22. března 2016 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Osudy 20. století

Lepší než Král Šumavy. Klečka byl spojkou Rudé kapely, seděl i v autě šéfa StB

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 9Diskuse
Vojtěch Klečka, 22.4.2010 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vojtěch Klečka, 22.4.2010 | foto: Post Bellum
PRAHA Vojtěch Klečka se narodil v malé obci Luleč na jižní Moravě a pocházel ze tří sourozenců, přičemž z jednoho z nich se později stal jeho ideologický nepřítel. Vojtěch Klečka vzpomíná na rodinu s láskou a v jeho vyprávění je cítit velká úzkost z maminčina protrápeného života, kterou si nepamatuje jinak než nemocnou. Přestože maminka a tatínek třeba navštěvovali bály, kde nemohli tančit, snažili se žít jako normální rodina.

„Přestože jsme ji milovali, jsme jí na druhé straně přáli, aby skončila, páč její utrpení bylo bez slz, ale obrovské. Tatínek byl člověk, který mi byl vzorem a bude vždycky vzorem, protože se o ni staral takovým způsobem, že jsem se vynasnažil, abych o lidi, které mám rád, se staral aspoň z části tak jako tatínek.“

Vojtěch Klečka navštěvoval obecnou školu a sám ředitel navrhoval, aby šel dále studovat, ale malý Vojtěch cítil povinnost starat se o svou maminku. Navíc byla rodina Klečků poměrně chudá, maminka byla nemocná a tatínek pracoval jako stavbyvedoucí, přičemž přes zimu bylo málo práce. Vojtěch Klečka proto vychodil pouze osm tříd a odešel do učení. „Pan řídící ale říkal: ,Vojtiše, ty se ale neztratíš.‘ “

Členem nejúspěšnější sovětské špionážní sítě

Ještě před válkou byl Vojtěchův bratr František (1917–1988) vycvičen pro účely budoucí špionáže. Dostal se z Lulče pryč a rodiče ani sourozenci o jeho osudu nic nevěděli do chvíle, než na dům rodiny Klečků zazvonila československá tajná služba s oznámením, že zpronevěřil nějaké peníze. Nikdo však o něm nevěděl, a už vůbec ne o tom, kde by mohl mít peníze schované. Jak se později ukázalo, celé oznámení byla fraška – zpronevěra a následné věznění bratra Františka bylo pouze zástěrkou pro další výcvik.

Jakmile Vojtěch Klečka dokončil učení v Brně a ve Hranicích, bylo už po mnichovské dohodě. Mladý Vojtíšek nebo Vojtuša, jak si nechával od bratra říkat, odjel do Prahy a přemýšlel o emigraci, chtěl se přes Německo dostat na západ a přihlásil se na inzerát do Mitropy, kde v jídelních vozech pracoval jako číšník.

Vojtěch Klečka se svým synem před zatčením

Vojtěch Klečka se svým synem před zatčením

„Tam začínala moje ilegalita, protože obsluhuji jednoho člověka, a on najednou říká: ,Vojtušo, zdraví tě Fanda...‘ Vojtušu mi říkal jenom můj bratr a Fanda byl [vzkaz] pro mě. Od té doby byly kontakty v jídelním voze a tam to skončilo, protože ve dvaačtyřicátém roce zrušili jídelní vozy pro protektorát a další [země]. Už jsem v tom začal bruslit, protože brácha byl mezitím jednak v Rakousku a jednak v Německu. A já mezitím byl nasazen do Vídně.“

Rudá kapela

Nejúčinnější špionážní sítí s přibližně 150 členy v podzemí Hitlerovy Třetí říše. Měla své lidi na nejdůležitějších postech říše a podle admirála Canarise, šéfa německé kontrašpionáže, připravila Německo o dvě stě tisíc vojáků.

