Připouští však alespoň to, že jsou lidé nuceni po zimě opět vstávat do tmy, a to, že letní čas je asi něco nedobrého, když na něj musíme takhle „vyzrát“.
Tato absurdita byla před dvěma lety přetrumfnuta paní Lídou Rakušanovou, která si i v době, kdy mýtus o energetických úsporách už definitivně padl, v brněnské Rovnosti pochvalovala, jak se v neděli po zavedení letního času může procházet venku o hodinu déle. To si, prosím, nemohla i předchozí neděli přivstat a procházet se podobně?
Musí být hodinka paní Rakušanové vykoupena sedm měsíců trvajícím burcováním statisíců malých dětí do školek a škol o hodinu dříve? Od bývalé redaktorky Svobodné Evropy bych očekával více porozumění a míň sobectví a egoismu. Zdá se, že v táboře zastánců letního času absurdity nemají žádné meze. Při tiskové konferenci v říjnu 2008 se paní profesorka Illnerová uchýlila ke skutečné „podpásovce“. Posouvání hodin podpořila totiž první větou z druhé kapitoly Babičky Boženy Němcové: „V létě vstávala babička ve čtyry, v zimě v pět hodin.“ Čekal jsem, kdy někdo tuto větu (která mne již od dětství děsila, že mne to na stáří čeká) proti nám použije.
Nesmyslné hrátky s posouváním hodin
Předně je však třeba si uvědomit, co babička po tom vstávání dělala. Oblékla se a začala příst za prozpěvování ranních písní. Asi za hodinu se věnovala domácím zvířatům. Po šesté hodině začala budit děti, pomohla jim se obléct, a až se všichni pomodlili, začali snídat.
O nějakém ranním tempu, burcování malých dětí do školky, běhání na tramvaj, autobus či vlak, jak to musí činit mnoho dnešních pracujících lidí, předškolních i školních dětí, není v Babičce (pochopitelně) žádná zmínka. A hlavně nelze opomenout, že babička, „chudák stará, neměla už spaní, ale vědouc, jak je sladké, přála je jiným“. Kéž by podobný postoj ve svém věku zaujala i paní profesorka Illnerová.
To, že babička vstávala jinak v létě a jinak v zimě, ale nebylo způsobeno nějakými nesmyslnými hrátkami s posouváním hodin, ale prostě tím, že se babička přirozeně přizpůsobovala ročnímu cyklu prodlužování a zkracování dne. Přitom mezi zmíněným hodinovým posunem babiččina vstávání v létě a v zimě se nacházejí ještě celkem dvě roční období – jaro a podzim –, obě cca po devadesáti dnech, kterých si paní prof. Illnerová (při svém vzdělání) zřejmě nepovšimla. Jinak by si mohla spočítat, že babička se nerozhodla posunout vstávání o hodinu ze dne na den, ale že ho posouvala pozvolně, asi o 40 vteřin denně.
Ukrajování z kvality života
Babiččiny zvyklosti tedy nejsou žádný argument pro to, aby se s hodinami během roku takhle manipulovalo. V našich zeměpisných šířkách je celoročně minimálně od 8 do 16 hodin denní světlo a pootočení hodin den neprodlouží ani nezkrátí.
Přesto se lidem neustále a nezákonně ukrajuje z kvality jejich života. I zavilí zastánci letního času totiž přiznávají, že s přesunem času mají lidé minimálně několik dní až týden potíže. Protože se čas mění dvakrát, ničí se tak lidem 14 dní ročně. Od roku 1979, kdy byl letní čas zaveden, tedy jeho konstruktéři pokazili lidem půl roku života.
Na první pohled by se zdálo, že lidé trpící přesouváním času by měli najít největší zastání u Strany zelených, která tolik mluví o kvalitě života. Ukázal se však naprostý opak. Vychází mi z toho, že ekologistům jde v první řadě o přírodu a že největším nepřítelem přírody je v jejich očích civilizovaný člověk, kterého je potřeba vyhubit.
Letní čas škodí zdraví, ale zdraví lidí – a tak proti němu ekologisté nikdy programově vystupovat nebudou. Přátelstvím paní profesorky Illnerové se Stranou zelených tak lze vysvětlit její nechuť bránit lidi, kterým letní čas vadí. Jinak by jako věhlasná odbornice na biorytmy jejich potíže musela vzít na vědomí, musela by je vědecky popsat a zkoumat. A nebagatelizovat je vytahováním údajných návyků jedné, byť slavné literární postavy. Kdo ví, jak to v časech Babičky doopravdy bylo.
