Rušan Abbásová
|
LN: Noční můra skončila před dvěma lety, když poslední Ujgur opustil vězení. Dnes jsou všichni na svobodě, roztroušení po celém světě. Jste s nimi v kontaktu?
Ano, jsem. Sloužím jako spojka, když potřebují něco zařídit. Také řeším mnohá jazyková úskalí při jednání s úřady. Mnoho z nich má pořád problém s dokumenty, například čtyři Ujguři v Albánii pořád nedostali pasy a trpí izolací. Přestože v nedalekém Turecku žije početná ujgurská komunita, v Albánii jsou jen tito čtyři. Cestovat ale nemohou.
LN: Jak se daří trojici na Slovensku?
Mají se dobře, ale nechtějí mluvit s médii a poutat na sebe pozornost. Rádi by žili v poklidu, ne ve vzpomínkách na to, co bylo dřív. Chodí do práce, učí se jazyk...
LN: Takže se adaptují bez problémů?
Kvůli ohromné jazykové bariéře to samozřejmě nemají jednoduché. Navíc na Guantánamu strávili přes deset let, tudíž návrat do normálního života je pochopitelně složitý. Ztratili mládí. Jen jednomu z celé skupiny se povedlo dostat manželku do Albánie. Ostatní sezdaní nedostali povolení od Číňanů a nakonec se nechali rozvést. Všichni by se rádi oženili, ideálně s Ujgurkou, a to je samozřejmě například na Slovensku, odkud také nesmí vycestovat, složité.
LN: Celý dlouholetý pobyt Ujgurů na Guantánamu i jejich další osud je neuvěřitelně absurdní. Za ta léta, která jste případu věnovala, existuje nějaký okamžik, který vyčnívá? Kdy jste si řekla, že to už je za hranou?
Ze všeho nejhorší bylo zjištění, že Spojené státy, země, kterou hluboce respektuji a jež brání lidská práva po celém světě, dovolila čínské delegaci, aby si během dvoutýdenní návštěvy na Guantánamu dělala, co chtěla. Byla to tehdy součást výměnné dohody, Washington za to čekal od Pekingu podporu americké invaze do Iráku, kterou stejně nikdy nedostal. Tehdy jsem byla v šoku.
Další zcela absurdní moment přišel, když nejprve všichni vyšetřovatelé potvrdili, že Ujgurové jsou na Guantánamu neprávem. Ujišťovali je, že je chápou, že rozumí jejich situaci i tomu, že čelí čínskému útlaku. Už v roce 2002 bylo jasné, že nejde o teroristy. Že mají být propuštěni. Já jsem v tu dobu dala výpověď, už mě nebude potřeba, myslela jsem si. Jenomže pak mi doma po několika měsících opět zvonil telefon. Sedmnáct Ujgurů (z celkových dvaadvaceti – pozn. red) bylo označeno jako „nepřátelští bojovníci“ (termín, který Bushova administrativa po roce 2001 zavedla pro podezřelé z terorismu, na rozdíl od válečných zajatců nepodléhali Ženevským konvencím a mohli být na Guantánamu vězněni bez obvinění a nároku na soud – pozn. red). Ale všichni přece přišli ze stejného místa, za stejných podmínek. Tak jak to, že je většina z nich najednou označena jako nepřátelští bojovníci? V ten moment jsem si řekla dost, tohle není v pořádku. A začala pomáhat v týmu advokátů.
LN: Jak si vůbec všichni ti muži vysvětlovali absurdní věznění? Ty ztracené roky?
Jsou velmi chápaví. Když slyšeli o 11. září, bylo jim líto, co se stalo, a rozuměli tomu, že na Guantánamu skončili vinou nešťastných okolností. Ze svého dlouholetého zajetí vinili především Čínu. Právem: vláda Spojených států oslovila více než stovku zemí, zda Ujgury přijmou a poskytnou jim domov. Jenže po každé návštěvě americké delegace přišla i ta čínská. A nikdo si to nechtěl s Číňany rozházet. Až na pár výjimek.
Kdo jsou Ujgurové?
 Autonomní oblast Sin-ťiang |
LN: A co dnes? Tlačí Čína dál na těch několik států, které Ujgury přijaly?
Rozhodně ano. Okamžitě po jejich přijetí jim z čínské strany nastaly těžké časy. Nicméně myslím, že všechny Číňany odkázaly na Spojené státy.
LN: Vyplatí se Pekingu věnovat takové úsilí honbě za očividně nevinnými lidmi? Nestrhává tím režim na sebe nežádoucí pozornost?
Ano, to máte pravdu. Ale pro Číňany je to otázka demonstrace moci. Chtějí světu ukázat, že jsou supervelmoc, že mají nad Spojenými státy navrch. Dostat zpět Ujgury, které už Washington obvinění z terorismu zprostil, by režimu velmi pomohlo. A ujgurské minoritě by tak dal jasný signál: nic proti nám nezkoušejte, protože vám nikdo nepomůže, dokonce ani Spojené státy. Což je i zpráva určená světu.
LN: Kdy jste naposledy byla v rodné zemi?
Před deseti lety. Pak o několik let později jsem chtěla jet na pohřeb otce, jehož se mi ani přes jeho vážné zdravotní problémy a prosby doktorů nepodařilo dostat do USA. I když měl zelenou kartu, Číňané to nedovolili. Pak otec zemřel. Nestihla jsem se rozloučit, ale chtěla jsem aspoň splnit poslední povinnost dcery. Mnozí mě však varovali, abych se nevracela. Nejdřív jsem si říkala, že jsem přece americká občanka a nic se mi nemůže stát. Americké ministerstvo zahraničí mě ale vyvedlo z omylu: vysvětlili mi, že Číňané mě mohou zatknout v souladu s čínskou ústavou, podle níž jsem pomáhala teroristům (Peking i nadále tvrdí, že Ujgurové z Guantánama jsou teroristé – pozn. red.).