Polský publicista a důstojník sovětské tajné služby Leopold Trepper (1904–1982) organizaci vybudoval v roce 1938 v Bruselu, aby sovětské vedení, ale i jiné cizí zpravodajské služby informoval o přípravách Němců na válku a tím způsobil politický a vojenský pád nacistického režimu. Maskován jako majitel textilní firmy naverboval agenty v Belgii, Holandsku a navázal kontakty s antifašisty v Německu. Jeho zprávy o brzkém německém útoku na Sovětský svaz roku 1941 však Stalin nebral vážně.

Po přepadení SSSR pracovala Rudá kapela především v samotném Německu. Vedli ji komunisté Arvid von Harnack (1901–1942) a Harro Schulze-Boyson (1909–1942). Boyson byl synem kapitána a od roku 1936 nadporučíkem v ministerstvu vzduchoplavby. Harnack byl vrchním vládním poradcem na ministerstvu hospodářství. Hlásili se k marxismu a byli přesvědčeni, že osvobození Německa by bylo možné jen s pomocí Sovětského svazu.

Rudá kapela byla rozdělena na „vnitřní“ a „vnější“ okruh. Vnitřní okruh vydával ilegální letáky a časopisy, organizoval pomoc uprchlíkům a prováděl sabotážní akce, zatímco členové vnějšího okruhu udržovali spojení se zahraničím. V přibližně 1500 radiotelegramech informovali moskevské vedení mj. o německém vývoji zbraní, zásobování surovinami, vojenských akcích a špionážní činnosti. Kromě toho se skupina chtěla spojit se zahraničnímu dělníky a vyzývala ke spolupráci všech antifašistických skupin.

Dne 31 .8. 1942 německé kontrarozvědka Rudou kapelu rozbila a zatkla asi 600 osob podezřelých z členství v této organizaci. V prosinci 1942 byly po mučení a tajných procesech desítky členů Rudé kapely všech národností popraveny a stovky dalších osob pozavírány v nacistických žalářích a francouzských internačních táborech. (TŮMA, Milan.)

Ve Vídni se Vojtěch Klečka stal jakousi spojkou a přepravoval materiál, ať už zbraně nebo dokumenty, na pokyn svého bratra. Jak sám podotýká, nejednalo se o žádnou levotu, neboť vždy existoval adresát a odesílatel. Protože byl nasazen, nemohl cestovat, jak by sám chtěl a jak by bylo zapotřebí, proto ukradl v kanceláři razítko a povolenky na dovolenou, kterou od této chvíle mohl poskytovat sobě i svým kamarádům.

Vojtěch Klečka ovšem stále nevěděl, pro koho pracuje. Myslel si, že je to pro Francouze, protože bratr uměl francouzsky a ve Francii strávil několik roků na studiích. Jediné, co věděl, bylo, že je to proti Němcům, a to ho uspokojovalo. Až po válce zjistil, že se jednalo o špionážní síť Rudá kapela.

„Riziko to bylo na provaz, ale proti tomu, co oni [Rudá kapela] dělali, to bylo jenom takové... Tak jsem to podržel, tak jsem to přinesl nebo jsem to odevzdal. Já jsem se na to neptal. Já dělal takového poslíčka, ale taková ústřední postava byl pan Kratochvíl, Kráťa jsme mu říkali, v Hotelu Regina. To je pro mě dodnes záhadná postava, ten udělal strašně moc rizikové práce, kupříkladu v heydrichiádě měl schovaných patnáct lidí.“

V roce 1943 byl Vojtěch Klečka zadržen gestapem v Hamburku při útěku do Švédska. Chtěl se stát vojákem a bojovat za osvobození Československa. V momentě, kdy měl být převezen na výslech, zazněl signál, který znamenal nálet Spojenců. Nastal veliký zmatek a Vojtěch Klečka mohl utéct, což se mu podařilo. Dva měsíce se skrýval. „Já už jsem byl tak [vyčerpaný]. Už jsem si říkal: ,Panebože, já to nevydržím.‘ Představte si, že jsem si udělal místečko na přenocování v takovém kutloušku a, jako dnes si to pamatuju, jsem našel dvě marky sedmdesát.“

