Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

‚Odjeli jsme na dovolenou a už se nikdy nevrátili domů.‘ O ukrajinské a jugoslávské válce s fotbalistou Darijem Srnou

Lidé

  7:00
PRAHA/ŘÍM - „Na začátku i na konci byla válka,“ říká bývalý kapitán chorvatské fotbalové reprezentace Darijo Srna. Jeho kariéru lemují konflikty v bývalé Jugoslávii a na Ukrajině Sport dokáže lidi spojovat i ve válce, tvrdí Chorvat Darijo Srna, který už patnáct let hraje za ukrajinský Šachtar Doněck.

Chorvatský fotbalista Darijo Srna, který momentálně působí v ukrajinském Šachtaru Doněck foto: Lidovky.cz

LN Oblast bývalé Jugoslávie bývala dosti komplikovaným regionem. Z jaké rodiny pocházíte?
Můj táta pochází z Bosny, matka zase z chorvatského města Metkovič. Celá naše rodina je sportovně založená, můj bratr Renato patřil v mládežnických mužstvech k nejlepším hráčům někdejší Jugoslávie.

LN Zažil jste chorvatskou válku o nezávislost (1991 až 1995). Musel někdo z rodiny narukovat do armády?
Já ne, ale můj bratr ano. Samozřejmě byl problém, že mé rodné město Metkovič bylo velice blízko místům, kde se bojovalo, kousek od Dubrovníku. Na začátku jsme to neměli v Metkoviči snadné, protože můj otec byl původem z Bosny. Byl ale statečný, zatímco se střílelo a padaly bomby, táta chodil ven a rozdával lidem chleba.

Můj táta odmítl střílet. Měl kamarády v Bosně, Srbsku i Chorvatsku, řekl o otci Simič

LN Bylo pro vás náročné v těchto podmínkách začínat s fotbalem?
Bylo to těžké. Musel jsem pomáhat s prací tátovi, mámě i bratrovi. Já jsem třeba prodával rajčata v tržnici. Začínal jsem brzy ráno, v pět hodin, abych získal strategické místo. V podvečer jsem měl všecko prodané. Díky tomu jsem si vydělal na své první kopačky. Udělal jsem ale průšvih, protože jsem si je koupil bez tátova svolení. Peníze pro nás byly životně důležité, takže kopačky otec ihned vrátil. Když ale viděl, co pro mě znamenají, zanedlouho mi je nakonec koupil sám. Když se zpětně ohlédnu, bez táty bych nebyl hráčem, jakým jsem se stal.

LN Jak náročné bylo trénovat, když se kousek od vašeho bydliště válčilo?
Neměl jsem na výběr. Zůstal jsem v Metkoviči a učil se fotbal. Měl jsem štěstí, že jsem začal hrát za chorvatské mládežnické reprezentace. Díky tomu jsem se zviditelnil a rázem o mě projevila zájem spousta klubů. V 17 letech jsem přestoupil do Hajduku Split, to se psal rok 1999. Tehdy se mi nabízela spousta fotbalových agentů. Otec ale řekl, že mě jim „neprodá“. Bál se, že vše budou dělat jen pro peníze, ne pro mé dobro.

LN Takže váš otec byl nakonec i vaším agentem, když jste odešel na konci 90. let do velkého fotbalu?
Ne. Otci tehdy zavolal Igor Štimac, slavný chorvatský fotbalista a dneska trenér, který pocházel stejně jako já z Metkoviče. Tátovi, který dobře znal Štimacovu rodinu, řekl, že se o mě postará. Přestoupil jsem do Hajduku a dostal smlouvu. Pro naši rodinu to byla záchrana, mohl jsem jim dát peníze, které pro ně po válce byly životně důležité. V Hajduku se mi dařilo, v roce 2002 jsem se dostal do seniorské reprezentace Chorvatska.

LN Myslíte, že hráči se zážitky z násilných konfliktů jsou psychicky odolnější vůči nástrahám, které kariéra profesionálního hráče přináší?
Jsem emocionální člověk, odmala jsem byl silný. Moje žena mi říká, že jsem nikdy neměl vlastně na výběr – odmala jsem chtěl být vždycky úspěšný a vyhrávat, nic jiného mi nezbývalo. Chtěl jsem zaopatřit rodinu a zapomenout na válku, musel jsem zkrátka chtít uspět. Jsem šťastný, že se to povedlo. Jsem na rodinu hrdý, že mi umožnila s fotbalem začít, a oni jsou hrdí na to, kam jsem to dotáhl.

Česko vs. Chorvatsko (Darijo Srna).