Tato absurdita byla před dvěma lety přetrumfnuta paní Lídou Rakušanovou, která si i v době, kdy mýtus o energetických úsporách už definitivně padl, v brněnské Rovnosti pochvalovala, jak se v neděli po zavedení letního času může procházet venku o hodinu déle. To si, prosím, nemohla i předchozí neděli přivstat a procházet se podobně?
Musí být hodinka paní Rakušanové vykoupena sedm měsíců trvajícím burcováním statisíců malých dětí do školek a škol o hodinu dříve? Od bývalé redaktorky Svobodné Evropy bych očekával více porozumění a míň sobectví a egoismu. Zdá se, že v táboře zastánců letního času absurdity nemají žádné meze. Při tiskové konferenci v říjnu 2008 se paní profesorka Illnerová uchýlila ke skutečné „podpásovce“. Posouvání hodin podpořila totiž první větou z druhé kapitoly Babičky Boženy Němcové: „V létě vstávala babička ve čtyry, v zimě v pět hodin.“ Čekal jsem, kdy někdo tuto větu (která mne již od dětství děsila, že mne to na stáří čeká) proti nám použije.
Nesmyslné hrátky s posouváním hodin
Předně je však třeba si uvědomit, co babička po tom vstávání dělala. Oblékla se a začala příst za prozpěvování ranních písní. Asi za hodinu se věnovala domácím zvířatům. Po šesté hodině začala budit děti, pomohla jim se obléct, a až se všichni pomodlili, začali snídat.
O nějakém ranním tempu, burcování malých dětí do školky, běhání na tramvaj, autobus či vlak, jak to musí činit mnoho dnešních pracujících lidí, předškolních i školních dětí, není v Babičce (pochopitelně) žádná zmínka. A hlavně nelze opomenout, že babička, „chudák stará, neměla už spaní, ale vědouc, jak je sladké, přála je jiným“. Kéž by podobný postoj ve svém věku zaujala i paní profesorka Illnerová.
To, že babička vstávala jinak v létě a jinak v zimě, ale nebylo způsobeno nějakými nesmyslnými hrátkami s posouváním hodin, ale prostě tím, že se babička přirozeně přizpůsobovala ročnímu cyklu prodlužování a zkracování dne. Přitom mezi zmíněným hodinovým posunem babiččina vstávání v létě a v zimě se nacházejí ještě celkem dvě roční období – jaro a podzim –, obě cca po devadesáti dnech, kterých si paní prof. Illnerová (při svém vzdělání) zřejmě nepovšimla. Jinak by si mohla spočítat, že babička se nerozhodla posunout vstávání o hodinu ze dne na den, ale že ho posouvala pozvolně, asi o 40 vteřin denně.
Ukrajování z kvality života
Babiččiny zvyklosti tedy nejsou žádný argument pro to, aby se s hodinami během roku takhle manipulovalo. V našich zeměpisných šířkách je celoročně minimálně od 8 do 16 hodin denní světlo a pootočení hodin den neprodlouží ani nezkrátí.
Přesto se lidem neustále a nezákonně ukrajuje z kvality jejich života. I zavilí zastánci letního času totiž přiznávají, že s přesunem času mají lidé minimálně několik dní až týden potíže. Protože se čas mění dvakrát, ničí se tak lidem 14 dní ročně. Od roku 1979, kdy byl letní čas zaveden, tedy jeho konstruktéři pokazili lidem půl roku života.
Na první pohled by se zdálo, že lidé trpící přesouváním času by měli najít největší zastání u Strany zelených, která tolik mluví o kvalitě života. Ukázal se však naprostý opak. Vychází mi z toho, že ekologistům jde v první řadě o přírodu a že největším nepřítelem přírody je v jejich očích civilizovaný člověk, kterého je potřeba vyhubit.
Letní čas škodí zdraví, ale zdraví lidí – a tak proti němu ekologisté nikdy programově vystupovat nebudou. Přátelstvím paní profesorky Illnerové se Stranou zelených tak lze vysvětlit její nechuť bránit lidi, kterým letní čas vadí. Jinak by jako věhlasná odbornice na biorytmy jejich potíže musela vzít na vědomí, musela by je vědecky popsat a zkoumat. A nebagatelizovat je vytahováním údajných návyků jedné, byť slavné literární postavy. Kdo ví, jak to v časech Babičky doopravdy bylo.