„Já jsem byl v Praze a dostanu zprávu: Nevracej se, prasklo to, zavřou tě.‘ Měl jsem
několik jmen, a tak jsem se plácal. Jednou jsem jel dokonce na kole za německým esesáckým nákladním vozem na Brno, oni zastavili a říkají německy: ,Pojď, hoď si to tam, my tě vezmeme.‘ Tak mě esesáci přivezli až do Vyškova.“

Na Vojtěcha Klečku byl vydaný zatykač. Zbytek války strávil na Moravě, kde bydlel

Osudy 20. století

Lidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa.

Jste přesvědčeni, že autentické vzpomínky lidí, jichž se bezprostředně dotkly dějiny 20. století, musejí být zachovány? Vidíte smysl ve vyprávění příběhů, které v učebnicích dějepisu nejsou? Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa a podpořte natáčení svědectví.

Paměť národa - partneři

Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy.

nedaleko své rodné chalupy. Od pana Kratochvíla získal falešné doklady, nemusel se tedy bát prohlídek a vyhnul se i nucenému nasazení ročníku 1921, mohl se totiž vymluvit na dovolenou. Takovýmto způsobem žil až do osvobození Československa, bratr František se do vlasti vrátil s Rudou armádou.

„Když mě chtěl bratr přihlásit do Svazu protifašistických bojovníků, tak jsem říkal: ,Podívej se, můj tatínek byl v Rusku a ten říkal – od Rusáků [buď] daleko a nic nikdy v životě s nimi neměj. Dělal jsi Rudou armádu, ale mě nikam nepřihlašuj.‘ “

Převaděčem v šumavských lesích

Po válce se Vojtěch Klečka se svým bratrem Františkem názorově rozešli. Když bojovali proti nacistům, rozhodli se pro spolupráci, ale v okamžiku, kdy přišli komunisté a občané se začali ideologicky rozdělovat, přišlo také rozpolcení mezi Vojtěchem a Františkem. Vojtěch Klečka se oženil a, poučen svým tatínkem, že komunisté a bolševici znamenají zlo, odešel na Šumavu k příbuzným své manželky a začal fungovat jako převaděč.

Ještě ani nebyl agentem-chodcem, když se mu čirou náhodou zjevil samotný velitel StB. Prvního května 1948 stál Vojtěch Klečka s kufříkem na zastávce ve Stachách a čekal na autobus. Ovšem marně, neuvědomil si, že je svátek. Náhodou kolem jelo auto a Vojtěch Klečka využil nabídnuté příležitosti ke svezení do Prahy. Po krátkém rozhovoru hodlal ukázat fotografii svého syna Vojty, ale jakmile zasunul ruku do kabátu, už měl od šoféra přitlačenou hlavu na okně. Vojtěch Klečka zcela nechápal nastalou situaci. Po odbočce do Nihošovic, kde všechny cestující pohostili příbuzní manželky Vojtěcha Klečky, opět nabrali směr Praha. „A teďko jsme začali vyprávět: ,To víte, doba je všelijaká a já byl v koncentráku čtyři roky,‘ začal úplně kamarádsky, že jsem si říkal: ,Hochu, tebe bych za měsíc měl ve skupině.‘ Ale musím podotknout, že když jsme si sedli do toho auta s vajíčky, tak říká: ,Já se vám představím. Já jsem Jindřich Veselý, šéf Státní bezpečnosti.“

