Nacházíme se v roce, kdy se připomínají zlomové okamžiky v dějinách samostatného československého státu. František Emmert se v knize, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad, nezabývá jeho vznikem ani předzvěstí války a ani únorem 1948, nýbrž událostmi z roku 1968.
Hned v úvodu první kapitoly Mezinárodní situace v 60. letech se autor vyjadřuje velmi jasně: „Otevřený pokus o demokratizaci politických poměrů v komunistickém Československu v roce 1968 neskýtal od samého počátku téměř žádnou naději na úspěch. Reformátoři špatně odhadli především mezinárodní situaci, v té době naprosto nepříznivou pro jakoukoliv mocenskou změnu na evropském kontinentu. Sovětský ozbrojený zásah a lhostejnost Západu vůči němu se daly snadno předvídat.“
V dalších kapitolách knihy je pak zmiňován kupříkladu 4. sjezd československých spisovatelů z roku 1967, který přinesl několik kritických referátů, či následné lednové změny, kdy se prvním tajemníkem ÚV KSČ stal Alexander Dubček. A ještě než se autor pustí do popisu samotného pražského jara a následné okupace 21. srpna, věnuje se medailonům jednotlivých reformátorů, vedle Dubčeka to byl Oldřich Černík, Josef Smrkovský, Ota Šik, Jiří Hájek, Čestmír Císař, Zdeněk Mlynář. Nechybí ani popis únorového případu generála Jana Šejny, který emigroval, a sebevražd náměstka ministra obrany Vladimíra Janka a vyšetřovatele Josefa Počepického.
Zvláštní oddíl je také věnován zrušení cenzury – 4. března 1968 byla pozastavena činnost Ústřední publikační správy. Autor ovšem rovněž uvádí, co zůstávalo tabu i na jaře 1968: svoboda vyznání, soukromé podnikání, privatizace státních podniků, restituce majetku zkonfiskovaného po roce 1948, poválečný odsun Němců, neutralita či vystoupení z Varšavské smlouvy.
V doteku s protivníkem
Názory na události v roce 1968 dnes značně rozdělují českou společnost – lze se setkat s reakcemi nostalgickými, obdivnými, shovívavými i odmítavými. Důvod tohoto názorového rozpětí lze nalézt i ve známé výzvě Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka. A jelikož je kniha doplněna faksimilemi dobových dokumentů, nemohou chybět ani Literární listy s tímto textem: „Od začátku letošního roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně. Musíme to říci a vědí to i ti nekomunisté mezi námi, kteří odsud už nic dobrého nečekali. Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po celých dvacet let žít jakýmsi politickým životem, jen komunistická kritika byla u věcí, kde se dělaly, jen opozice v komunistické straně měla tu výsadu, že byla v doteku s protivníkem.“
Komplet knihy obsahuje i kompaktní disk, který přináší velmi sugestivní dobové záznamy rozhlasového vysílání. Během dopoledne 21. srpna došlo před budovou Československého rozhlasu v Praze ke střetu okupačních vojsk a československých občanů: dvanáct lidí usmrtil výbuch, tři osoby byly zastřeleny, dva lidé se zabili po pádu z okna, dvaapadesát lidí bylo hospitalizováno. Své oběti měl rovněž 21. srpen 1969, kdy byl využit takzvaný „pendrekový zákon“, podepsaný i Alexanderem Dubčekem.
Připomenuty jsou samozřejmě i činy Jana Palacha, Jana Zajíce, Evžena Plocka a polského filozofa Ryszarda Siwiece, kteří se na protest proti okupaci Československa upálili... Byla to doba, kdy mělo vše politický přídech – a tak „jsme porazili“ Rusy alespoň na hokejovém MS 1969 ve Stockholmu.
A proti dohodě o dočasném pobytu sovětských vojsk tehdy hlasovali pouze František Kriegel, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Božena Fuková a František Vodsloň. O tom, jak to všechno skončilo, ale velmi výmluvně vypovídá již titulek hlavního článku z Rudého práva s datem 31. srpna 1968: Krok za krokem k normalizaci.
