Já jsem byl pozván Davidem Smoljakem za Lidové noviny, které mají tu zatracenou uzávěrku. Měl jsem tam přečíst to, co jsem napsal v neděli pár hodin po jeho smrti, kde jsem stejně psal, co každý ví: že díky Ladislavu Smoljakovi, Cimrmanovi a jeho přátelům se člověk cítí lépe, než by to bylo bez nich, a kdyby jich nebylo, pak bychom si, řečeno s Palackým, museli my Češi Smoljaka, Cimrmana etc. vymyslet.
Tak to jsem tam neřekl, ale ono se to ví a zvlášť v tom sále by to bylo nošení sov na Žižkov. Lidé už tam postávali, družně se bavili, byli tam zástupci všech ročníků, některé ženy kojily, jiné se osvěžovaly, k jídlu byla tlačenka s cibulí a její vůně se mísila s pachem z hromady květin, kterými bylo obklopeno jeviště. Pavel Landovský si udělal místo a sedl si ke stolku, odkud měl dobrý výhled. Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou právě odcházeli, Zdeněk Svěrák stál kolem svých, byl tam jeho syn Jan, přišel Jiří Menzel s dcerkou a ženou, Josef Abrhám, tomu zářila bílá kštice. Pozdravil jsem se s Petrem Šabachem, který říkal, že je to dneska zvláštní den, že se tady loučíme s Cimrmanem, což myslel s nadsázkou, a že za pár hodin jde na jiného Zimermanna, čímž myslel Boba Dylana, který zřejmě netuší, jak je jeho původní jméno pro Čechy důležité.
Já, ve snaze dohnat, co jsem zmeškal, se ptal, koho jsem mohl, kdo mluvil a co ti lidé říkali. Mým informátorem byl, jako obvykle, Břetislav Rychlík, od kterého jsem ale nejdřív musel vyslechnout dlouhou historku, se kterou tam přišel on. Pochopil jsem z ní, že ve filmu Jára Cimrman ležící, spící hraje jeho lýtko, neboť to mělo představovat mladého Cimrmana, který, jak známo, byl do dospělého věku převlékán za děvče. Toto líčení zabralo hodně času, pak ještě Břetislav připustil, že tam mluvili i další. Poskládal jsem si proto z dalších svědectví, že první mluvil Miloň Čepelka a zlomil se mu hlas. Po něm hrál Ivan Hlas (to je ale náhoda) oblíbenou Smoljakovu píseň, bohužel jsem se nedozvěděl název. Po něm mluvil Josef Abrhám o Ladislavově humoru a také se nakonec rozplakal.
Jiří Suchý vzpomínal na první setkání se studentem a neúspěšným uchazečem o režii na DAMU Smoljakem: v roce 1959 ho Milan Schulz upozornil na zajímavé studentské představení Aškenázyho Ukradeného měsíce, on se šel podívat, a tak poznal režiséra Smoljaka, který se mu už neztratil.
Přemysl Rut pak vnesl do sálu dialektickou myšlenku, že cimrmanové pomohli Čechům pochopit národní obrození a zároveň ho tak překonali, aby Češi mohli jít dál (určitě to bylo řečeno chytřeji, ale to by to tu musel napsat sám Přemysl). Pak tedy mluvil Břeťa, potom Erik Tabery za Respekt, který Smoljak četl a doporučoval, stejně jako Lidové noviny. Jan Ruml mluvil prý také dojemně a mužně mu tekly slzy. Nakonec mluvil ten, jenž zůstal kromě rodiny nejvíc osamocený, Zdeněk Svěrák. Přečetl dopis, který vyšel v pondělí v našich novinách, což je i čest těchto novin.
Ale já jsem u toho nebyl, jen si to v rámci svých omezených možností mohu představovat, že to tak bylo. Ladislav Smoljak se na to tvářil shovívavě, a snad tak učiní i na tenhle popis něčeho, u čeho by člověk vlastně ještě před takovým týdnem vůbec ani být nechtěl.