Žena Libuše se synem před zatčením Vojtěcha Klečky

Žena Libuše se synem před zatčením Vojtěcha Klečky


V období nastávajících vánočních svátků roku 1948 dostal Vojtěch Klečka zprávu, že bratr František byl v západním Německu zadržen jako šéfagent československé zpravodajské služby. Vojtěch Klečka měl přejít hranici a vysvětlit bratrovy činy. „Jinak že se mi to nepovede ještě někdy přejít. Tak jsem [přešel]mezi Štědrým dnem a Novým rokem, páč jsem tam chodil, ale něco jiného je v zimě přecházet a něco jiného je na sucho. Dostal jsem se do Lambachu, zavolali cicáky, ti mě odvezli do Norimberka a tam byl major. Ten dělal bráchův [případ]. Já jsem říkal: ,Podívej se, jestli brácha po tom všem, co ví o bolševicích, pro ně dělá, tak ho klidně pověšte.‘ Povídal: ,Co blbneš?‘ Jsem říkal: ,Komu není rady, tomu není pomoci. To jsou zločinci, to se traduje od tatínka a traduje se to dál, tak co?‘ “

Vojtěch Klečka strávil v Norimberku týden, poté byl odvezen zpět do Lambachu, dostal tajné heslo a dal se do služeb CIC. Spolu se svým komplicem, Mirkem Dvořákem, se stali agenty-chodci. „Každý jednotlivec byl vlastně sólo. Do Lambachu se sešlo, pro vás tam přijeli, nechali vás vyspat, pohostili, pak s vámi udělali protokol a dali vám úkoly.“

Určitý návyk na převádění a dostatek kuráže předvedl Vojtěch Klečka při útěku skautů, kdy si zahrál na agenta v opačných službách. „Já převádím asi dvacet kluků, skautů. Teď jsme před barákem, já se otočil, vytáhl jsem pistoli a říkal jsem: ,Tak chvilku počkáte, oni si vás odvezou.‘ – ,Co odvezou?‘ Oni měli tušení, že jsou česko-německé buňky.Jeden po mně vyskočil a já jsem měl štěstí, že jsem uhnul, protože jinak mě tam rozšlapal. Já [jsem to udělal] ve srandě, abych je našponoval.“

Spolupracovníky neměl Vojtěch Klečka pouze na jedné straně, u CIC a u komplice Miroslava Dvořáka, ale také mezi komunisty. CIC, nebo jak je Vojtěch Klečka nazývá, cicáci, zajímalo okolí jižní Moravy, a to především z hlediska prostupnosti hranic. Vojtěch Klečka zde našel ke spolupráci svého bratrance Jana Branče z obranného zpravodajství. Díky jeho pomoci se mohl exponovat jako úspěšný agent-chodec.

„Pyšním se tím, že ani jeden jediný člověk, kterého jsem vzal do parády, nezůstal tady, nezavřeli ho nebo dokonce nezastřelili. Když byl film Král Šumavy, kde třicet nebo čtyřicet lidí převedl, tak jsem si říkal, že se to dá udělat za dva pochody.“

Ovšem jako spousta agentů západních služeb byl i Vojtěch Klečka jednoho dne dopaden a zatčen StB. Pro syna generála Prchaly měl spolu s belgickým agentem české národnosti přivézt vysílačku. „Jel jsem sám v kupé, můj komplic byl o pár kupé dál s tím, že se sejdeme v Praze v parku před nádražím. Přijedeme do České Třebové, tam se tentokrát vyměňovaly lokomotivy, tak tam bylo dvacet nebo pětadvacet minut, času dost. Tak jsem si šel koupit párek s hořčicí, se tam prodávaly, byly výborné. Najednou přišel můj komplic a říká: ,Brácha, já mám hlad jako vlk, dej mi [potravinové] lístky.‘ Já na něj vyvalím oči, páč s ním šla ženská. Na tu jsem se jenom podíval a věděl jsem, že to je levota. ,Neboj se, to je v pořádku.‘ Dal jsem mu lístky, šel jsem do svého, on taky do svého, ale nervózní jsem byl jako pes. Přijedeme do Prahy, přijeli jsme na páté nástupiště, přesně v 17 hodin, 17. června v pátek a vidím – policajt, civil, policajt, civil, po celém podchodu. Já šel za mým komplicem s tou jeho fiflenkou asi tak pět osm metrů [za ním, on] vystoupil po těch schodech a zatýkají ho. Ta ženská se otočila a ukázala na mě. A už jsem tam byl taky.“