Hned v úvodu první kapitoly Mezinárodní situace v 60. letech se autor vyjadřuje velmi jasně: „Otevřený pokus o demokratizaci politických poměrů v komunistickém Československu v roce 1968 neskýtal od samého počátku téměř žádnou naději na úspěch. Reformátoři špatně odhadli především mezinárodní situaci, v té době naprosto nepříznivou pro jakoukoliv mocenskou změnu na evropském kontinentu. Sovětský ozbrojený zásah a lhostejnost Západu vůči němu se daly snadno předvídat.“
V dalších kapitolách knihy je pak zmiňován kupříkladu 4. sjezd československých spisovatelů z roku 1967, který přinesl několik kritických referátů, či následné lednové změny, kdy se prvním tajemníkem ÚV KSČ stal Alexander Dubček. A ještě než se autor pustí do popisu samotného pražského jara a následné okupace 21. srpna, věnuje se medailonům jednotlivých reformátorů, vedle Dubčeka to byl Oldřich Černík, Josef Smrkovský, Ota Šik, Jiří Hájek, Čestmír Císař, Zdeněk Mlynář. Nechybí ani popis únorového případu generála Jana Šejny, který emigroval, a sebevražd náměstka ministra obrany Vladimíra Janka a vyšetřovatele Josefa Počepického.
Zvláštní oddíl je také věnován zrušení cenzury – 4. března 1968 byla pozastavena činnost Ústřední publikační správy. Autor ovšem rovněž uvádí, co zůstávalo tabu i na jaře 1968: svoboda vyznání, soukromé podnikání, privatizace státních podniků, restituce majetku zkonfiskovaného po roce 1948, poválečný odsun Němců, neutralita či vystoupení z Varšavské smlouvy.
V doteku s protivníkem
Názory na události v roce 1968 dnes značně rozdělují českou společnost – lze se setkat s reakcemi nostalgickými, obdivnými, shovívavými i odmítavými. Důvod tohoto názorového rozpětí lze nalézt i ve známé výzvě Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka. A jelikož je kniha doplněna faksimilemi dobových dokumentů, nemohou chybět ani Literární listy s tímto textem: „Od začátku letošního roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně. Musíme to říci a vědí to i ti nekomunisté mezi námi, kteří odsud už nic dobrého nečekali. Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po celých dvacet let žít jakýmsi politickým životem, jen komunistická kritika byla u věcí, kde se dělaly, jen opozice v komunistické straně měla tu výsadu, že byla v doteku s protivníkem.“
Komplet knihy obsahuje i kompaktní disk, který přináší velmi sugestivní dobové záznamy rozhlasového vysílání. Během dopoledne 21. srpna došlo před budovou Československého rozhlasu v Praze ke střetu okupačních vojsk a československých občanů: dvanáct lidí usmrtil výbuch, tři osoby byly zastřeleny, dva lidé se zabili po pádu z okna, dvaapadesát lidí bylo hospitalizováno. Své oběti měl rovněž 21. srpen 1969, kdy byl využit takzvaný „pendrekový zákon“, podepsaný i Alexanderem Dubčekem.
Připomenuty jsou samozřejmě i činy Jana Palacha, Jana Zajíce, Evžena Plocka a polského filozofa Ryszarda Siwiece, kteří se na protest proti okupaci Československa upálili... Byla to doba, kdy mělo vše politický přídech – a tak „jsme porazili“ Rusy alespoň na hokejovém MS 1969 ve Stockholmu.
A proti dohodě o dočasném pobytu sovětských vojsk tehdy hlasovali pouze František Kriegel, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Božena Fuková a František Vodsloň. O tom, jak to všechno skončilo, ale velmi výmluvně vypovídá již titulek hlavního článku z Rudého práva s datem 31. srpna 1968: Krok za krokem k normalizaci.
