Co dělal T. G. Masaryk před volbou v roce 1927? Odjel do Egypta. Měl k prezidentské funkci rozporuplný vztah
Prezident Masaryk, který zemřel před sedmdesáti roky, měl na jaře 1927 jednu ze svých celkem běžných konfrontací s politiky. Ne zcela běžný byl jeho postup v tomto dnes už polozapomenutém utkání. To ovšem mělo co dělat s jeho ne zcela běžnou povahou. Tomáš G. Masaryk, postava tisíckrát zjednodušovaná v zájmu legendy i pomluvy, odmítal být považován za jednolitou bytost. Protikladné vlastnosti jsou v každém člověku a Masaryk to o sobě sám dobře věděl. Byl bojovník, někdo by řekl „rváč“, a byl také vizionář. Měl téměř katolickou touhu po „jednotném světovém názoru“, snil o „jednom ovčinci a jednom pastýři“, ale stal se revolucionářem a nominálním velitelem armády, která obsadila sibiřskou magistrálu.
S Tolstým se přel o doktríně neodporování zlu. Proti jeho doporučení pasivně čekat, než se dobyvatelé změní v ušlechtilé partnery, postavil jasnou rovnici: má-li být v boji útočníka s obráncem někdo zabit, ať je to útočník. Bylo mu sedmdesát šest let, když anglickému spisovateli Galsworthymu řekl: „Jak jsem starý, kdyby mne někdo napadl, vzal bych do těchto starých rukou cihlu a hodil bych ji po něm.“ Ale také se s filozofickým smírem díval do daleké budoucnosti a obhajoval trpělivost. Několikrát se vyjádřil v tomto smyslu: Myšlenka demokracie není starší než dvě stě let, autokracie měla tisíce a tisíce let, aby se rozvíjela -a to chcete, abychom byli hned se vším hotovi?
Na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století byl v Čechách sotva větší realista než Masaryk; a tento racionální myslitel miloval Máchu a přiznával, že voláním po vědecké metodě „překonával svou vlastní romantičnost“. Měl nesporné zásluhy o rozvoj tolerance v politickém a občanském životě, ale Ferdinandu Peroutkovi o sobě řekl: „Já nejsem měkký, já jsem tvrdý člověk.“
Šel za cílem velkého lidského sjednocení, a přitom se bez rozpaků angažoval ve stranických bojích a někdy vedl zbytečné polemiky. Útočil na komunisty a fašisty a neušetřil ani mírnější soupeře, národní demokraty a agrárníky. Švehla mu řekl: „Vy vnášíte do naší společnosti rozklad.“ Masaryk si z této kritiky nic nedělal; jednak proto, že s ním Švehla nadále loajálně spolupracoval, za druhé proto, že některé rozbroje považoval za zdravé. Realista a romantik, revolucionář a vizionář, sjednotitel i rozkladný živel -a k těmto paradoxům můžeme přičíst i Masarykův ambivalentní vztah k prezidentské funkci.
Náruživý prezident
Masaryk stál v čele státu sedmnáct let. Prožil je v nepřetržitém tvůrčím elánu až do chvíle fyzického zhroucení. Kramářovi zazlíval, že jako ministerský předseda a delegát na mírové konferenci strávil většinu času ve stavu zahořklosti a deprese. O své práci mu napsal do Ženevy: „Mně je to od samého počátku jako matematická úloha, vábí to mou energii a dovednost. Vidím všecky nedostatky a vady, ale snažím se pracovat a užít všech sil, které mám k dispozici.“ Masaryk byl prezidentem dlouho a rád.
A přesto se odehrála epizoda, kdy si z vlastního rozhodnutí otevřel možnost odchodu z prezidentského úřadu. Před prezidentskou volbou, stanovenou na 27. květen 1927, se obrátil zády k politikům, kteří měli jako členové Národního shromáždění rozhodovat o jeho zvolení, a zahájil téměř tříměsíční cestu. Odjel do Egypta a odtud do Palestiny a do Řecka. Prahu opustil se slovy: „Zůstávám schválně tak dlouho na cestách, abych jim (politikům) ukázal, že volba není mou věcí, ale jejich.“
Masarykova pozice před volbou byla dobrá, ale v některých politických stranách se šířilo to, čemu se dnes říká „blbá nálada“. Antonín Švehla zaručoval hlasy agrárníků, z nichž však mnozí poskytovali prezidentovi jen vlažnou podporu. Hlinkova ľudová strana se proti němu oháněla pittsburskou dohodou a nadšení pro něho nevládlo ani mezi lidovci, tím méně mezi národními demokraty. Vynořila se nová protimasarykovská skupina kolem týdeníku Fronta, s nímž spolupracovali žurnalisté z agrárnických, lidoveckých, národnědemokratických a jiných pravicových kruhů. Objevovaly se ironické komentáře o prezidentovi, kterému se cizí státníci vyhýbají, protože jim hrozí nebezpečí, že je přijme v jezdeckých botách. Masaryk byl označován za „parvenu zevnějšku i vnitřka“, na kterého prý se v cizině „dělají vtipy a bonmoty“. Čapek si stěžoval na znepokojující hlasy k prezidentské volbě, byl rád, že prezident je na cestách, „protože by mu bylo z toho příliš horko“, a měl obavy „ne z toho, jak to dopadne, ale z nějaké ostudy pro národní úroveň“.
Podmínka důstojné volby Přes nepříjemnou předvolební atmosféru bylo zřejmé, že Masaryk bude v každém případě zvolen. Masaryk však nechtěl být zvolen každopádně, nýbrž důstojně. Dal všem, kteří to měli vědět, najevo, že přijme jen rozhodnou většinu v prvním kole volby. Benešovi napsal: „Pokud běží o strany, soudím, že strana, která bude proti mé volbě, nemůže být ve vládě. Jsem každý okamžik připraven na rezignaci. Snad by neškodilo exemplární poučení, že stát není hračka.“
Podobně psal Švehlovi: „Dostal jsem se již před delší dobou tam, že jsem vám nabízel a odůvodňoval své odstoupení z prezidentství; nabízím vám je teď. Nepřijal bych zvolení teprve druhé. Prezidentským poškrabkem nebudu.“ Masaryk dával politikům srozumitelně na vědomí: Nesrostl jsem s prezidentskou židlí, mám naplněný život i mimo svou vysokou úřední funkci. Chcete-li mne zvolit, dejte mi zřetelný a silný mandát, vylouděný a chabý mandát není pro mne.
Tento postoj zapůsobil. Od Švehly došel uklidňující dopis: „Volba je mým úkolem - a já jsem zdráv. Vše jde normálně.“ Do Prahy se Masaryk vrátil z daleké cesty dva dny před volbou a hlasování v Rudolfinu proběhlo hladce. Masaryk byl zvolen pohodlnou, více než třípětinovou většinou hned v prvním kole.
Co z toho všeho vyplývá? Snad to, že skutečné umění být prezidentem, které Masaryk bravurně ovládal, nějak souvisí s odhodláním za jistých okolností prezidentem nebýt. Mohla by to být dobrá rada pro prezidenty a kandidáty dnešní doby: Jeďte do Egypta!
***
Prahu opustil se slovy: „Zůstávám schválně tak dlouho na cestách, abych jim (politikům) ukázal, že volba není mou věcí, ale jejich.“
O autorovi| Jiří Kovtun, historik Autor napsal mj. knihy Slovo má poslanec Masaryk, Masarykův triumf a Republika v nebezpečném světě: Éra prezidenta Masaryka 1918-1935.