Vojtěch Klečka, vězeňské foto

Vojtěch Klečka, vězeňské foto


Na výslechu se Vojtěch Klečka snažil dlouho dokázat, že má přece bratra vězněného v západním Německu, tak jak by mohl on pracovat proti Československu a pro Američany? „Výsledek byl, že mi to zblajzli. Tím jsem je krmil až do 27. července, kdy mi řekli, co se narodilo Libunce, a kdy jsem si řekl, že to nemá cenu, musím to někde ukončit. Když jsem řekl, že se napíše protokol, tak jsem zjistil, že jsem neměl co říct nového.“

V komunistických vězeních

Vojtěch Klečka byl po výslechu odsouzen k trestu smrti, ovšem díky zásluhám v protinacistickém odboji mu byl trest zmírněn na doživotí. To vše v době, kdy měl dva malé syny a manželku.

Nejprve byl vsazen do věznice Bory, následovalo vězení v Ruzyni, Leopoldov, Pankrác, Jáchymov a Bytíz. „Teď najednou je tady Klečka, druhý Klečka šéfagent. To je přece volovina, aby jeden čehý a druhý hot. Trvalo to hodně dlouho, než přišli na to, že je to možné. Dnes se zjistilo, kdo jsem byl a kdo byl bratr, ale bylo to o nervy.“

V Leopoldově byly různé skupinky vězňů, někteří byli agenti, někteří bývalí vojáci a někteří politici. Specifickou skupinou byli kněží, političtí vězni, kteří nebyli zvyklí na cvičení a na tvrdou práci. „Šli jsme třeba na cvičení a tam osmdesátiletí kněží, biskupové a arcibiskupové museli dělat dřepy jako my. Padali, doslova padali, ale neprosili, aby je nemuseli dělat. Prostě padli a tím to bylo vyřízené. Biskupy Gojdič a Buzalka, na ty měl náčelník speciálně [zasednuto], nechal je sto dní v korekci.“

Obrázek Leopoldova

Obrázek Leopoldova


Rozdíly v inteligenci vězňů a dozorců jsou známé, v komunistických kriminálech byly nejen výše popsané skupiny, ale také značná část československé inteligence. Případ hlouposti dozorců se projevil i v Leopoldově. „Já jsem se bavil s Muchou, [možná se jmenoval] Mušák, prostě jsem mu říkal Frantíku. A bachař: ,S kým se to tam bavíte?‘ – ,S Muchou.‘ – ,A kde máte Muchu?‘ – ,Tamhle.‘ – ,Koště, a vyhnat to!‘ To jsou takové poznatky debility těch lidí, kteří se nad vámi vytahují, jak jsou mocní.“

Vojtěch Klečka znal i útěkáře Pravomila Reichla, který se spolu se Štěpánem Gavendou a dalšími rozhodl pro útěk z Leopoldova. Svůj záměr vysvětlili i Vojtěchu Klečkovi a Gavenda ho pobízel, aby zkusil utéct s nimi. V tom ovšem Vojtěch Klečka neviděl východisko. „Já jsem říkal: ,Štěpáne, jsi ty normální? Můj brácha jako šéfagent československé socialistické zpravodajské služby je v Německu na dvacet let a jeho brácha je v Leopoldově, má doživotí a uteče za bráchou, který je v kriminále. Tak mě normálně vezmou, pošlou přes hranice a buď mě oni zastřelí, anebo mě nechají zastřelit od našich.‘ – ,Co blbneš? My se za tebe vezmeme.‘ – ,Za nikoho se neber, já nikam nejdu.‘ Odešli, všem se to povedlo, akorát Štěpán Gavenda, přesně jak jsem to řekl, tam přišel, a řekli mu, že neexistuje nějaký útěk z Leopoldova.“Štěpánu Gavendovi nevěřili útěk, přesto byl opět najat a jako agent-chodec přešel hranice Československa. Několik dní nato byl chycen a pověšen.

Autor spoluvězeň Oldřich Vodseďálek

Autor spoluvězeň Oldřich Vodseďálek

Samozřejmostí vězeňské správy byla tzv. převýchova, kdy se z odpůrců socialistického zřízení měli stát řádní a poslušní pracovníci. Převýchovy bylo dosahováno různými způsoby – také Vojtěch Klečka měl být převeden na stranu socialistického tábora v roce 1954. „Šel jsem na velitelství, [říkal jsem si, že je to] zase nějaký průser. Jako chodbař máte průser furt. Tam dva takový hejskové doslova: ,Tak co, Vojtěchu? No nevypadáš zrovna dobře, ale oni si tě vykrměj.‘ Já povídám: ,Dobrý den, co to?‘ – ,No podívej se, tady máš papír, brácha tě pozdravuje, je trošku marod, ale tady máš papír, tady to podepíšeš...‘ – ,Co je to?‘ Prostě potvrzení, že v případě prominutí zbytku trestu budu pracovat pro páté oddělení, to je obranné zpravodajství. Já jsem říkal: ,Víte co? Pozdravujte Frantíka a vyřiďte mu, že bych nerad, až v nebíčku přijdu za tatínkem, že bych od něj nerad dostal pár facek. On ať si to s tatínkem vyřídí.‘ “

Vojtěch Klečka musel zvolit jinou cestu. Byl si vědom své krušné rodinné situace, která vyvrcholila dopisem od ženy Libunky, v němž stálo, že nemá peníze na cestu do Leopoldova a že stěží dokáže uživit syny Bořivoje s Vojtěchem. Vojtěch Klečka se rozhodl jednat a vyhlásil jedenáctidenní hladovku, po které se dostal na Pankrác, do Jáchymova na Svatopluk a na Bytíz.

Až donedávna vlastnil Vojtěch Klečka tzv. Leopoldovský památníček[5], kam jednotliví vězni zaznamenávali své básně nebo slova k posílení ducha. Do památníčku přispěl mj. generál Jan Syrový, básník Zdeněk Rotrekl nebo Rudolf Zenkl, příbuzný politika Petra Zenkla. „Když byl filcunk, tak každý z muklů měl pytel a vše se do těch pytlů naházelo. Všechno to odjíždělo na práci na lágr a já furt doma [myšlena pamětníkova cela – pozn. autora]. Když mi Libunka [napsala], že nemá na cestu, že nemůže přijet, tak jsem zahájil hladovku a po jedenácti dnech prostě všechny věci naházeli do pytle a odvezl jsem to. Právě Pepík Kasal byl ve skladišti, tak to vybral. Výsledek byl ten, že tam bylo lístečků všeho možného a Olda Vodseďálek říkal: ,To musíme zpracovat!‘ A zpracovalo se to.“

autor spoluvězeň Oldřich Vodseďálek

autor spoluvězeň Oldřich Vodseďálek


Na Vojně měl pan Klečka velký úbytek červených krvinek a měl dostat Hepafor B12 pro zotavení. V tomto případě mu první injekci přivezla manželka, ovšem dalších jedenáct injekcí našli bachaři a Vojtěch Klečka dostal korekci na 30 dní. Po odpykání šel pracovat a po třech měsících práce měl první bratrovu návštěvu ve vězení. „Tlustý jak prase, já jsem měl pětapadesát kilo. Začal, jak hlavou zeď neprorazím a že socialismus je tak silný. Prostě mi tam začal básnit. Já jsem říkal: ,Pokud vím, tak Stalin zničil v socialismu třicet milionů lidí a druhá světová válka taky třicet milionů lidí, takže Stalin je svatý a Hitler je vrah nebo je to stejný nebo obrácený?‘ – ,Vojto, s tebou nemá cenu mluvit.‘ “

