Hrajete starého krále, který se pomalu chystá předat žezlo nezvedenému synovi. Jak vy předáte svoje herecké království?
Já nebudu předávat nikomu nic, chci umřít náhle a bezbolestně. Nejlíp na jevišti. I když – zas takový workoholik už nejsem.
Ale práce vás pořád baví.
Baví mě proto, že nic jiného neumím. Co bych dělal, kdybych nehrál? Byl bych zřejmě na chalupě.
Jak se vám místo na chalupě hraje na Hradě?
Dobře, není to fyzicky náročná role. Jen v posledním výstupu omdlím, to se mi trochu nepohodlně leží.
Vsedě vypadáte dobře.
Taky chodím, to je hlavní. Dřív mě bolely klouby, dokonce jsem byl na operaci uprostřed sezony, ačkoliv normálně dělám "garančku" jen o divadelních prázdninách. Můj doktor říká: Ze starýho vraku nový auto neuděláš.
Rytíře Falstaffa hraje na Hradě ostravský herec Norbert Lichý, mladého Jindřicha váš kolega z Národního Jan Dolanský. Jak se k vám chovají kolegové o generaci nebo dvě mladší?
Uctivě jako k fosílii. Už i Na zábradlí jsem byl starší než kluci ze souboru, říkali mi z legrace Dědku. Teď mě oslovují pane Mrkvička. A už mě pouští sednout, mám stařecké výhody.
Možná jste fyzicky opotřebovaný proto, že jste byl celý život sportovec.
Určitě. Neplatí pohybem ku zdraví. Nejlepší je sedět v úřadu nebo v kavárně. Řekl bych, že tam jsou lidi nejzdravější. Já zkusil všechno, jenom basket ne. Na základce jsem se specializoval na běh na jeden kilometr a dostal se až do celostátního kola v Košicích. Soutěžilo dvanáct krajů, já byl dvanáctý, takže zas taková sláva to nebyla. Ale dělalo mi dobře, že se můžu předvádět a vytahovat před holkama. Stojky i salta mi šly bez problémů, i proto jsem nejvíc miloval inscenaci Bratr Žak v pražském divadle v Libni. Tam jsme dělali salta z ramen, odhozy i žonglování, v podstatě akrobatické výstupy.
S Jiřím Hrzánem jste v Ostravě v 60. letech vytvořili legendární dvojici.
Spíš dvojičku. Brávali jsme si dobrovolně zvláštní služby – vyhazovali jsme opilé dělníky z ostravského divadelního klubu, když se tam po půlnoci navalili, protože za komunismu bylo v noci všude zavřeno. Měli jsme takovou pověst, že když jsme těm obrům řekli, "vypadni", vypadli.
I tehdy v Ostravě jste měl úrazy?
To už si nepamatuju. Vyhozenou plotýnku myslím, ta zlobí dodnes. Já měl karambolů strašně moc. Jednou jsem hrál Loupežníka v Čapkově hře, skočil ze dvou metrů a zlomil si nártní kost. Dodnes mám schovanou lékařskou zprávu, která zní: "Na jevišti skočil a špatně dopadl."
To možná budete mít na parte.
No jo, jako nekrolog to zní dobře.
Co byste v nekrologu nejvíc vypíchl?
Nejlíp pracovně mi bylo v Divadle Na zábradlí za působnosti režiséra Evalda Schorma. Ta práce tehdy smrděla krví a potem, na to se nezapomíná. Měl jsem rád postavy drsné a plné energie. Pach člověčenství se mi líbí daleko víc než vykonstruovaná exhibice. I existenciální drama může být cítit trápením, blátem, které na sebe člověk za život nakydá. Akorát že to bláto není teď už vidět, protože se sprchujeme.
Ve vašem životopise mám několik nejasností. Za co vás třeba v roce 1962 zavřeli při studentském majálesu?
