LN Tématem Grbavici je opomíjený válečný zločin, systematické znásilňování tisíců žen během války v bývalé Jugoslávii. Vyprávíte ho na intimním příběhu matky a dcery, která se narodila v důsledku znásilnění. Co vás inspirovalo k napsání scénáře?
Kdykoliv o tom přemýšlím, tak vždy skončím v roce 1992, kdy mi bylo sedmnáct a poprvé jsem se dozvěděla o případech znásilňování. Přes kamarádku novinářku jsem se dostala k příběhům tří mladých dívek z východní Bosny, kterým bylo 14, 15 a 17 a které deportovali vojáci do Sarajeva, kde byly soustavně znásilňované jeden měsíc. Jejich vyprávění byla otřesná. Naprosto nepředstavitelná, nepochopitelná a zůstala ve mně. K tématu znásilnění a jeho dopadům jsem se pak neustále vracela, i když jsem dělala jiné projekty. Byla jsem jím trochu posedlá. Sledovala jsem všechno, co se k němu vázalo. Druhým důležitým momentem bylo narození mé dcery, která se narodila z lásky, a mě začalo zajímat, co může cítit žena, jejíž dítě je plodem nenávisti. Scénář jsem pak v podstatě napsala v přestávkách mezi kojením.
LN Grbavica řekne něco jen málokomu...
To je čtvrť v Sarajevu, která byla za války vojenským táborem. Armáda ji obklíčila, uzavřela a její obyvatele držela jako rukojmí. Nesměli odejít, vojáci je zatýkali a vyměňovali za srbské zajatce. Bydlela jsem jen pár desítek metrů od téhle zóny a žila tak v neustálém strachu, že i moji čtvrť zabere armáda, protože tak to bylo naplánované.
LN Jak vypadá Grbavica dnes?
Vlastně mnohem lépe než ostatní čtvrti v Sarajevu, protože je na rozdíl od zbytku města plná zeleně. Díky přítomnosti vojáků nebyla odstřižená od tepla a elektřiny, takže lidé nepokáceli většinu stromů jako jinde ve městě, aby si mohli zatopit nebo uvařit. Mnoho bývalých obyvatel, kterým se během války podařilo utéci nebo byli vyměněni, se vrátilo. Stěhují se do ní hlavně mladí lidé, kterým nabízí dostupné bydlení. Jen tam teď žije méně Srbů než před válkou, protože po konci konfliktu je politici vystrašili zprávami, že se jim ostatní budou mstít.
LN Jedna z vašich postav ve filmu říká, že kdyby si měla pamatovat všechno, tak by se zabila. Je něco, na co obzvlášť byste chtěla z války zapomenout?
Ani ne. Zapomínat jako urputná cílená snaha není dobré. Věci totiž zapomenout nemůžete, vaše tělo si je pamatuje. Ta postava se snaží najít to nejjednodušší řešení, což není vždycky nejlepší. Utíká od problémů tím, že chce odejít ze země. Od věcí se nesmí utíkat, věci se musí řešit a pak se jich jednou provždy zbavit.
LN Váš debut byl velmi pozitivně přijat v zahraničí. Vyhrál Zlatého medvěda na letošním Berlinale. Jaké bylo přijetí doma?
Přijde na to, o které části mluvíte. Po válce byla Bosna rozdělená na Srbskou republiku a na federální část. V části, kde žije srbská většina, je film zakázaný. Ne oficiálně, ale majitel jediného kina ho odmítl po sérii výhrůžek promítat. Viděl Grbavicu před Berlinale, líbila se mu a souhlasil, že ji odpromítá, protože na ní nevidí nic kontroverzního ani problematického. Názor změnil po mém projevu na Berlinale, kdy jsem řekla, že by všichni váleční zločinci měli být potrestáni. Srbové to vzali jako útok na svou komunitu. Mirjana Karanović (představitelka hlavní role, pozn. red.) dostala desítky nenávistných dopisů, ve kterých jí lidé vyhrožovali, nazývali zrádkyní Srbska a chtěli ji vyhnat ze země. Vyhrožovali i majiteli kina a on dostal strach a upustil od premiéry. Film se bude promítat pouze v tom případě, že srbský premiér vydá výslovný souhlas. Snažíme se najít jakoukoliv cestu, aby byl film povolený. Kontaktovala už jsem snad každého, kdo se s premiérem zná a mohl by pro film něco udělat. Intervenovala i Evropská unie, ale neoficiální stanovisko zůstává, že film nebude v Srbsku nikdy promítaný. Naproti tomu byl film skvěle přijatý v Bělehradě. Na začátku promítání byla sice malá komplikace poté, co se na projekci objevil muž s fotkami válečných zločinců na tričku. Policie nás eskortovala do hotelu, který jsme pro naši vlastní „bezpečnost“ nesměli opustit. Cítila jsem se jako Žid v Mnichově v roce 1943, byla to příšerná atmosféra. Premiéra se ale nakonec povedla.