Od rozhodnutí odjet mě pak definitivně odradil hlavní advokát našeho případu. Říkal mi tehdy: „Rušan, já se tady roky snažím dostat ty kluky z amerického vězení a pak bych měl dostávat ještě tebe z čínského? To nezvládnu.“ Žertoval, ale pochopila jsem, že má pravdu. Pro Číňany bych byla cenná kořist: Ujgurka, která 26 let žije v USA, zná se s předními právníky a má dobré vztahy s americkou vládou, navzdory tomu skončila ve vězení. Pro režim by to bylo terno. Proto jsem od rozhodnutí jet nakonec upustila.
LN: Znají vás Ujgurové v Sin-ťiangu? Vědí o případu svých vězněných krajanů?
Ano, velmi dobře. Poslouchají stanici Radio Free Asia (RFA), vysílání na internetu, přestože Číňané signál vytrvale ruší. Sin-ťiang je navíc hodně odlehlá oblast, kde pořád dobře funguje šuškanda. Včera večer mi na Facebook napsal neznámý člověk. Děkoval mi za to, co dělám. Na jeho profilu bylo minimum informací, účet si zjevně zařídil jen proto, aby mi mohl napsat. Prostřednictvím RFA Ujgurové sledují také mezinárodní dění. Evropu a Spojené státy vnímají jako země, které se zastávají lidských práv.
LN: Jak se čínské úřady k Ujgurům chovají?
Stačí, abyste u sebe měli cokoliv s náboženskou tematikou. Knihu, cédéčko... Za to vám hrozí až doživotí a někdy i poprava. Já v Sin-ťiangu vyrůstala a o islámu jsem ve škole nikdy neslyšela, učili nás darwinismus. Všechny islámské hodnoty, to, co je správné a co špatné, mě naučili rodiče. Režim chce, abychom všichni byli ateisté, jeden jako druhý, aby se nikdo nelišil.
Čínská policie v Urumči, hlavním městě Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang (ilustrační snímek).
Právě tento nátlak však vede k tomu, že lidé hledají útočiště ve víře. Drtivá většina Ujgurů nejsou žádní islamisté, ale umírnění muslimové, islám je pro ně cestou k vlastní identitě.Čínské úřady s nimi však zacházejí, jako by všichni byli nebezpeční teroristé. V Sin-ťiangu je na každém kroku checkpoint a Ujgurové mají speciální čip, který pokaždé pípne. „Pozor, Ujgur!“ varuje ostatní. Následuje nepříjemné prohledávání, často urážky. S Ujgury je nakládáno pomalu jako se zvířaty.
LN: Z teroristických útoků v Číně obviňuje Peking právě Ujgury, resp. Islámské hnutí Východního Turkestánu, jež bylo na žádost Pekingu zařazeno na mezinárodní seznam teroristických organizací. Co si myslíte vy?
Zmíněné checkpointy znemožňují volný pohyb Ujgurů. Policie je může bez udání důvodu zastřelit, například jen proto, že manžel protestuje, když policista obtěžuje jeho ženu... Nevybíravé represe jsou na každodenním pořádku. Načež někdo řekne: „Už dost! Na mém životě nezáleží.“ A uchýlí se k násilí. Ovšem k těm dvěma útokům, na které narážíte: jaký vám dává smysl, když sebevražedný útočník v Pekingu vjede do lidí s dodávkou, v níž sedí těhotná manželka na jednom sedadle a jeho matka na druhém? Když jsou těla údajných teroristů po explozi shořelá na troud, ale dokumenty s islamistickými texty se jako zázrakem zachovaly? A tragédie v Kchun-mingu? Když se podíváte, kolik bylo útočníků a kolik zraněných a mrtvých, dojde vám, že za deset minut, co útok trval, to není možné stihnout. (Podle oficiálních informací vraždila loni v březnu na kchunmingském nádraží skupina osmi lidí. Pobodáno bylo 170 lidí, z toto 29 smrtelně – pozn. red.).
Čínská policie na náměstí Nebeského klidu po údajném sebevražedném teroristickém útoku (podzim 2013).
LN: Co se tedy podle vás stalo?
Kde je tvrdý útlak, tam je nakonec i reakce. V Kchun-mingu bezesporu došlo k nějakému incidentu, možná při prohledávání Ujgurů.Policie se chovala nevybíravě, což vyústilo v krveprolití, což samozřejmě neschvaluji, ale rozhodně nebylo tak velké, jak tvrdí čínské úřady. Ujgurové byli v médiích okamžitě označeni za teroristy. Tisíce lidí pak skončily ve vězení, několik jich bylo popraveno.
LN: Jak vidíte další osud Ujgurů?
Nemyslím, že Čína dokáže potlačit deset až dvacet milionů Ujgurů, kteří v Sin-ťiangu žijí. I když se přikloníte k té nižší hranici, pořád je to ohromné číslo. Postup čínské vlády je příliš tvrdý a ve svém důsledku neudržitelný. Nakonec totiž nebudou mít co ztratit. A lidé, kteří nemají co ztratit, jsou nebezpeční. Takže pokud čínská vláda nějakým způsobem nepoleví, bude Sin-ťiang v budoucnu znamenat velký problém. A bohužel, Peking Ujgury směrem k extrémním řešením tlačí.
