Tato obava, která může být podložená a která je každopádně ukotvená v české mysli, se ukazuje jako demagogický prostředek v hodině dvanácté proti evropské integraci, která se prezidentovi hnusí. Trpělivost 26 partnerů Václava Klause bude tak zkoušena hned dvakrát, protože lisabonskou smlouvu brzdí ještě odvolání sedmnácti senátorů k ústavnímu soudu.
Přitom Klausův požadavek není nutně tím nejtěžším, který by se dal splnit.
Záruky dané Irsku před opakovaným referendem na základě jednoduchého rozhodnutí sedmadvacítky bez revize celé smlouvy se jeví jako schůdné řešení i pro Česko.
Naopak hůře lze obejít rozhodování ústavního soudu, na který nemůže EU vyvíjet nátlak, ani když má podporu české vlády. Nejoptimističtějším scénářem by bylo, kdyby soudci rozhodli ve prospěch lisabonské smlouvy již příští týden. Nejčernějším by naopak byl odklad jeho rozhodnutí do konce roku nebo kdyby soud smlouvu odmítl.
Řečeno slovy švédského premiéra Fredrika Reinfeldta by unie vstoupila na "neznámé území".
Deník Le Monde se zamýšlí nad tím, proč Klaus dál bojuje o čas a neskrývá svůj záměr učinit vše, co je v jeho silách, aby zabránil tomu, aby lisabonská smlouva vstoupila v platnost. Klause označuje za velkého provokatéra, který musí vzdorovat všem. Je to prý tak trochu jeho způsob existence, soudí komentátorka Marion Van Renterghemová. Podle ní je další příčinou Klausova nepřátelství vůči unii jeho absolutní ultraliberalismus a nacionalismus.
Češi údajně nesdílejí Klausův názor na unii, vůči níž jsou vstřícnější, neboť si jsou vědomi toho, co jim dává. Líbí se jim prý ale, že Klaus "má dobrou vyřídilku", a po neblahých historických zkušenostech od rakousko-uherského područí a mnichovské dohody po nacistické barbarství a komunistický režim slyší na jeho argumenty o potřebě zachování národní nezávislosti.
