Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Ústava EU nebyla živá nikdy

Názory

  8:36
Praha - Když před dvěma lety odcestoval do Říma tehdejší předseda vlády Stanislav Gross, aby dne 29. října 2004 reprezentoval Českou republiku při podpisu takzvané Smlouvy o Ústavě pro Evropu, nikdo netušil, jaký ji čeká osud.

Klaus foto: Alžběta Jungrová, Lidové noviny

Za velkých ovací a fanfár byl tehdy dokument slavnostně podepisován ve městě, které dalo název jak jednomu z největších evropských impérií, tak zakládající smlouvě dnešního uskupení, čili Smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství ze dne 25. 3. 1957.

 Návrh ústavy EU hierarchicky nadřazoval celý evropský právní řád vnitrostátním právním řádům členských zemí a dále rozšiřoval všechny oblasti (společná obranná a zahraniční politika, zavedení povinné a sankcionovatelné loajality členských zemí k této politice, položení občanství EU na roveň občanství členských států, plošná a sankcionovatelná povinnost přijmout jednotnou měnu euro s výjimkou Británie a Dánska) a klauzule, které jsou typické pro federální stát a které umožňovaly existenci dnes již supranacionálního celku EU.

Slovo „federální“ však nebylo v návrhu ústavy použito ani jednou. Autoři se podstatu změn snažili zamaskovat slovem „komunitární“ a všechna slova s kořenem „federál“ tímto slovem nahradili, jak se v roce 2004 pro rozhovor na televizní stanici BBC přiznal předseda Evropského konventu, který text ústavy připravoval, Valéry Giscard d’Estaing.  Propagandistická masáž pro přijetí návrhu ústavy EU, která se rozběhla začátkem roku 2005, nebyla rozsahem své demagogie a fanatismu a mírou odporu k těm, kteří návrh smlouvy odmítali, v mnohém odlišná od kampaní „za mír a proti jaderné válce“, které z času na čas pořádaly totalitní země komunistického bloku. Už hlavní heslo agitátorů vyráželo svou arogancí dech: „Ten, kdo podporuje tento návrh ústavy, je pro Evropu.“ Ten, kdo jej nepodporuje, ten je tedy proti Evropě. Buď-anebo, v černobílé schematické šabloně. Ti, kteří byli proti tomuto textu, byli označeni za nepřátele sjednocené Evropy. 

Ti, kteří se přikláněli k jiným zásadám spolupráce evropských států než té, která dominovala evropskému vývoji po přijetí maastrichtské smlouvy (a kterou já označuji jako unifikace), pochopili, že to nejsou oni, kdo určuje, jak by měla Evropská unie vypadat, ale že to jsou úředníci této supranacionální organizace, kdo určuje, co si politici členských zemí mohou dovolit a kam až si mohou dovolit zajít v kritice fungování orgánů Evropské unie. ¨

Tuto smlouvu ratifikovalo ke dni 29. října 2006 patnáct zemí ze všech pětadvaceti členských států. Dvě země ji neratifikovaly, u osmi zemí k tomuto datu ratifikační proces nebyl ukončen. Návrh ústavy EU tedy ratifikovaly jen tři pětiny členských zemí, a nikoliv čtyři pětiny, jak zní politická vůle autorů ústavy k dalšímu jednání v případě neschválení textu. Není tedy správné tvrdit, že ústava je mrtvá. To by mohla být jen tehdy, kdyby se předtím alespoň nějakou dobu těšila životu, kdyby tedy vstoupila v platnost a pak byla formou svého pozměnění zrušena zcela, nebo ve svých podstatných částech. Nic z toho se samozřejmě nestalo.

Nejlepším způsobem, jak s návrhem ústavy dnes naložit, je vůbec se tímto textem nezabývat. Jakékoliv vyřezávání jednotlivých částí z takto nikdy neobživlého těla, jak navrhuje například německá kancléřka Angela Merkelová nebo francouzský ministr vnitra Nicolas Sarkozy, je zcela nelegitimním účelovým využíváním dokumentu, který zcela zjevně vznikl za jiným účelem.  Má-li mít někdy v budoucnu Evropská unie dokument, který by byl podobný již odmítnuté ústavní smlouvě, bude jej muset připravit a navrhnout úplně jiný typ shromáždění než autokratickými metodami řízený a svým složením nereprezentativní konvent, o jehož produkt nebyl zájem.

Autoři: