Lidé po živelné katastrofě svoje emoce zpočátku neprojevují

Jak dlouho řádově trvá, než se země z živelní katastrofy dostane?
Záleží na tom, jak je to velké, ale mohu vám dát několik příkladů. Třeba na Srí Lance v roce 2004, kde ta destrukce byla mnohem větší, než je teď v Indonésii, tam se dá říci, že tři roky poté všichni lidé, kteří byli postiženi, až na nějaké výjimky bydlí, mají práci, vydělávají si. Školy stojí, fungují, ale tam byl rozsah škol extrémně veliký a do toho tam ještě běžel občanský konflikt. Ale myslím, že v jiných podmínkách se to do roka může docela dobře vrátit do normálu.

V době zemětřesení nebo tsunami většinou nefungují běžné informační kanály. Jak se postižení dostanou k informacím, co dělat, kde hledat pomoc?
Funguje to tak, že ti lidé většinou přijdou na nějaké místo, kde se začnou shromažďovat. Dostanou stany, postaví se provizorní záchodky a začnou se budovat takové menší a neformální tábory. Tam už funguje informační systém, jsou tam nástěnky, kde se vylepují seznamy obětí, ztracených příbuzných. Nějaká organizace si to vezme na starost a vezme informace od místních úřadů. Začnou se dělat databáze lidí, kdo kde je, kdo odkud byl. Tam pak začne fungovat i rozhlas, megafony.

Co lidé v kritické situaci nejvíce potřebují?
V prvních zhruba pěti dnech posíláme stany, přikrývky, vodu. Ale nejdříve je potřeba zmapovat situaci, protože pokud nebyly poškozeny vodní zdroje, posílat do oblasti stovky PET lahví je nesmysl. Později už začne distribuce surovin a vařičů. Je dobré, když lidé mají k dispozici psychologa. Snažíme se třeba stavět i nějaká centra pro děti, aby alespoň ony mohly trochu zapomenout na starosti.

Jak se předchází epidemiím, podávají se třeba preventivně nějaké léky?
Nikdy ne plošně, protože ta situace nemusí vůbec být problém, pokud není kontaminovaná voda. Občas se myslí, že když máte hodně obětí, začínají se šířit infekce, a proto je třeba okamžitě ty lidi pochovat, ale není to pravda. Může se stát, že propukne epidemie cholery a pak se řeší konkrétní problém, který vzniká.

Jak se vyvíjí psychika lidí?
Mám zkušenosti s tím, že v těch velkých katastrofách jsou lidé v prvních dnech až apatičtí. To pro mě bylo osobně to největší překvapení a zvláštní pocit, když ve městě, kde polovina lidí zemřela, nevidíte téměř nikoho brečet. Často lidé ty emoce vůbec neprojevují a drží je v sobě, což je nebezpečné, protože se to pak může projevit s daleko větší intenzitou.

Jak reagují humanitární organizace na podobné katastrofy?
V prvních hodinách po takové katastrofě, když je to někde na Srí Lance nebo v Indonésii, tyto organizace nejsou schopny pomoci. V prvních chvílích si lidé pomáhají sami, pomáhají sousedi. Na to se často zapomíná, že velice rychle zafunguje solidarita na místě, místní armáda, policie a podobně. Nadace se dostávají na místo v řádu jednoho až tří dnů. Ale nenajíždějí tam hned s nějakou pomocí. Nejdříve zjišťují, jak vypadá situace.
Nejsme tu od toho, abychom zachraňovali životy a tahali lidi ze sutin, od toho jsou záchranáři. Spíš jde o pomoc lidem, kteří přežili, aby se nějakým důstojným způsobem mohli otřepat, aby měli v horizontu měsíce zajištěné bydlení, jídlo. Při masivní destrukci, když mají lidé zbořené vesnice a nemohou se vrátit domů, žijí v provizoriu po dobu třeba jeden rok, tak se také jejich dům opraví nebo se hledají alternativní pozemky, když není možné domy obnovit.