Jeden z vyšetřovatelů mi prozradil, že mě vyfotili, jak sundávám kladku na tramvaji, která se prodírala studentským průvodem na Mánesově mostě. Já byl odborník, chodíval jsem na brigády jako průvodčí, pro mě nebyl problém kladku vysadit. Jinak na Petříně se nedělo nic zvláštního, radost, hejbalo se to tam, veselilo, vymýšlely se kraviny, studentské blbosti – a oni z toho udělali velkou protistátní záležitost. Byl jsem ve vyšetřovací vazbě a pak mě poslali do vítkovických železáren. Nenechali mě dostudovat, diplom z AMU mi byl udělen až při rehabilitacích v roce 1968. Tehdy jsem ho ale nepřijal, teprve až jsem v roce 1998 začal učit na DAMU, vystavili mi duplikát.
Ani na vojně jste nebyl bez šrámů, skončil jste dokonce někde na Slovensku...
Šel jsem sloužit do Piešťan k pilotům, jako letecký mechanik. Významné je to tím, že až tam za mnou přijel režisér Jiří Sequens s producentem, pozvali mě na kamerové zkoušky na film Atentát o útoku na Heidricha z roku 1942. Já ty zkoušky udělal, Sequens si mě vybral nehledě na všechny škraloupy, ve kterých jsem se motal. Vytáhl mě ze strašné bryndy. A pak se mě zastal ještě jednou.
Kdy?
Na hodinu mě vyhodili z divadla v Libni. Tehdy v roce 1974 jsem se vzbouřil, trošku nesmyslně. Ředitel divadla Josef Burda uzavřel družbu se sovětskou posádkou v Milovicích. Hráli jsme a za oponou jsem slyšel zvláštní šum: hlediště bylo plné vojáků, šlo o zadané představení pro sovětskou posádku. Po konci nám inspicient oznámil, že se musíme dostavit k přátelské besedě s publikem. To už jsem nevydržel a přes malý sál, kde se besedovalo, velmi hlasitě oznámil: "Pane řediteli, dávám hodinovou výpověď." Všechno ztuhlo, i já. A Burda prý že to musí dostat písemně. Tak jsem si nechal od barmanky vytrhnout list z bloku a napsal totéž. Výpověď byla přijata, po ní následoval zákaz úplně všeho. A Jiří Sequens se do toho vložil a zařídil, že jsem mohl pokračovat v práci na Majoru Zemanovi, kterého jsem měl tehdy roztočeného. Ovšem pod podmínkou, že podle scénáře v roce 1968 odejdu jako ten, kdo sedl na lep rozvratníkům. Tak se mě ten seriál zbavil. Pak jsem byl dva roky úplně bez práce.
Nejde mi to dohromady: máte roztočených Třicet případů majora Zemana a přitom se necháte vyhodit kvůli jednomu politickému gestu.
Tak zaprvé: s Jiřím Sequensem bych točil cokoli, to, že mě vytáhl z vojny v Piešťanech, jsem mu nikdy nezapomněl. Navíc jsem v seriálu hrál kriminalistu, identifikoval rozřezaný těla, k tomu spisy, fotky, politika mě nezajímala. Řešila se tam kriminalita šmelinářů na Haveláku, bylo to prostě třicet detektivek. Rozhodně se za tu účast nestydím, ani v nejmenším.
Ale nešlo jen o detektivky, to vám nedocházelo?
Já jsem to tehdy neřešil, netušil jsem, co se děje v dílech, kde jsem nevystupoval. Osobnost režiséra pro mě byla nejdůležitější.
Takže absurdní situace: dotočil jste Majora Zemana a pak vás zakázali. Jak jste se z toho vyhrabal?
