Mír je nemožný, ale válka je prozatím nepravděpodobná, napsal v roce 1948 francouzský filozof a politolog Raymond Aron. Tato definice mezinárodní situace osvědčila svou životaschopnost po více než čtyřicet let.
Na počátku padesátých let se zdálo, že vypuknutí jaderné války mezi Sovětským svazem a Spojenými státy je otázka spíše měsíců než let. Rétorika studené války byla na vrcholu – v Americe se mluvilo o osvobození východoevropských národů od sovětského jha a o zatlačování komunismu, sovětský blok vedl permanentní kampaň proti americkému imperialismu.
Obě supervelmoci potíraly své vnitřní odpůrce: Spojené státy pořádaly hony na sovětské špiony a pranýřovaly osoby podezřelé ze sympatií ke komunismu, Sovětský svaz a jeho satelity tvrdě pronásledovaly všechny, na které padl stín podezření zneloajality. Zatímco ovšem oběti mccarthismu přinejhorším nemohly sehnat práci, oběti stalinských čistek končily na popravištích nebo v koncentračních táborech.
Místo světové války vypukla válka v Koreji, první zástupný konflikt studené války. V lednu 1950 americký ministr zahraničí Dean Acheson pronesl projev, v němž vynechal Jižní Koreu z obranného perimetru Spojených států v Tichomoří. Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat – 25. června 1950 komunistická Severní Korea napadla svého jižního souseda. Díky tomu, že Sovětský svaz tehdy bojkotoval Radu bezpečnosti, mohla být obrana Jižní Koreje organizována pod hlavičkou OSN.
Válka trvající tři roky, v níž na straně OSN bojovali vojáci 17 zemí proti Severní Koreji a Číně podporovaným Sovětským svazem, si vyžádala několik milionů mrtvých a skončila příměřím, které znamenalo v podstatě status quo ante bellum.
Konec stalinismu
V březnu 1953 zemřel Stalin a o tři roky později odhalil Chruščov – vítězný z jeho diadochů – v tajném projevu na 20. sjezdu sovětských komunistů zločiny stalinismu. Režim v Sovětském svazu se dostal do fáze „tání“ (nazvané podle románu Ilji Erenburga z roku 1954) a místo ostudené válce se začalo mluvit o„détente“ (uvolnění). Paradoxně došlo v době Chruščovovy vlády knejnebezpečnějším mezinárodním krizím, v nichž stál svět krůček od jaderné katastrofy.
V nejvážnější krizi 50. let – suezské – lze však ale pozorovat jiný fenomén: shodu znepřátelených supervelmocí na úkor evropských mocností „druhého řádu“. Egyptský vůdce Násir se v polovině 50.let vyzbrojil československými zbraněmi a znárodnil Suezský průplav.
Velká Británie a Francie vtom viděly ohrožení svých zájmů a dohodly se proto s Izraelem na vojenském řešení situace. Úspěšnou vojenskou operaci zastavily americký tlak na jedné asovětské hrozby na druhé straně. Šestého listopadu 1956, kdy se francouzská abritská vláda rozhodly podvolit americkému nátlaku, byl náhodou vPaříži německý kancléř Adenauer. Svým francouzským partnerům řekl: „Francie a Anglie se nikdy nestanou mocnostmi, které by bylo možno srovnávat se Spojenými státy aSovětským svazem. Takového postavení nedosáhne ani Německo. Zbývá jim jediná možnost, jak by ve světě mohly hrát rozhodující úlohu: sjednocená Evropa.“
Sjednocená Evropa – Evropská společenství – začala podnikat první nesmělé kroky již v následujícím roce.
Běžný život však není geopolitika. Z hlediska obyčejných obyvatel Západu byla 50. léta érou nečekané prosperity a blahobytu. Obnova poraženého Německa probíhala tempem, pro který byl vymyšlen přiléhavý termín „hospodářský zázrak“. Vzpomínky na válku a hospodářskou krizi třicátých let překryly radovánky „konzumní společnosti“.
Masová represe
Češi si však o konzumních radovánkách mohli nechat jen zdát. Padesátá léta jsou u nás synonymem pro masovou represi, která postihovala všechny skutečné i domnělé odpůrce režimu. Ani měnová reforma vroce 1953, ani odhalení Stalinových zločinů v roce 1956 nepřimělo Čechy k důraznějším protestům. Režim se těšil stabilitě a podpoře značné části společnosti i v době, kdy vMaďarsku probíhalo největší protikomunistické povstání, které sovětský blok kdy zažil.
