Středoškolský učitel Vladimír Kojan dvanáct let organizuje pro své studenty expedice po celém světě. Vypravili se do Ruska, Německa či Izraele, kde nahrávali vzpomínky českých pamětníků. V roce 2013 začali pracovat na novém projektu, který představuje první světovou válku prostřednictvím osudů našich vojáků.
Můj praděda. Dějepisář Vladimír Kojan nejdříve pátral po osudu svého pradědy, Františka Michala, pak ho napadlo, že zkusí se studenty najít více informací o osudech našich vojáků, kteří bojovali za první světové války.
Na počátky studentského výzkumu vzpomíná Kojan slovy: „Můj pradědeček zemřel hned na začátku války na srbské frontě. Postupně jsem zjistil, že i několik předků mých kolegů tam zahynulo. Napadlo mě, že zkusíme vyhledat jejich válečné deníky a korespondenci. Nechtěl jsem představovat příběhy legionářů, o nich se píše často. Zajímaly mě méně známé osudy českých vojáků, kteří patřili mezi elitu rakouskouherské armády. Jaký byl jejich každodenní život na frontě, jak často byli v kontaktu se svými blízkými.“
Vladimír Kojan nadchl své studenty pro dobrodružné pátrání, kterému se věnovali v rámci nepovinného historického semináře i během volného času, kdy hledali deníky, dopisy vojáků i archivní fotografie po celé republice. Každý z mladých badatelů zpracoval jednu kapitolu o situaci na frontě a druhou o konkrétních osudech vojáků. Výsledkem je sborník „Nebyli jen Švejkové“, který má téměř dvě stě stran. Zástupci Učené společnosti ČR rozhodli o ceně, kterou studenti převzali na slavnostním ceremoniálu v pražském Karolinu.
Luštění krasopisu
Sedmnáctiletá Tereza Hůrská na začátku výzkumu znala jen základní fakta o první světové válce. „Nejdřív jsem vůbec nevěděla, kde mám válečné deníky hledat. Nakonec mi pomohla náhoda, kamarád vyklízel půdu a objevil tam bednu, kde byla vojenská uniforma, dopisy a deníky. Prostě úplný poklad. Najednou se mi dostaly do rukou texty, které voják psal, když mu bylo nejhůř, když byl daleko od domova,“ vysvětluje Tereza, která pro sborník zpracovala text o ruské frontě a výběr z několika válečných deníků, a dodává: „Hodně lidí říká, že to je originální téma. Je to jiné než jen něco vypsat z knih. Letos jsem vyhrála krajské kolo sočky (Středoškolská odborná činnost) a budu pokračovat do kola celorepublikového,“ říká hrdě Tereza, která výsledky svého pátrání představila spolu se svými spolužáky v celostátním vysílání stanice Vltava.
Úryvky z deníků a dopisů našich vojáků, kteří bojovali v první světové válce.
Na pořad zareagovali posluchači, kteří studentům poskytli další zajímavé materiály z rodinných
archivů. Jeden z nich prozkoumala studentka Ariana Ademoska, která se dostala ke korespondenci mladých manželů z Prahy. František Jiřík musel narukovat, když byla jeho žena Gabriela těhotná, svou dceru viděl až po čtyřech letech.
„Měla jsem k dispozici desítky jejich dopisů. Zpočátku jsem se bála, jestli to všechno rozluštím, ale hodně mě překvapilo, jak krasopisně psali. Líbí se mi jejich písmo i styl. Čte se to jako milostný román. Oni se oslovovali „mami, tati“ a z těch dopisů je vidět, jak moc se jim stýskalo, když byli tak dlouho od sebe. František psal o každodenním životě na frontě a strachoval se, jak se daří jeho ženě a dceři,“ říká Ariana a dává nahlédnout do jednoho z dochovaných dopisů, kde Gabriela Jiříková píše svému muži: „Myslela jsem přec, že snad zůstaneš spět, ale tak mě moje naděje sklamala. Je mi hrozně, tatí, na to vše pomýšlet, neb teď leží v Božských rukou naše shledání. Ty budeš skoušet a myslet tam a já zas v tej hroznej nejistotě žít tady. Budu hledat útěchu v modlitbě... Tatí můj dobrej, jen buď na sebe opatrný a dobře se oblíkni, a kdybys něco teplýho potřeboval, piš mi hned.“
Už si to umím představit
Vojáky samozřejmě netrápilo „jen“ odloučení od rodiny, ale také podmínky, v jakých žili. Neustálé přesuny z místa na místo, problémy se zásobováním a nejistota, co s nimi bude, byla na denním pořádku. Aneta Doušková zdokumentovala situaci na italské frontě: „O bojích v Dolomitech se tak často nemluví, a přitom tam byly tisíce našich vojáků, kteří rozhodně nebyli nijak vycvičení pro boj v horách,“ vysvětluje studentka, která ve své práci vybrala několik citátů o tom, v jakých podmínkách vojáci žili.
