Časy, kdy Květy byly považovány za nejpřímější nástupce klasiků takzvané brněnské alternativní scény, už jsou ty tam. Její výrazové prostředky kapela téměř zcela opustila už na několika minulých albech, nejpatrněji na tom předešlém autorském Miláček slunce (2015), kdy nabídla osobitou podobu alternativního popu.
Novinka je zase jiná, byť do této škatulky ji klidně můžeme zařadit opět. Změna zvuku přišla s personální změnou, kdy dva bývalé členy nahradil jeden. Klávesista a elektronik Ondřej Kyas se ovšem z nováčka okamžitě dostal do pozice člověka, který je v současné podobě Květů naprosto nezastupitelný a s jehož hravým i obrazivým zvukovým myšlením Komik do půl osmé de facto stojí a padá.
Ano, současné Květy jsou hodně klávesové, hodně elektronické. Ale přirozeně v písničkovém slova smyslu. Používají vysloveně alterpopový sound (Kouzelník), potemnělé baladické barvy (Odpočinout), lze tu vystopovat nervní postupy z období nové vlny (Byt), ale třeba i ryze technopopové motivy, za jaké by se nemusel stydět kdejaký diskojezdec (Socha).
Aranžmá jsou vesměs vlastně dost skromná, jak se sluší na trio, které musí dokázat svůj repertoár z desky prezentovat i naživo, ale právě s onou střídmostí umějí hudebníci výborně pracovat. Příkladem může být instrumentačně veleskromný Ptáček, postavený na pianu a jednoduchých elektronických zvucích. Jako by se Květy držely postulátu jednoho českého folkrockového klasika, který tvrdí, že píseň je hotová teprve tehdy, když už z ní není co vyhodit.
Pocit stárnutí
Je tradicí, že u Květů (a Kyšperského projektů vůbec) je textová složka stejně podstatná jako ta hudební. Hned v několika písních zaujme zjevný autorův pocit nastupujícího stárnutí (v 37 letech možná poněkud předčasný). V Kouzelníkovi s lehkou ironií komentuje chování osmnáctiletých kluků a holek vůči němu, „panu Kyšperskému“. Ve Vzhůru mluví o svých vráskách a vousech, Odpočinout působí jako esence únavy ze života. Kterou ovšem zrovna Kyšperskému s jeho hyperaktivitou na hudebním poli lze uvěřit jen stěží.
Kyšperský vlastně nemá jednotný rukopis, stejně jako v hudbě používá, co si zamane, od surreálných obrazů (Byt) a zaumností, vzniklých nejspíš formou blízkou automatismu (Komplikovaná růže), přes lyrickou epiku likvidace sousoší v parku (Socha), melancholické, až depresivní stavy a obrazy (Ptáček, Indián) až po skvěle odposlouchané špeky brněnských „baličů“ (Holka).
Ano, Květy vykročily do další fáze své existence pravou nohou.