LN Při psaní scénáře jste spolupracovala se skutečnými oběťmi. Jak reagovaly na film ony?
Můj film je fikce, která vychází z výzkumu a sbírání materiálů v mnoha terapeutických skupinách, které navštěvují ženy, jenž byly za války znásilňované a týrané. Mnoho z nich četlo můj scénář, některé ho vůbec nechtěly vidět a vracet se. Žádnou speciální projekci jsme pro ně ale nedělali.
LN Jaký je oficiální počet znásilněných žen?
Podle statistik Organizace spojených národů z roku 1993 bylo v Bosně za války znásilněno 20 tisíc žen. Ale to jsou jen ty, které to oznámily. Ke konečnému číslu by bylo potřeba připočíst ženy znásilněné a pak zavražděné a ženy, které to nikdy nepřiznaly. Bydlela jsem sto metrů od frontové linie a nejvíc jsem se bála právě tohoto druhu násilí.
| Jasmila Zbanić |
|
Bosenská režisérka a scenáristka (1974) vystudovala divadelní a filmovou režii v Sarajevě. Po škole odjela do kanadského Vermontu, kde pracovala jako loutkářka v divadle Chléb a loutky. Později vystupovala jako klaun v dílně Lee De Longa. V roce 1997 založila produkční společnost Deblokada. Pod její hlavičkou natočila několik dokumentů, krátkých filmů a videí (Červené holinky, Záběry koutkem oka...) Grbavica, oceněná na Berlinale, je její celovečerní hraný debut. Představitelka hlavní role dostala desítky nenávistných dopisů, ve kterých jí lidé vyhrožovali, nazývali zrádkyní Srbska a chtěli ji vyhnat ze země. |
LN Jak jsou tyto ženy přijímány ve společnosti?
Oběti takového zločinu nemají ve společnosti žádný status. Nejsou považovány za civilní oběti války, a nemají tak nárok na žádnou podporu. Proto jsem se ve spolupráci s organizacemi za práva žen rozhodla použít film i jako součást kampaně nazvané Důstojnost pro ty, co přežily (Dignity for Survivors). Snažily jsme se hlavně o to, aby tyto ženy získaly patřičný právní status, na jehož základě by začaly „existovat“ a mohly třeba požádat o nějaké dávky. Většina žen, které mají tuhle hrůznou zkušenost, je totiž v takovém duševním i fyzickém stavu, že není vůbec schopná fungovat nebo pracovat. Oběti společně s právníky navrhly podobu zákona a po rozsáhlé petiční akci se nám minulý týden podařilo dotlačit parlament ke změně zákona, který teď dává obětem šanci na slušný život.
LN Do hlavní role jste obsadila Mirjanu Karanović, která je spojována hlavně s filmy Emira Kusturici. Konflikt v bývalé Jugoslávii je jeho velké téma. Jaký vztah máte k jeho filmům?
Mám ráda jeho rané filmy Vzpomínáš na Dolly Bell? a Otec na služební cestě. S filmy, které natočil potom, mám problém. Nejmírnější, co bych řekla, je, že k nim nemůžu najít žádný vztah. V jejich stylu, formě a ve filozofii jasně vidím Kusturicovu amorálnost. Nechával si své filmy financovat Slobodanem Miloševičem prostřednictvím srbské televize, která byla jedním z nejmocnějších nástrojů Miloševičova fašistického režimu. Před válkou byl Kusturica pro Bosnu velkým mužem, hrdinou, lidé ho uctívali. Během války se v podstatě postavil na stranu Srbů, žil v Bělehradě, měl peníze od Miloševiče a lidé ho začali nenávidět. Já se snažím nenechat se ve vztahu k němu a jeho tvorbě smýkat emocemi. Byla jsem v té době malé dítě, takže jsem neprošla fází vzhlížení. Klidně bych ho přirovnala k Leni Riefenstahlové. Její filmy mohou být zajímavé a působivé, ale to nevymaže fakt, že byly financované Hitlerem a propagovaly fašismus. Stejný fašismus vidím v Kusturicových filmech.