Přesto „tání“ dorazilo i do Prahy. První oběti stalinských procesů začaly být propouštěny, propaganda ubrala na agresivitě, začaly vycházet zajímavé knižní překlady, režim povolil otěže. Kdykoliv je však mohl zase utáhnout.
Na počátku padesátých let se zdálo, že vypuknutí jaderné války mezi Sovětským svazem a Spojenými státy je otázka spíše měsíců než let. Rétorika studené války byla na vrcholu – v Americe se mluvilo o osvobození východoevropských národů od sovětského jha a o zatlačování komunismu, sovětský blok vedl permanentní kampaň proti americkému imperialismu.
Obě supervelmoci potíraly své vnitřní odpůrce: Spojené státy pořádaly hony na sovětské špiony a pranýřovaly osoby podezřelé ze sympatií ke komunismu, Sovětský svaz a jeho satelity tvrdě pronásledovaly všechny, na které padl stín podezření zneloajality. Zatímco ovšem oběti mccarthismu přinejhorším nemohly sehnat práci, oběti stalinských čistek končily na popravištích nebo v koncentračních táborech.
Místo světové války vypukla válka v Koreji, první zástupný konflikt studené války. V lednu 1950 americký ministr zahraničí Dean Acheson pronesl projev, v němž vynechal Jižní Koreu z obranného perimetru Spojených států v Tichomoří. Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat – 25. června 1950 komunistická Severní Korea napadla svého jižního souseda. Díky tomu, že Sovětský svaz tehdy bojkotoval Radu bezpečnosti, mohla být obrana Jižní Koreje organizována pod hlavičkou OSN.
Válka trvající tři roky, v níž na straně OSN bojovali vojáci 17 zemí proti Severní Koreji a Číně podporovaným Sovětským svazem, si vyžádala několik milionů mrtvých a skončila příměřím, které znamenalo v podstatě status quo ante bellum.
Konec stalinismu
V březnu 1953 zemřel Stalin a o tři roky později odhalil Chruščov – vítězný z jeho diadochů – v tajném projevu na 20. sjezdu sovětských komunistů zločiny stalinismu. Režim v Sovětském svazu se dostal do fáze „tání“ (nazvané podle románu Ilji Erenburga z roku 1954) a místo ostudené válce se začalo mluvit o„détente“ (uvolnění). Paradoxně došlo v době Chruščovovy vlády knejnebezpečnějším mezinárodním krizím, v nichž stál svět krůček od jaderné katastrofy.
V nejvážnější krizi 50. let – suezské – lze však ale pozorovat jiný fenomén: shodu znepřátelených supervelmocí na úkor evropských mocností „druhého řádu“. Egyptský vůdce Násir se v polovině 50.let vyzbrojil československými zbraněmi a znárodnil Suezský průplav.
Velká Británie a Francie vtom viděly ohrožení svých zájmů a dohodly se proto s Izraelem na vojenském řešení situace. Úspěšnou vojenskou operaci zastavily americký tlak na jedné asovětské hrozby na druhé straně. Šestého listopadu 1956, kdy se francouzská abritská vláda rozhodly podvolit americkému nátlaku, byl náhodou vPaříži německý kancléř Adenauer. Svým francouzským partnerům řekl: „Francie a Anglie se nikdy nestanou mocnostmi, které by bylo možno srovnávat se Spojenými státy aSovětským svazem. Takového postavení nedosáhne ani Německo. Zbývá jim jediná možnost, jak by ve světě mohly hrát rozhodující úlohu: sjednocená Evropa.“
Sjednocená Evropa – Evropská společenství – začala podnikat první nesmělé kroky již v následujícím roce.
| Kronika 20. století v Lidových novinách |
|
|
- všechny důležité události minulého stoletíMasová represe
Češi si však o konzumních radovánkách mohli nechat jen zdát. Padesátá léta jsou u nás synonymem pro masovou represi, která postihovala všechny skutečné i domnělé odpůrce režimu. Ani měnová reforma vroce 1953, ani odhalení Stalinových zločinů v roce 1956 nepřimělo Čechy k důraznějším protestům. Režim se těšil stabilitě a podpoře značné části společnosti i v době, kdy vMaďarsku probíhalo největší protikomunistické povstání, které sovětský blok kdy zažil.
Přesto „tání“ dorazilo i do Prahy. První oběti stalinských procesů začaly být propouštěny, propaganda ubrala na agresivitě, začaly vycházet zajímavé knižní překlady, režim povolil otěže. Kdykoliv je však mohl zase utáhnout.