Slavný letec. Student Tomáš Lejsek zmapoval osudy našich letců, jedním z nejlepších byl Josef Novák z Dobřichova na Kolínsku.
V deníku Josefa Pavely například objevila následující popis: „V zimě byl barák zasypaný sněhem. Ven a do kuchyně museli jsme tunelem vyhrabaným ve sněhu. Rovněž u děla tunel, do skladu munice. Nestačili jsme ani odhazovati sníh z něho. Jedině jsme byli odměnění pohledem z té výše na jedinečnou krásu kolem zimy. Stávalo se nám, že ani lýže, ani sněžnice nepomohly, dostali jsme přísný zákaz vycházení z baráku a byli jsme několik dní odříznutí od světa, to znamená bez proviantu.“
Podobné téma zpracoval Anetin spolužák Roman Jordán, který byl v roce 2013 se spolužáky v Dolomitech. „Bavila mě vysokohorská turistika, tenkrát jsem ale vůbec netušil, že tam byla nějaká válka. Až když jsem si pak prostudoval jednotlivé deníky a dopisy, došlo mi, v jakých podmínkách naši vojáci žili. Museli tahat do hor bedny s proviantem i těžké zbraně a děla. Já jsem tam šel s batohem, a i tak jsem měl dost,“ směje se Roman, který až během pátrání zjistil, že právě v Dolomitech bojoval jeho praděda i další vojáci z Českých Budějovic.
|
Rodinná historie ovlivnila také jeho spolužáka Tomáše Lejska, který se ve své práci věnuje historii českých letců v první světové válce. „Můj praděda byl legionářem na srbské frontě, děda stavěl modely letadel. Já jsem letadla znal jen z počítačových her. Když nám pan profesor Kojan řekl, že budeme hledat příběhy vojáků, tak jsem měl jasno, na co se zaměřím. Na rozdíl od ostatních jsem neměl k dispozici deníky, musel jsem si vystačit s odbornou literaturou. Ve sborníku jsem popsal příběhy čtyř českých pilotů, asi nejzajímavější z nich je Josef Novák z Dobřichova na Kolínsku. On byl jedním z nejlepších stíhačů v celé monarchii,“ vysvětluje Tomáš.
Jeho zájem o historii se však netýká jen letců, ale také dalších událostí v našich dějinách. „Jsem ve spolku Svornost, jezdíme na akce pro pamětníky, slavíme výročí. Hlavní je, nějak se zapojit,“ říká sedmnáctiletý Tomáš.
Konkrétní osudy
Aktivní přístup studentů bude potřeba i za pár dnů, kdy odjíždějí se svým učitelem do Julských Alp ve Slovinsku. „Bude to vlastně už třetí výprava k první válce. V roce 2013 jsme byli v Dolomitech, vloni jsme jeli na Sommu poklonit se padlým českým legionářům roty Nazdar. V okolí jsou tisíce křížů na vojenských hřbitovech. Myslím, že pro většinu studentů to byl hodně emotivní zážitek. Už si prostě dokázali představit, že za každým tím křížem jsou konkrétní životní příběhy,“ říká Kojan, který bude v průběhu června se studenty pomáhat při opravě kamenné mohyly u řeky Soči v Julských Alpách.
Úryvky z deníků a dopisů našich vojáků, kteří bojovali v první světové válce.
„Je to pomník postavený na počest vojáků 91. českobudějovického regimentu, kteří tam padli. V sedmdesátých letech ho někdo poničil, kameny se válí u cesty, chceme je očíslovat a postupně sestavit do původního stavu. Podařilo se nám domluvit, že naše ministerstvo obrany věnuje finanční příspěvek našemu velvyslanectví, které finance přidělí slovinskému historickému spolku generála Borojeviče. Oni se postarají o celkovou rekonstrukci,“ vysvětluje dějepisář.
Jeho studenti v uplynulých třech letech dostali cenu Učené společnosti ČR už podruhé. Poprvé za sborník o českoněmeckém soužití v pohraničí a letos za kolekci deníkových vzpomínek Velké válce. „Pro nás je tohle ocenění inspirace do dalších projektů. Už začínáme pracovat na nových tématech, jedno bude o chování ruské a americké armády v květnu 1945 a druhé budou příběhy prostitutek a zlodějíčků na Českobudějovicku na počátku dvacátého století,“ uzavírá Kojan.
