Už v dubnu zvítězil Vondráčkův filmový debut v sekci dokumentů na přehlídce Finále Plzeň a od té doby o něm bylo průběžně stále slyšet – třeba když jej Britský filmový institut vybral na Londýnský filmový festival. Tragický příběh vztahu milenců na okraji společnosti je opravdu nepřehlédnutelný a nezapomenutelný: jeho sledování totiž není vůbec příjemná záležitost.
V architektuře tohoto dokumentu se působivě spojila volba výrazného prostředí a hrdinů s prostorem ponechaným vyšší moci, aby dala po léta sbíranému materiálu výsledný tvar a vyznění. Třiatřicetiletou bývalou prostitutku Janu a padesátiletého bývalého zedníka Jana našel David Vondráček v roce 2007 ve skupince bezdomovců na polorozbořeném německém evangelickém hřbitově v Praze-Strašnicích.
Z filmu Davida Vondráčka Láska v hrobě
„Jako by Honza s Janou žili v předtuše vlastní smrti – a já se chtěl pokusit jít až na tu nejnaturalističtější vrstvu jejich sbližování. Tím je to asi neobvyklé i pro diváky, kteří většinou příběhy s až tak mezními situacemi nejsou zvyklí vídat,“ okomentoval svůj záměr režisér. Sledovat postupnou destrukci dvou lidí, jejichž životní cíle se omezily na společné přežívání v hrobce, je popravdě řečeno drásavé místy až k nesnesitelnosti. Mnohé momenty útočí na nervy i žaludek diváků opravdu nemilosrdně. To vše se dá v křesle kina přežít (a zároveň je to o to horší) i díky tomu, že Láska v hrobě nabízí také pasáže, které razantně a s neoddiskutovatelnou mírou autenticity míří na srdce. Nejsou to jen projevy citu mezi oběma nešťastníky nebo obrazy jejich bídy a nepřízně osudu. K nejsilnějším epizodám filmu patří cesta nejprve Jany a poté Jana daleko z Prahy tam, kde bývali doma: je to i cesta v čase do dob, kdy jejich současná situace nebyla jediným možným řešením. A zároveň v obou případech nabízí tento návrat alespoň některé z klíčů k jejich osudu.
Z projekce Lásky v hrobě lze asi odejít i s velmi laciným druhem dojetí, případně naopak s ještě lacinějším potvrzením lhostejnosti vůči obtížně přizpůsobivým lidem, kteří si „zvolili“ život bez domova. Cena Vondráčkova filmu spočívá ale mimo jiné v tom, že vnímavějšího diváka neponechá v pohodlí těchto krajností.
Láska v hroběČR 2012 |
Hrdinové filmu jsou nevábní, chovají se těžko pochopitelně a jejich neochota vyvinout úsilí k vlastní záchraně je rozčilující. Poměrně hodně toho namluví a většinou opravdu nejde o žádná moudra, spíš naopak. Po většinu času si lžou do kapsy, vemlouvají se do chatrných iluzí o sobě samých. Na druhé straně se zcela zjevně, opravdově a téměř permanentně pohybují na samé hraně bytí a nebytí, což jejich smutným sebeklamům dodává právo na slyšení a vyrýžování zrnek pravdy, která v nich jsou třebas nepřímo obsažena.
Kdo koho podpírá? Z filmu Davida Vondráčka Láska v hrobě
Jednou z takových nepochybných skutečností je, že jde o lidské bytosti, kterým nikterak nevypršelo právo na základní důstojnost a především na život. Přesto přízračná symbolika hřbitova doprovodí příběh až k hořkému a bohužel ne překvapivému konci. Zbude hloupý pocit, že se někdy a někde mohlo a mělo udělat víc, aby všechno dopadlo jinak.
Člověk se chtě nechtě musí cítit reprezentován úřednicí, která ve filmu, když se Jana pokouší znovu získat doklady, dokonale a zřejmě i sama sobě předstírá existenci systému a řádu tam, kde prokazatelně nic takového nefunguje. Sebeklam bydlící společnosti je nejspíš větší a ostudnější než ten bezdomovecký.