LN Po čtyřech letech jste odešel z chorvatské ligy do ukrajinského Šachtaru Doněck. Proč zrovna tam?
Bylo mi 21 let. Měl jsem pocit, že potřebuji zaopatřit sebe a rodinu. Myslel jsem, že v Šachtaru vydržím jen pár let a půjdu dál do Evropy. No a nakonec tam hraji dodnes, už je to 15 sezon. (smích)

LN Jak to? Neměl jste jiné nabídky?
Měl, ale zájem Šachtaru mě přesvědčil. Jednak to byl trenér Bernd Schuster, který o mě jevil velký zájem. To samé prezident a majitel klubu Rinat Achmetov, který je pro mě velice důležitým člověkem. Rozhodnutí nelituji, největším úspěchem bylo, když jsme v roce 2009 vyhráli Pohár UEFA. Stali jsme se jedním z nejlepších klubů v Evropě. Prezident Achmetov za 15 let vytvořil z Šachtaru špičkový klub, který se svým zázemím a úrovní může srovnávat s top evropskými kluby.

LN Jakým způsobem se proměnila ukrajinská liga od chvíle, kdy jste do klubu v roce 2003 přišel?
Tehdy bylo dominantním klubem Dynamo Kyjev. Od té doby se to ale dost změnilo. Náš klub změnil fotbalovou Ukrajinu, Šachtar postupně vyhrál 24 trofejí. Stali jsme se klubem s velkým K, což podpořila v roce 2009 i výstavba krásného stadionu Donbas Areny, který je jedním z nejmodernějších na světě. Ve stejný rok jsme vyhráli i zmiňovaný evropský pohár.

LN Když porovnáte chorvatská a ukrajinská derby, jak se liší? Projevuje se v zápasech mezi Dynamem a Šachtarem politika?
Na trávníku je to podobné, každý chce vyhrát. Chorvatští fanoušci jsou ale agresivnější než ti ukrajinští. Co se týká politiky, neumím posoudit. Samozřejmě nešlo nevnímat jisté tenze, když vypukla rusko-ukrajinská válka. Někteří lidé, kteří přijížděli do Kyjeva z oblasti Donbasu, kde se nachází Doněck, mluvili o určitých problémech – týkaly se třeba pronájmu bytů. Já ale nikdy nic takového neřešil, nechtěl jsem se do politiky nikdy míchat.

LN Ani po vypuknutí války v Donbasu v roce 2014 mezi Ukrajinou a Ruskem vás nenapadlo z Ukrajiny odejít?
Byly momenty, kdy jsem nad tím uvažoval. Z války má člověk strach. Šachtar ale nešlo opustit, základní bezpečí jsme jako hráči a rodiny měli zajištěné. Mezi mnou a klubem vzniklo pevné pouto, vezměte si, že jsem do Šachtaru přišel jako 21letý kluk a hraji tu déle, než jsem se svou ženou. (smích)

LN Pamatujete si den, kdy se začalo v Doněcku bojovat a vy jste musel město opustit?
Pamatuji si to velmi dobře. Už byl konec sezony, 16. května 2014, začínalo nám volno. Tehdy už bylo jiné to, že závěr sezony jsme nemohli kvůli bezpečnostním hrozbám odehrát v naší domácí aréně. I přesto jsme ligu vyhráli. Posléze jsme hráli ještě finále ukrajinského poháru, které jsme bohužel proti Dynamu Kyjev prohráli. Pak nám začala dovolená. Právě v té době propukly ve městě boje, což mně přišlo jako něco neuvěřitelného, protože do té doby jsem považoval Doněck za naprosto bezpečné a mírumilovné město.

LN Byl jste svědkem nějakých bojů jako v době jugoslávské války?
Ne, naštěstí ne, jen lidé v ulicích o tom mluvili. Nakonec jsme odjeli na dovolenou, ze které už jsme se ale do Doněcku nevrátili. Dodnes.

Chorvatský reprezentant Darijo Srna.

LN Takže jste tam nechali veškerý majetek?
Ano, v doněckém domě mám stále své oblečení či auto, nechali jsme tam všecko. Jsou to už čtyři roky, dodnes žiji vlastně v hotelu. Když jsme se tehdy vrátili z dovolené, mysleli jsme, že se do pár týdnů vrátíme. Rodiny a vůbec celý klub zůstaly v Kyjevě. Vyčkávali jsme. Tři měsíce jsme bydleli v hotelu, doufali jsme, že nepokoje za chvíli přejdou. Byli jsme v šoku, když se začalo ukazovat, že válka jen tak neskončí. Od té doby jsme v uvozovkách domácí zápasy hráli ve Lvově a nyní v Charkově. Poslední tři roky byly pro Ukrajince strašně těžké, ekonomika velmi utrpěla. Před válkou se přitom zdálo, že lidé se budou mít lépe. Uspořádalo se Euro 2012, zlepšila se infrastruktura. Válka všechno poničila.