Začal jsem pomalu, vlastně nenápadně hrát v divadelních pohádkách, toho si nikdo moc nevšímal. A najednou se na prahu našeho suterénního bytu objevily dvě ženy z Divadla Na zábradlí, že mají malér, že jim týden před premiérou onemocněl Vašek Sloup,
Noční zkouškaTu noc byla na Nejvyšším purkrabství Pražského hradu první kostýmová zkouška Shakespearova Jindřicha IV. "Ta role je jen čurda, teď tam zase dvacet stránek nejsem," brumlal si Ladislav Mrkvička. Po druhé hodině ranní už byl unavený, seděl se zavřenýma očima, a když se ho kostymérka ptala, "relaxujete?", odpověděl: "Houby relaxuju, umírám." Zkouška skončila před půl čtvrtou ráno, právě začali zpívat ptáci. |
Prý jste za socialismu nikdy nebyl volit.
Jednou v životě jsem se před rokem osmdesát devět k volbám dostavil a byla z toho tak dramatická situace, že jsem to už radši nikdy neopakoval. Ve druhém ročníku na DAMU, v roce šedesát, jsem přijel v sobotu k rodičům na Prosek a tam už maminka plakala, že je za pět minut dvanáct, volební místnost se zavírá a že si zas přivodím nepříjemnosti. Abych jí udělal radost, šel jsem tam, v místnosti sedělo asi pět šest lidí u vysypaných lístků a sčítalo. A najednou mi tělem proběhl vzpurný impulz: "Ale já chci plentu." A začali mi téct čůrky potu po zádech. "Franto, kams odnes’ tu plentu? Tak to přines!" Ti ostatní se na mě pět minut jenom dívali. Franta přinesl kousek látky, asi dvakrát třicet centimetrů. Našel jsem v kapse vajgla tužky na obočí a všechny lístky přeškrtal a hodil do urny. Pak jsem si uvědomil, že je prázdná a oni okamžitě budou vědět, čí ten lístek je. Nejdivnější bylo, že se nestalo vůbec nic. A abych už nemusel prožívat tohle trauma, řekl jsem si, že nebudu k volbám chodit.
A nikdy se nic nestalo?
Až v roce osmdesát šest. Po volbách v jedenáct večer telefon, ředitel Vladimír Vodička ze Zábradlí: "Okamžitě přijeďte do divadla, máme průser. Přišlo udání z městského výboru strany, že jste členem divadla a nevolíte." Odpověděl jsem: "Jestli vám to nějak pomůže, tak mě vyhoďte, nebude to poprvé." Ale Vodička jen za mě napsal dopis, že mám rodinné problémy. Takže zase zaracha, na hostování do Národního mě nakonec nevzali, ale Na zábradlí jsem hrál.
Když se tak vidíte na archivních záznamech, musíte si říkat, jo, to jsem ale býval frajer!
Vůbec ne. Pro mě je mladý Mrkvička cizí člověk, někdy směšný, někdy trapný. Ne že bych ho nenáviděl nebo fackoval. Spíš konstatuju zhoršení vzezření, ale hned zas hledám pozitiva. Když si uvědomím, že mi bude dvaasedmdesát, tak by ještě mladá holka mohla přimhouřit oko, no ne? V Divadle ABC hraju ve hře o zlaté rybce a ta je přesně o tom: starý muž a mladá žena. Nejdřív jsem tu roli nechtěl, ale pak jsem zjistil, že to tak v životě je: my starci si pořád potřebujeme něco dokazovat. Většinou skrz ženské.
Máte celkem pět dětí, mám v nich trošku nepořádek. Jednoduché to není. První nemanželský syn Tom se narodil, když jsem byl na vojně. Teď žije v Belgii, kam emigrovala jeho matka, když byl malý.
A vídáte se?
Pravidelně od doby, co ho opustila.
To je jako z filmu.
Dal by se natočit. Pak se ho ujali pěstouni, kteří si na mě našli spojení do Prahy, ještě za totality. Přijel jsem a od té doby jsme v kontaktu. S pomocí těch pěstounů Tom vystudoval architekturu. Je to bezvadný, všestranný kluk, perfektně hraje na klavír. Už mu táhne padesátka, má dvě holky, takže já dvě vnoučata.
Pak jste měl dva syny se svou první manželkou a syna s druhou.
A pak mám nemanželskou dceru. Přibližně když se tvořili první dva synové, spadla do toho dcera.
Tak to jste zlobil.
Ale já jsem odjakživa pyšný, že ji mám. Teď dostudovala herectví na DAMU. Jmenuje se Týna Průchová.
Takže vy jste dal všechny děti na stáří dohromady.
Musím říct, že mám veškerý svůj bordelovitý život před hrobem urovnaný. Ženy mají mezi sebou přátelské poměry, děti ze všech manželství se stýkají, všichni se znají a jejich životy se prolínají. Jedna moje kolegyně si mi tuhle stěžovala, že své sourozence poznala až při otcově pohřbu. Její tatínek asi taky zlobil. U nás to bude v pohodě.
Až na ty drogy.
To mi nepřipomínejte. Ano, mám problém s jedním ze synů, to bude kaňka nadosmrti. Je to běh na šíleně dlouhou trať. Téměř všechny věci jsou řešitelné, jen drogy ne. U drog se nemůže objevit slovo definitivně.
Váš syn přece už několikrát přestal.
I teď je ve stavu jakéhosi pololéčení a slibuje, že půjde zpátky do léčebny.
Předpokládám, že ho musíte podporovat.
Žije u matky, živíme ho společně.
Máte pro to nějaké vysvětlení, že se to stalo?
Tam, kam chodil do školy, stál dealer, rozdával bonbony. On se toho chytil. Bylo mu třináct čtrnáct. Dneska je mu třicet. Naučil jsem se s tím žít, ale je to těžký. Zvlášť když ho člověk vidí v nepěkném stavu nebo třeba v absťáku. Ale myslím, že na něj mají dobrý vliv zbývající sourozenci. Občas vezmu všechny čtyři děti na večeři. Někdy je tam i některá z matek.
Vy jste se ženám dost obětoval. Třeba když se v šedesátých letech tvořil v Praze legendární Činoherní klub, jako jediný jste dobrovolně zůstal v Ostravě.
Ano. Měl jsem tam velkou lásku. Kluci jako Hrzán, Kodet a režisér Kačer na mě byli strašně naštvaní. Ani Petr Čepek mi to dlouho nemohl odpustit. Byl můj nejlepší kamarád, až do smrti, byli jsme z jednoho ročníku.
Tak jste zůstal v Ostravě sám.
No právě že ne sám. Se Slávkou Špánkovou-Hozovou. Nelituju toho vůbec. Kdybych odešel, žil bych jiný život, ale od toho život je, aby se skládal z křižovatek.
Co vás tak fascinuje na ženách?
Ženy jsou zvláštní bytosti, v jejichž přítomnosti mi měkne mozek. Strašně se čepejřím, ženou mě k aktivitě. Chci se před nimi předvést v nejlepším světle. Takže mě vlastně dělají lepším člověkem.
A kdy jste na to přišel?
Brzy. Nevím, čím to je, ale starší holky na mě vždycky letěly. Už na gymplu jsem měl obrovskou lásku. Jako z Pohádky máje. Ani jsem jí nepsal básničky, vymýšlel jsem je z fleku. Bylo to hodně romantické. A na DAMU přišly další. Byl jsem už otřískanější, duše oprýskanější. Člověk si dělá rád bolístky, zase přišla další láska.
A vy jste první ženu opustil kvůli druhé, mladší…
Ano, ale nebylo to drama, manželství se rozpadalo samo od sebe. Dodnes máme moc hezký vztah. A mně se najednou zjevila tahle osudová láska.
Kolik je osudových lásek za život?
U mě byla tahle poslední jediná. Bezproblémových pětadvacet let. Tamto byly velké lásky, ale nikdy jsem necítil, že bych bez nich nemohl žít. S touhle ztrátou jsem se dodneška nevypořádal a ani nevypořádám.
