Květinové motivy zachrání svět. Infantilní poetika snímku Zbrusu Nový zákon

Bůh žije v potemnělém bruselském bytě. Je to zamindrákovaný domácí tyran, který terorizuje nejen svou uťápnutou manželku i malou dceru jménem Ea, ale rovnou celý svět. Zlomyslně sužuje lidi nejrůznějšími katastrofami i drobnými nepříjemnostmi v podobě Murphyho zákonů. Ea má bratra Ježíše, ten je docela sympaťák, také už od Boha – fotra dávno utekl a zařídil se po svém. Ea chce udělat totéž, její vzpoura má být ovšem radikálnější. Vloupe se Bohu do počítače a pomocí SMS seznámí všechny lidi s datem jejich úmrtí.

Když se rozeslaná proroctví začnou vyplňovat, svět se promění. Někdo se proti osudu marně bouří, někdo se z něj raduje. Hitem internetu je mladík, který dělá všechno pro to, aby se zabil, ale nikdy se mu to nepodaří – i když například skočí z letadla. (Že by se přitom mohl doživotně zmrzačit, mu nějak nevadí.) Lidé si více uvědomují čas, který jim zbývá, a plní si svá tajná přání.

Zlomyslný Bůh se dusí vzteky a pronásleduje Eu, které utekla z domova mezi lidi. Bůh zakouší na vlastní kůži zlomyslnosti, které lidem nastražil. Ea po vzoru bratra Ježíše vyhledává své vlastní apoštoly, lidi z okraje. Ti ji seznamují se svými životy. O současném světě tak svědčí bezdomovec, stárnoucí žena, jež trpí citovým prázdnem a nechá se uspokojovat gorilou, atraktivní mladá žena se špatnou pověstí a protézou horní končetiny, muž, který ze všeho nejraději ze zálohy střílí po lidech, jiný muž, jenž trpí sexuální deprivací a vyhledává placenou erotiku, chlapeček, který trpí nevyléčitelnou chorobou, a ještě by byl raději děvčátko. Každému z nich zní v hlavě melodie – tomu Purcell, onomu Rameau, každý z nich to ví a umí pojmenovat. Ea všechny ty křehké bytosti chápe a je jim empaticky ku pomoci. Všichni mají společného nepřítele, jímž je Ein nenávistný otec – zkarikovaný starozákonní Bůh a jím vnucovaný patriarchální společenský systém založený na násilí, nesnášenlivosti a zlobě.

Řešení se najde. Bůh přece nechal doma svou manželku. Ta sice dosud působila dost přiboudle, odívala se s vkusem klientky laciného zásilkového obchodu a šťastnou ji činilo vysávání prachu. Ale její přístup ke světu je právě ten spásný. Když se Bohyně ujme vlády, všude se rozprostře duha, sypou se květiny, všichni tančí a radují se. Kromě Boha, který je coby nelegální imigrant odeslán do Uzbekistánu, kam z nějakého důvodu nebe na zemi nedosáhlo. „Je to komediální způsob, jak sdělit, že ráj je tady a teď, ne až po smrti. Nebudeme žít dlouho, tak si užívejme a dovolme si být šťastní,“ dodává ke svému dílu režisér Jaco van Dormael.

Poetika snímku je blízká infantilitě populární Amélie z Montmartru, jen adorovaní podivíni jsou tu ještě o dost úchylnější a sdělení naivnější. Je samozřejmě možné brát Zbrusu Nový zákon pouze jako nenáročnou situační komedii, nicméně v ní běží o docela vážná témata, pro něž si přece jen zaslouží pár vážnějších poznámek.

Střelba mimo

Problémem současné západní společnosti rozhodně není příliš silný vliv křesťanského, či spíše židovského Boha, do kterého se Van Dormael vzdorovitě obouvá. Satirický osten tu míří na dávno neaktuální cíl. Ani přeneseně, jako kritika patriarchální společnosti, snímek se současností nijak pronikavě nerezonuje. Na pováženou je pak vize toho, co po kýženém pádu patriarchátu přinese světu štěstí. Režisér se evidentně zhlédl v té větvi feminismu, která nalézá ženskou identitu v estetice květinových výšivek a inteligenci považuje za mužský nešvar...

To, že film pracuje s konceptem, kdy „svět“ je omezen na západ Evropy a Uzbekistán představuje jakýsi vzdálený očistec, je spíše kuriozita, která toho však dost prozrazuje o západní pokrokové kulturní elitě – zdánlivě rovnostářské, ve skutečnosti povýšeně uvízlé v koloniálním smýšlení a nevidící si na špičku nosu.

A konečně „poetická“ představa, že stačí podívat se na svět radostnýma dětskýma očima a z bezcitného zabijáka se rázem stane milý společník, je nejen pro malé holčičky o dost nebezpečnější než téměř jakékoliv náboženství.