Před dávnými čtyřiatřiceti lety „Folkovky“ skutečně začínaly jako jedna z akcí, na kterých se hrál výhradně už tehdy nesmírně populární český folk. Současný, už také dlouholetý dramaturg Michal Schmidt ovšem postupně program dnes týdenní akce totálně přebudoval ve prospěch nadžánrovosti.
Převládá tu sice to, čemu poměrně zjednodušeně říkáme world music, většinou se ale jedná o nejrůznější fúze, nepsaným mottem je překračování stylů i kontinentů. Vlastně jediné místo, které si ještě zachovalo „folkáčského ducha“, alespoň z větší části, je noční společné vyhrávání amatérských muzikantů i profesionálů u vpravdě legendárního táboráku v náměšťské lokalitě Za Špitálkem.
Magie v tkalcovně i kostele
Toho, co bylo v Náměšti k vidění a slyšení během prvních čtyř dnů, bylo nepřeberné množství. K hlavním koncertům v zámeckém parku, jehož rozložité stromy kryjí před ostrým sluncem a uchrání i před mírným deštěm (v obou „disciplínách“ se na začátku týdne několikrát osvědčily), musíme připočítat i nepřeberné množství nejrůznějších dílen, aktivit pro děti – Folkové prázdniny patří k pro rodiny nejvstřícnějším letním akcím svého druhu – i odborných seminářů, přednášek a poslechových pořadů pro nenapravitelné hudební hloubaly, kterých jezdí do Náměšti skoro stejné množství jako dětí.
Letošní téma celého festivalu, totiž „O duši“, poznamenalo také obsah publicistických a muzikologických pořadů, ve kterých jsme se například mohli seznámit s americkými originály písní, které si do svého repertoáru upravoval Svatopluk Karásek.
Mimo hlavní program se také hraje na několika vedlejších scénách. Obzvláště silnou atmosféru měly dva noční koncerty ve Staré Tkalcovně, jejíž industriální prostor, přetvořený Matějem Formanem v pohádkový Čarokraj, uvítal kolem půlnoci nedávno obnovené Majerovy brzdové tabulky a trio zpívající cellistky Doroty Barové – obě seskupení, dotýkající se, byť každé zcela jinak, té nejčistší hudební magie.
Což ostatně platilo, a opět ze zcela jiného úhlu pohledu, avšak s podobným účinkem, i pro noční koncert Ozvěny moravských hlasů, při němž zazpívaly v dramaturgii Jiřího Plocka a Vlastimila Ondry soubory Nivnička a Boršičané v náměšťském kostele sv. Jana Křtitele. Tak plný kostel různorodých lidí, naslouchajících o půlnoci se zatajeným dechem tu možná nemají ani o Štědrém večeru.
Těžko vybírat
Zvolit z hlavního programu to, co bylo nejlepší, je těžko řešitelný úkol – závažný dramaturgický omyl tu prostě alepoň za první čtyři dny nenastal.
Velmi dobře obstáli ve světové konkurenci domácí účinkující. Zejména Lenka Dusilová už poněkolikáté během letošního léta přesvědčila, že její sólový a vlastně experimentální projekt obstojí i na relativně velké scéně pod širým nebem. Byť například oproti vystoupení na pražském Metronome Festivalu tentokrát zvolila „písničkovější“ polohu, předvedla něco, s čím by klidně mohla, při zachování sdělnosti, ať už zrovna zpívá česky nebo polsky, objet celý svět.
Skupina Neřež se představila v asi nejlepší, vlastně poměrně syrové sestavě jen dvou základních osobností Zdeňka Vřešťála a Víta Sázavského, jen s doprovodem basisty. Písničky jejich stávající skupiny i vzpomínky na repertoár někdejšího Nerezu tak působily nesmírně autenticky. Podobnou polohu možná měli zvolit Hana a Petr Ulrychovi. Jejich hlasy znějí stejně svěže jako před dekádami (Hana Ulrychová je v tomto ohledu skutečně přírodní úkaz), mají skvělý repertoár, jen doprovázející „beatová“ kapela prostě jejich kvalit ani zdaleka nedosahuje.
Naproti tomu na brilantních aranžmá a muzikantství staví nový projekt Luboše Maliny (Druhá tráva) a zpěvačky Kateřiny Garcíi nazvaný Vprostřed noci. Většinou volná tempa a rozpitý kytarový zvuk ukazují směr k inspiracím psychedelickou odnoží americany, muzikanti se ale nebojí ani ohlasu reggae – a to vše s básnickými texty, které bude potřeba si pořádně vychutnat teprve na nadcházejícím, už natočeném albu.
Kdo zanechal největší emoční stopu mezi zahraničními účinkujícími první poloviny „Folkovek“? Kooperace kubánského jazzového klavíristy Omara Sosy a senegalského hráče na koru Seckou Keity, kterou bylo možno poslouchat jako ozvláštněnou podobu rumby stejně dobře jako mírně upravenou západoafrickou muziku? Nebo projekt Yiddish Glory, oživující dost neuvěřitelné písně Židů z bývalého Sovětského svazu z doby holocaustu?
Či snad naprosto unikátní šestičlenný sbor San Salvador ze středofrancouzské vesnice stejného jména, který jen za doprovodu dvou bubnů a tamburíny předvádí absolutní a i v těch nejtěžších harmoniích naprosto čistá vokální kouzla? Nebo dvojice Ilaria Graziano & Francesco Forni, hrající cosi jako soundtracky z (neexistujících) Felliniho westernů?
To vše a většina ostatního. „Folkovky“ prostě chybu neudělaly.
