Svým dvanáctým společným projektem se osvědčená dvojice účastní soutěže už počtvrté - po Pelíšcích (1999, cena FIPRESCI a Zvláštní uznání poroty), Pupendu (2003) a Krásce v nesnázích (2006, Zvláštní cena poroty).
Líbánky, které do českých kin zamíří 22. srpna, s Kráskou v nesnázích spojuje herecká účast Ani Geislerové v hlavní roli i téma druhé šance. Také tentokrát protagonistka po krachu vztahu s „nesprávným“ mužem touží zakotvit po boku solidního, zamilovaného, dobře situovaného partnera. Na rozdíl od slabošského hrdiny Krásky v nesnázích je ovšem Radim Werner z Líbánek robustní chlap, který se umí o své štěstí porvat. Na vetřelce, který z obřadu v kostele následuje svatebčany na venkovský statek, kde hodlají strávit dva bezstarostné dny, však násilí neplatí. Přišel proto, aby ženichovi připomněl dávnou minulost - a nejde o zapuzeného milence, jak napadne rozrušenou novomanželku Terezu.
Jan Hřebejk při natáčení filmu Líbánky
Urna s popelem, kterou novopečený pár dostane coby provokativní svatební dar, však potvrzuje, že před patnácti lety se v Radimově minulosti stalo cosi nepěkného... Také Tereza ovšem o sobě neřekla všechno - a ani její rodina, reprezentovaná dominantním otcem a navenek šťastně vdanou sestrou, není zase tak bezproblémově šťastná, jak vypadá.
Komorní příběh respektující klasickou jednotu časoprostoru i jednajících osob se tak přimyká k minulosti, která navenek prosluněnou přítomnost odhaluje jako povrchní status quo maskující hluboké trhliny v prožívání, vztazích i osobní morálce přítomných. Minulost převáží nad přítomností a kontaminuje i naděje vkládané do budoucnosti. Ve výsledku zůstávají všechny postavy více či méně provinilé -a všechny jejich polibky chutnají po slzách.
Ošemetnost „jiné“ optiky
Líbánky můžeme vnímat jako další část volné trilogie tvořené dramaty Kawasakiho růže (2009) a Nevinnost (2011). Také tentokrát jde o žánr psychologického dramatu, jehož hrdinou je navenek „slušný člověk“ dostižený vlastní minulostí. Otázky viny, trestu, pokání a odpuštění však tentokrát nedoléhají jen na milující ženskou postavu, ale i na samozvaného mstitele. Divák situaci vnímá hlavně přes Terezu, jež je v brilantně křehkém podání Ani Geislerové emocionálním i mravním středobodem vyprávění. Tvůrci filmu však diváky nutí prozkoumat i hledisko nesympatického, hysterického vetřelce, jenž je současně vyznavačem jiné sexuální orientace než okázale heterosexuální ženich.
Různé úhly pohledu pak tematizuje „optický“ prvek připomínající díla Krzysztofa Kieslowského. Navenek upozaděným nositelem tohoto motivu se stává Radimův třináctiletý syn. Chlapcovy rozbité brýle, profese vetřelce-optika i všudypřítomná snaha postav zaznamenat přítomnost fotoaparátem či videokamerou souzní s „filmařským“ motivem: Radim, jeho oběť i mstitel totiž kdysi navštěvovali internátní filmařskou školu. V širším smyslu pak tento motiv zasahuje i diváky Líbánek, které tvůrci zatahují do napínavé hry s prvky tajemství.
LíbánkyČR 2013 |
Tato hra - inspirovaná současnými severskými filmovými dramaty i vzpomínkou na legendární konverzační dramata Ingmara Bergmana - formálně připomíná Nevinnost. I tentokrát se totiž lineární vyprávění odehrávající se v přítomnosti ve finále nečekaně překlopí do retrospektiv odhalujících divákovi „pravdu“. Ovšem na rozdíl od předchozího filmu této volné trilogie zde takový postup působí jako svévolný úskok, jenž tvůrcům umožní bleskurychle odvyprávět vše, co se jim nepovedlo vyjádřit v předchozím ději.
To mimo jiné obrací pozornost k tradičnímu vztahu mezi Jarchovským jako autorem silného, leč formálně nestabilního textu a brilantním, výjimečně citlivým a řemeslně obratným vypravěčem Hřebejkem. Ten dokáže Jarchovského „umělou“ konstrukci velmi dovedně obalit zdáním života - k čemuž mu pomáhá jak nádherná kamera Martina Štrby, tak vynikající herecké obsazení. Tomu vedle Geislerové dominují zvláště herci, kteří do Líbánek „přešli“ z Hřebejkova předchozího snímku Odpad, město, smrt (jenž se v Karlových Varech rovněž promítá). Stanislav Majer jako Radim působí naprosto přesvědčivě, bohužel Jiří Černý oslabuje vyprávění vypjatě „divadelním“ projevem. Podobné problémy se zajímavým, leč nevyváženým obsazením měl Hřebejk už ve Svaté čtveřici.
S předchozím Hřebejkovým filmem, který česká kritika - částečně neprávem - zatratila, spojuje Líbánky i navenek až autistické soustředění na intimní vztahovou rovinu. Sociální „vzorek“, dopravený tvůrci na osamělé místo, není totiž konfrontován ani s „potlačenou“ politickou minulostí (jako v Kawasakiho růži), ani s obecnými společenskými mechanismy (jako v Nevinnosti), ale jen s vlastními vnitřními démony. I v tomto smyslu jsou Líbánky nejslabším článkem Hřebejkovy a Jarchovského volné trilogie.