LN Máte informace o tom, v jakém stavu se nachází váš doněcký dům?
Naštěstí nebyl nijak poškozen. Až všechno špatné pomine, chci se tam vrátit. Věřím, že politici najdou řešení a přestane se bojovat. Musejí se prostě jednou dohodnout, války netrvají mi lion let. Můj život můžete popsat v knize na 200 stránkách, které budou lemovat dvě kapitoly: válka v Jugoslávii a válka na Ukrajině.

LN To by byla zajímavá autobiografie…
Však už jsem začal psát knihu. Dopsat ji ale chci až po konci fotbalové kariéry. Každopádně bych chtěl lidem sdělit, že sport je jednou z hlavních věcí, které umí lidi spojovat i v takových chvílích, jako je válka.

LN Jak se k válce politicky staví majitel klubu a nejbohatší Ukrajinec Rinat Achmetov, který se po vypuknutí sporů postavil proti proruským separatistům?
Jediné, co vím, je, že se snaží pomáhat humanitárně, do Doněcku neustále posílá nějakou pomoc.

LN Jaký vztah s Achmetovem máte?
Máme blízký vztah, známe se přes 15 let, přes šest let jsem kapitánem jeho klubu. Snažím se pro klub i prezidenta dělat maximum. O politice ani válce se nebavíme, tím víc, když žijeme v Kyjevě, kde o válce na východě země nevíte.

LN Jak se vám hrají domácí zápasy ve vyhnanství?
V Charkově je to lepší než ve Lvově, protože naši fanoušci z Doněcku to mají výrazně blíž.

LN Jak se buduje nová fanouškovská základna v cizím městě?
Naším úkolem je hrát dobrý fotbal. Když se daří, lidé se přijdou podívat. Nejtěžší na celé věci je doprava. Bydlíme a trénujeme v Kyjevě, zápasy ale hrajeme 500 kilometrů daleko v Charkově. Po zápase letíme zpátky do Kyjeva. Nemáme vlastně žádný domov, není to jednoduché. Musíme to ale snést – pro klub, pro fanoušky a pro našeho prezidenta Achmetova, který pro nás dělá všechno.

LN Jak se v kontextu zážitků z rusko-ukrajinských bojů těšíte na mistrovství světa v Rusku, které začíná za pár týdnů?
Myslím, že to bude dobrý turnaj. Politika a sport nemohou jít ruku v ruce. Nejsem si vědom toho, že by se sedmiletí, osmiletí kluci zajímali více o politiku než o fotbal. Děti jsou naše budoucnost, mezi nimi najdete nového Messiho, Ronalda, Modriče, Srnu nebo lékaře. Všechno se jim musí podřídit – aby mohly trénovat, studovat, pracovat na sobě. Jsem zastáncem pozitivního vidění světa.

Vyřešte spor se Slovinskem, nebo to uděláme my. Váleční veteráni tlačí na premiéra Chorvatska

LN V červnu vám končí smlouva. Budete v Šachtaru pokračovat?
Zatím nevím. Mým snem bylo ukončit kariéru na hřišti v naší doněcké Donbas Areně, ale nemyslím si, že bych se toho dočkal. Stadion byl v bojích poškozen sice jen trochu, jenže letiště je úplně zničené. O své další budoucnosti v klubu se poradím s prezidentem Achmetovem, určitě bych rád zůstal u fotbalu. Nejde mi o peníze, nikdo si mě nemůže koupit. Chci budovat své jméno, to je mé největší bohatství. Rád bych předával své hráčské a životní zkušenosti mladým hráčům. Budu postupovat krok po kroku – stejně jako před čtyřmi lety v květnu, kdy jsem odjížděl na dovolenou s tím, že za pár týdnů se budu hlásit zpátky v Doněcku na tréninku. Jak se ukázalo, stačilo pár dnů a všechno bylo jinak.

LN Závěr vaší fotbalové kariéry znepříjemnilo podezření z dopingu a zákaz činnosti. Co se stalo?
Jsem stále vázán mlčenlivostí. Mohu ale říct, že když sportovec dopuje úmyslně, dostává trest kolem tří až čtyř let. Já jsem původně dostal 17 měsíců, teď mi to zkrátili na devět měsíců. Kontroloři uznali, že nešlo o úmysl, chyba nastala v okolí. Od srpna mohu naštěstí zase hrát.

LN Máte dvě děti. Povedete je k fotbalu?
Pro mě je nejdůležitější, aby vystudovaly dobré školy. Chtěl bych, aby se z nich stali kulturní a vzdělaní lidé. Myslím, že to je nejvíc, co jim mohu dát. Pak ať si vyberou, jakou cestu budou následovat.