Těžko se mohu převtělit v literárního kritika, ale literární tvorbu Milana Kundery při této úvaze obejít nelze. Vedle toho je nutné zamyslet se nad ním i jako nad jednou z výrazných postav reformních pokusů 60. let a tím nepřímo komentovat tuto, dnes už více a více vzdálenou a až příliš mýty opředenou dobu. Pak ještě existuje jeho literárně velmi plodný život v emigraci, který je u nás relativně málo znám. Zhruba tyto tři okruhy tvoří strukturu tohoto mého textu.
Chci předeslat, že nemám sebemenší ambici přijít s nějakou originální interpretací jeho nedávné „aféry“, protože o ní žádné specifické informace nemám a dělat o ní jakékoli závěry na základě Kunderova literárního díla považuji za nesmyslné. Divím se, že to někteří dělají.
Pro krajany vždy znamenal určitý problém
Ač je Milan Kundera ve světě daleko nejznámějším současným českým spisovatelem, pro své krajany vždy znamenal určitý problém. Je to částečně způsobeno tím, že jsou dva Kunderové: jeden, který svým dílem i veřejným působením zanechal nesmazatelnou stopu ve své vlasti, druhý, který od poloviny 70. let žije a píše ve Francii. Toho prvního znají generace, které spoluprožily 60. léta a vše, co s nimi v dobrém i zlém souviselo. Toho druhého, který byl po emigraci zapsán komunistickými ideology na index, poznaly současné generace prakticky jen prostřednictvím jeho slavných „francouzských“ románů. Ty však, navzdory jejich světovému ohlasu, mnozí z jeho domácích obdivovatelů nepokládají za stejně podstatné jako dílo, které vytvořil doma. I já sdílím tento názor.
Milan Kundera, jeden z nejvýraznějších spisovatelů a dramatiků naší poválečné generace, začínal jako básník. Jeho sbírka Poslední máj (z roku 1955), v níž se zabýval příběhem komunistického hrdiny Julia Fučíka, dobře ilustruje poválečnou atmosféru nástupu komunismu, které – až na výjimky – podlehla téměř celá Kunderova generace mladých intelektuálů.
Pro jeho směřování je ostatně typické, že nejprve absolvoval dva semestry filozofické fakulty, která v té době patřila k nejrigidnějším školám „nové doby“, aby nakonec vystudoval výrazně volnější pražskou FAMU, na které se v téže době pohybovala většina z těch, kteří o desetiletí později tvořili jádro „nové vlny československého filmu“. Atmosféra na škole tomu odpovídala.
| Celý článek si přečtěte v sobotním vydání deníku |
