vývozní artikl. Země jako Belgie nevyváží pouze pivo a čokoládu. Například představitelé vlámského divadla se nyní účastní světově proslulých festivalů v Avignonu či v Linci. Je mi jasné, že když státní rozpočet nemá na rozhazování, je třeba zvažovat, kam se peníze investují, ale investice do kultury rozhodně nejsou vyhozené peníze. V Nizozemsku a ve Flandrech existují obrovské literární instituce, které organizují literární večery. A myslíte si, že se na takových akcích nepije pivo, víno, kola, že se tam nejí? Samozřejmě že ano! Tyto aktivity jsou jen částečně hrazeny ze státních peněz, ale kdyby se neděly, velice by klesl obrat těch, kdo prodávají jídlo a pití. Neříkám, že má být kultura podřízena ekonomice, ani naopak. Přimlouvám se za to, aby každý dělal co nejlépe svou práci a aby dobří básníci, spisovatelé, dobré knihy a překlady byli dobře ohodnoceni. Protože to nejsou ztracené peníze, jsou to investované peníze. A nemusíme zůstat jen u literatury, platí to o veškerém umění.

Knihu Moje Nizozemsko jste uzavřel esejem o železnici. Vy jste nyní cestoval po Čechách a Moravě vlakem. Zpozoroval jste něco zvláštního, o čem by se také dal napsat esej či sloupek?
Nápadné mi bylo, že poslední tři dny všechny vlaky přijely se zpožděním... Ale jinak jsem byl velice spokojený. Cestovali jsme z Prahy do Olomouce Pendolinem, z Brna do Prahy také a mezi Olomoucí a Brnem rychlíkem, a kvalita je srovnatelná s Belgií. Hlavní rozdíl je v tom, že zde je vlak stále ještě mnohem levnější. A na nádraží v Brně to bylo trošku komplikovanější. U nás se číslují koleje a tady nástupiště, jenže každé nástupiště má dvě koleje, takže když jsme v podchodu viděli ta čísla 1, 2, 3, 4, neuvědomili jsme si, co znamenají. Cestoval jsem vlaky po všech možných evropských zemích od Itálie až po Finsko, a nikde jinde jsem se na podobný systém ještě nenarazil, pouze v České republice. To nás na chvíli velice zmátlo.

Měla jsem na mysli určitý kontrast mezi zmechanizovaným přístupem v dopravě a přístupem lidským. V kapitole Železnice líčíte složitou koupi jízdenky v prodejním automatu, který nahrazuje osobní pokladnu. Železnici pak lze pak vnímat i jako určitou metaforu společnosti.
Rozumím, ale to není omezeno pouze na železnici. Navíc v Česku jsem si ani nemusel kupovat sám lístky. Ta kapitola možná ani tolik nepojednává o lidském přístupu, mně šlo hlavně o pracovní příležitosti, o práci pro lidi! A také si myslím, že přítomnost živého personálu na stanici daleko více garantuje bezpečnost, než když je tam jen automat. Všechny možné ochranné systémy a kamery tomu nepomohou. Jsem přesvědčen, že je o mnoho platnější, když tam chodí nějaký pán nebo paní, kteří mají na sobě uniformu železnice a kteří tam vůbec nemusejí něco hlídat, jsou prostě přítomní a je to daleko lepší než nějaká kamera. Mimochodem, u vás v Pendolinu se mi moc líbilo, že se tam všechno hlásí trojjazyčně. Tak by to mělo být.

Už v knize Belgický labyrint jste se mimochodem, ale se sympatií vyjádřil o českých přátelích. O čem by mohla pojednávat kniha, kterou byste nazval Moje Česko?
Knihu, jako je Moje Nizozemsko, můžete napsat jen tehdy, když znáte jazyk té země. Mé spojení s Nizozemskem pochází z raného dětství, protože jsem jako chlapec v Nizozemsku žil a Nizozemsko je blíž než Česká republika. Ale je pravda, a v těchto dnech jsem si to znovu potvrdil, že ve vaší zemi, přestože česky nemluvím – jsem nanejvýš schopen si objednat pivo, poděkovat a říct dobrý den nebo na shledanou – se cítím doma. Neumím si to vysvětlit, nemůžu vyjmenovat žádné určité důvody. Přestože umím nizozemsky, stále tam cestuji a znám tu zemi velice dobře, pokaždé, když tam přijdu, cítím jisté odcizení. To ovšem také činí tu zemi zajímavou, to je na ní lákavé. Ale včera večer jsem navštívil Brno. Miluji sice Janáčka, ale v Brně jsem byl poprvé v životě. Procházel jsem ulicemi od nádraží do hotelu, a první, co mě napadlo, byla myšlenka: Tady bych mohl žít. A to mě v Nizozemsku napadne jen zřídka. Je to zvláštní, já sám sobě někdy nerozumím, ale je to tak.

Geert van Istendael (1947) - Prozaik, básník, esejista a překladatel (mj. Goethe, Heine, Brecht, Fried). Vystudoval filozofii a sociologii na katolické univerzitě v Lovani. V letech 1978-1993 působil jako zpravodaj a moderátor belgických televizí BRT a VRT. Od roku 1993 se věnuje pouze psaní. Široké publikum oslovil knihami esejů Belgický labyrint (1989, česky 1998) či sloupků Všechna vybuchnutí (2001). Kniha Moje Nizozemsko vznikla roku 2005 „jako reakce na požadavek vysvětlit bezradným Holanďanům, co vlastně Holandsko je“.


  • 3Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz