"Tím skončilo moje celkem bezstarostné dětství, vzpomíná dnes paní Truncová na noc, kdy se jako holčička třásla strachy uprostřed rozmláceného domova. "Byla jsem moc malá, abych pochopila všechny souvislosti, ale začala jsem se zajímat o dějiny, které jsem prožívala."
Válka skončila, všechno se zdálo nadějné: absolventka Obchodní akademie navštěvovala v Teplicích Anglický klub - spolek lidí se zálibou v angličtině, zpívala v kostelním sboru, snila o cestování. Všechny tyto její aktivity spolu se "špatným" rodinným původem - dcera živnostníka truhláře - i nevhodnými vztahy - budoucí manžel byl vyloučen z univerzity a hrozilo mu zatčení - značně komplikovaly její kádrový posudek.
Ještě více si ho Hana Truncová zkomplikovala nechutí k nově zavedenému režimu, který vyháněl, zatýkal či jinak pronásledoval její přátele. "Cítila jsem, že musím něco udělat. Pomáhala jsem lidem přes hranice, opisovala jsem letáky na stroji. Pokud člověk žije v totalitě, má povinnost i právo jednat proti jejím zákonům," vysvětluje svoje tehdejší pohnutky. "A já byla z domova vychovaná k pravdě a spravedlnosti. Na riziko jsem nemyslela."
Paní Truncová byla zatčena v červnu 1951 - měsíc předtím zatkla policie jejího budoucího muže, několik dní po ní putoval za mříže její otec. Čtyři měsíce vazby strávila v nechvalně proslulých sklepeních policejní budovy v Ústí nad Labem. "Tam byly hrůzné hygienické podmínky, zvlášť pro ženy. Týdny jsem neviděla kartáček na zuby nebo hřeben, na chodbě před místností, kde se vedly výslechy, visel jediný ručník a byla na něm krev," vypráví a jen suše dodá, že dnes už je krev ze zdí pryč, jedna banka tam má kanceláře.
Pak přišel soud. Datum se protnulo, aniž by to ovšem kdokoliv ze souzených tušil, se zatčením Rudolfa Slánského, s okamžikem, kdy komunistická revoluce začala požírat svoje děti. "Cítili jsme, že je něco jinak, jejich chování se změnilo," popisuje paní Truncová náladu u soudu.
| Ženy vězenkyně |
|
Symbolem žen, které režim ponížil, zavřel do žaláře a popravil, se stala právnička a politička Milada Horáková. Naopak doma se volalo po krvi - po celou dobu procesu přicházely "rezoluce", dokonce i od dětí ze škol, požadující pro Horákovou nejtvrdší trest. |
Do korekce se chodilo za trest - co provedla? "Po soudu, kde byl souzen i tatínek, jsem se k němu otočila a pokynula mu na pozdrav. Bachař mě hned okřikl, tak jsem mu řekla, že se vždy budu hlásit ke svým rodičům," říká.
Prošla pracovními tábory v Kladně, Jilemnici a Varnsdorfu, po smrti Stalina a Gottwalda byly ženy s tresty vyššími než deset let přesunuty do věznic. "Jsem bytostná optimistka, to mi pomohlo přežít. A víra - k víře si ve vězení našli cestu i ateisté," říká Hana Truncová. "S ostatními vězeňkyněmi jsme byly jedna rodina - byly jsme si navzájem matkou, sestrou, ošetřovatelkou, psycholožkou, rádkyní i utěšovatelkou." Přátelství navázaná ve vězení vydržela mnoho dalších let.
Nakonec strávila ve vězení (kde jí, jak říká, ukradli kus života) devět let a dalších osm žila venku v podmínce a se stigmatem politické vězeňkyně. "Náš návrat byl prověrkou přátel - jistě museli riskovat, zvládnout strach, který byl zakódovaný politickým systémem." Díky tomu, že poznala totalitu zblízka, pochopila její mechanismy a to, že právě strach je nejdůležitější potravou totality: "Dav, který se bojí, skloní hlavu a myslí jen na sebe a svoje blaho. Když mají lidé strach, můžete s nimi dělat cokoliv."
Seriál vzniká ve spolupráci se společností Člověk v tísni.
