Sněmovna tak z hlediska mediálního zpravodajství připomíná Jižní Afriku éry apartheidu. Zatímco jednací sál je „i pro barevné“, rozuměj pro redaktory, kameramany i techniky, kuloáry jsou „jen pro bílé“, rozuměj pouze pro redaktory. Proč se vlastně mění letitá praxe televizních záběrů z parlamentu?

Kamery zabírají příliš místa, tvrdí kancléř sněmovny Petr Kynštetr. To myslí vážně, že pisálek se do kuloárů vejde, ale kameraman už ne? Kdepak, čert je zakopán jinde. Nejde o to, kolik místa kamery zabírají, ale o to, co zabírají. Jde o to, co my jako diváci můžeme spatřit bokem, někde v pozadí zpovídané osoby: třeba delegáty trapně prchající před dotazem či arogantně odhánějící novináře.

Pro poslance je kamera jako oheň: dobrý sluha, ale zlý pán. V jednacím sále slouží ke zviditelnění, tak ať běží. A pak vidíme exhibicionisty. Jakmile kamery zhasnou, začne se jednat. Když 3. března na neuskutečněné mimořádné schůzi mluvil Jiří Paroubek, vznikl spor. Má se ta řeč vůbec archivovat, nebyl-li schválen program? Ano, to byla řeč pro public relations, pro kamery.

Ale tam, kde je kamera pánem zachycujícím vše bez kontroly, v kuloárech, je to opačně. Jak řekl občanský demokrat Zbyněk Novotný: „My nechceme, abyste tady byli! Prostě tohleto je prostor pro poslance.“ Ne, pane poslanče. Parlament symbolizuje průhlednost demokracie. Má-li být transparentní, nechť je transparentní od sklepa až po půdu včetně sálů i kuloárů. Ať vidíme, jak se naši zástupci vyhýbají otázkám, jak gesty odhánějí obtížný hmyz. Nejsou na soukromém večírku, ale v práci, a to za naše peníze.