Laciný pokus

Nechme stranou historii i politiku, umění či památkáře a uvažujme o padlých ne jako o členech nějaké strany, vyznavačích svatého nadšení za nějakou ideu či o rváčích, nadšených jít do pranice. Uvažujme o nich jako o nešťastných  chlapcích, kteří do války prostě museli; někdy z toho zoufalí, krajně unavení z té dlouhé cesty, kterou měli za sebou s výsledkem, že na konci je čekala smrt… kolik z nich bylo členy strany z přesvědčení ? Žádný z nich pro tu stranu  neutrpěl nějaké příkoří ještě v civilu ? Co vůbec přesně věděli o politice ?Byli to chlapci a muži, kterých je škoda. Byli to členové rodin, kterým jejich smrt způsobila bolest. Zařadili se mezi  oběti všech mocenských smrtelných nesmyslů, ať to byly  napoleonské trojbarevné, rakouské dvojbarevné, sovětské uni; spojuje je  jeden hrozný osud. Neponižujme je žádnými symboly na pomnících, je to laciný pokus , jak jejich životní oběti ospravedlnit, a vůbec největší ostuda pro lidskou společnost je fakt, že se totéž týká i jejich protivníků.