Dlouhá léta se nepodařilo Vojtěcha Klečku zlomit, až zapůsobila jeho žena. „Já jsem za celá léta nepodepsal závazek, až poslední půlrok jsem šel na návštěvu a Libunka mi řekla: ,Vojtí, když jsem šla z poslední návštěvy, tak za mnou přišel náčelník Fulín. A řekl: ,Paní Klečková, váš manžel by byl dávno doma, kdyby podepsal závazek, ale on za celá léta nepodepsal závazek. On plní normu, on je vzorný pracovník, ale nepřeškolili jsme ho. Zapůsobte na něj, aby závazek podepsal.‘ Výsledek byl ten, že Libunka mi napsala dopis: ,Vojtí, podívej se, buď chceš být doma a žít, anebo se po těch letech rozejdeme.‘ Byl pracovní kolektiv v kulturáku a já jsem se veřejně přihlásil, že podepisuju závazek, že budu plnit normu na sto deset procent, kterou jsem pořád plnil, a dodržovat veškeré bezpečnostní předpisy. A musím říct, že byl aplaus, protože nás tam bylo politických asi sto dvacet. Přišel za mnou tenkrát Franta Tomášek a říká: ,Vojto, seš frajer.‘ Já povídám: ,Proč?‘ – ,Protože ses veřejně přiznal, že chceš podepsat pracovní závazek.‘ – ,No a co?‘ – ,Tak já ti něco ukážu.‘ Šel za Honzou Š., který byl trestanec, ne jako politický vězeň, a který dělal šéfa nám muklům, a ukázal mi knihu závazků. A já jsem si sedl na zadek, když jsem četl jména některých vlastenců.“

Spoluvězni, zleva: Pravomil Reichl, generál Rudolf Pernický, Vojtěch Klečka, Ladislav Kořán

Spoluvězni, zleva: Pravomil Reichl, generál Rudolf Pernický, Vojtěch Klečka, Ladislav Kořán


Hlídačem v Národním divadle

Po propuštění měl problémy se sháněním práce, nemohl vykonávat své „válečné“ povolání číšníka,takže zůstal v dolech na Příbramsku, kde fáral další dva roky a kde dokázal přežít zával. Po něm už nemohl ze zdravotních důvodů zůstat v dolech, chtěl si najít jinou práci. Úspěšně absolvoval střední hotelovou školu, ale kvůli špatnému posudku nemohl dlouho nic najít.

„Sranda byla, že jsem měl dělat nákupčího pro autosoučástky, mototechna. Tak jsem jí dal papír a ona říká: ,A proč opouštíte to zdravotnictví?‘ Říkám: ,Už mě to přestalo[bavit].‘ – ,Máte pravdu, vždyť jste tam byl skoro patnáct let.‘ Tam je zkratka ÚNZ a ona se domnívala, že je to Ústav národního zdraví. Tak říkala: ,Tak jsem ráda, že se bude s vámi dobře spolupracovat.‘ Já jsem nevěděl, co mám dělat. Já jsem říkal: ,Paní, já vám něco řeknu. Ono to není Ústav národního zdraví, ale Ústav nápravného zařízení.‘ – ,Vy jste byl zavřený tak dlouho?‘ Ona mi dala pusu, říká: ,Já jsem šťastná, že jste mi to řekl, páč by nás vyhodili oba dva.‘“ Nakonec získal práci hlídače v Národním divadle, kde byl až do důchodu, do roku 1981. Jeho o čtyři roky mladší bratr František zemřel v roce 1988.

Luděk Jirka pro Post Bellum
  • 9Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.