V takových konfliktech vláda tahá za kratší konec: jejím smyslem by nemělo být „nebýt svržena“, ale pracovat. To očividně nejde. Podle posledního průzkumu CVVM se preference ČSSD blíží těm Ficova Smeru. Růst se jistě někde zastaví, ale hranice ještě zdaleka nebyla dosažena.

V této situaci se mění povaha české politiky: ze stádia pokračování třídního boje jinými prostředky přechází do stádia kupčení a handlování. ODS není schopna prosadit registrační poplatky v té formě, v níž by měly smysl. Paroubek je ochoten zaplatit za její ústup z pozic vstřícností, pokud jde o navýšení počtu vojáků v Afghánistánu. Paroubek si ušetří nepříjemnosti v zahraniční politice a zasadí vládě knokaut v pokuse prosadit něco nepopulárního. Bez prosazování nepopulárních věcí (tu a tam) nemá žádná vláda smysl. Vznikne „kompromis“. Volby nebudou, ODS by je strašně prohrála. Budou později, při této politice je prohraje ještě o něco víc.

 Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.

Nový prvek je, že Paroubek našel společnou řeč s prezidentem Klausem. Lisabonská smlouva jde stranou. I Klaus tahá za kratší konec: kongres ODS nepřímo, ale výrazně prohrál, je na tom líp než Zeman, ale jen o tu prezidentskou funkci. Paroubek si úspěšně poradil se Zemanem, teď si otestuje náročnější cíl. Uloví Klause na společného nepřítele (Topolánka). Bude zábavné sledovat, jak si s ním potom poradí.

Topolánkova vláda, jak se zdá, naplňuje „posrpnový“ politický stereotyp (odvozeno od srpna 1968). Držme pozice, jinak přijdou jiní, daleko horší. Je to stereotyp kapitulantství. My starší jsme ho zažili už mnohokrát. Vždycky končí katastrofou. Dokáže ho někdo prolomit? Šanci má Julínek. Paroubek s Topolánkem mu chtějí z registračních poplatků udělat kůlničku na dříví. Normální je v takové situaci říci: děkuji, nehraju. Můžete si to všechno zprasit beze mne. I kdyby tím uhájil jen svou lidskou důstojnost, bude to dost. Bude to ještě o hodně osvobodivější než ta případná rvačka ve Sněmovní.