Ona se na rozdíl od Klause vůbec nezměnila. Chodí tady v normálních hadrech, hrabe se v záhoncích a povídá si s místními. Mám čtyři děti a ty vždycky obdaruje čokoládami a sušenkami. Dokonce nám pro ně dala matrace.“ Pro Alexandra Kováče z Prudic je Livia Klausová stále ta samá sousedka, jakou bývala, když do vesnice u Tábora jezdila s rodinou ještě za minulého režimu. „Pan prezident s paní Livií k nám dřív chodili pro vajíčka,“ vzpomíná na tu dobu další prudický soused Čeněk Zdeněk. „Byli to vesnický lidi, kteří se rádi bavili smístníma. Jezdil jsem s nima tím jejich trabantem do Písku a stavovali jsme se v hospodách na párek a tak.“
Václav Klaus usiluje o druhé prezidentské období a při setkání s ním není těžké postřehnout, že si svůj pobyt na Pražském hradě užívá. Miluje poskytování rozhovorů, přednášení projevů, podepisování své knihy, potřásání si pravicí s „lidem“ i vykonávání oficiálních návštěv, jeho věrní podřízení si museli zvyknout na neustálé příkazy a napomenutí a někdy až poťouchlé peskování. Při rozhovoru pro prosincový Pátek se pan prezident zachmuřil jen jednou: když dostal otázku, zda mu někdy všechna ta důstojnost jeho majestátního úřadu nepřijde legrační.
Ve stínu muže, který se každou minutou svého chování pečlivě stylizuje do role „hlavy státu“ a který – na rozdíl od Václava Havla – zřejmě zcela postrádá sebeironii, stojí žena, jejíž povaha se zdá být pravým opakem. „Nejsem první dámou. Neříkejte mi tak! Říkejte mi paní Klausová, paní Livie. Já nikdy nebudu někdo, kdo se bude pohybovat v oblacích. Nebudu!“ rozčilovala se krátce po inauguraci svého manžela v roce 2003 při rozhovoru pro Lidové noviny. „Budu dělat charitu, budu mluvit s lidmi, jako jsem mluvila doposud. Ať už to bude císař, nebo bezdomovec, od kterého si kupuju Nový prostor.“ Po pěti letech se zdá, že to nebyl jen pokus o vytvoření image „ženy z lidu“, jež by měla napomoct popularitě jejího manžela. Livia Klausová má sice charitativní agendu jako její předchůdkyně (Nadační fond Livie a Václava Klausových), ale publicitě se vyhýbá, jak jen může. Podle oslovených pracovníků českých ambasád také svého manžela doprovází při zahraničních cestách méně, než je u hlav stát zvykem. Z rozhovorů, jež poskytla, je zřejmé, že by byla šťastnější jako soukromá osoba, nejlépe „ve funkci“ babičky svých dvou vnoučat – s nimiž podle slov své snachy Kamily Klausové i přes své vytížení často a ráda pomáhá. Ostatně už poté, co Klaus skončil v roce 1997 v čele vlády, Livia prohlásila, že je jí líto konce jeho premiérské kariéry, za sebe je ale ráda.
Pátku se ani přes opakované žádosti nepodařilo přimět prezidentovu choť alespoň ke krátkému rozhovoru. Osobním rozhovorům se pokud možno vyhýbá. Na rozdíl od svého manžela, který pečlivě sleduje vše, co se o něm píše, a na svém webu pak v rubrice Co Klaus neřekl referuje o tom, kdo ho kde jak zkreslil, Livia se ani nedívá na zpravodajské pořady v televizi. Prý ji rozčilují. „Já nevěřím žádnýmu politikovi, jenom samý tlachy a vůbec nic se neděje. Ale v ní něco je. Vyzařuje z ní dobrota. Povídala si s námi a bylo vidět, že ji naše příběhy zajímají,“ povídá chraplavým hlasem Zdeněk Ondráček, muž s jizvou nad okem, na němž je znát, že si během života na ulici zažil své. Pár metrů od něj říká drobná žena v černém kostýmku do světla kamery tichým a rozvážným hlasem: „Zajímaly mě hlavně osudy těchto lidí bez domova. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že by si přáli, aby mohli z lodi odcházet později ráno, a večer nemuseli zase naopak čekat, až se otevře.“ Kameraman už odchází, ale Livia se chce ujistit, zda natáčení na pražské lodi Hermes, určené pro přespávání bezdomovců, dopadlo dobře. „Řekla jsem to správně?“ zeptá se nahlas přítomných. Odpoví jí hned několik hrubých hlasů, a i když někteří nešetří ostřejšími výrazy, je to všechno zřetelný souhlas. Bezzubý zanedbaný důchodce, který doposud jen nadával na vládu, do mě žďuchá a uznale vztyčí palec.
Livia Klausová v předvánočním čase stihla rozsvítit strom na Staroměstském náměstí, zavítat na skautskou akci do svatovítské katedrály a rozdat dárky bezdomovcům. Pro, ehm, první dámu je charita jaksi povinností, ale paní Klausová má pro pomoc k sociálně slabým možná i osobnější důvody.
Livia Mištinová se narodila před 64 lety v Bratislavě do nemajetné rodiny učitelky a právníka jako druhá nejstarší z pěti dětí. Později se rodina přestěhovala do Prahy, kde dívka začala chodit na ZŠ na Čapajevově náměstí. Hana Petrová, jedna z jejích tehdejších spolužaček, vzpomíná na Livii jen v superlativech: „Byla bystrá, učenlivá a kamarádská.“ Nic na tom prý nezměnil ani rok strávený se sourozenci v dětském domově. Bylo jí tehdy osm, oba rodiče těžce onemocněli a o děti se dočasně nemohli starat. „Prázdniny to nebyly, ale já jsem věděla, že až se rodiče uzdraví, půjdu domů. To je jiná situace než těch dětiček, které čekaly na dopis od maminky, který jim třeba nikdy nepřišel,“ vzpomínala v dřívějším rozhovoru pro LN. I na střední škole patřila mezi výborné studenty, ale zde ji postihla další rána. Otcova předčasná smrt pro rodinu znamenala velké existenční starosti. „Maminka měla důchod 644 korun a k tomu jsme měli sirotčí důchod. Viděla jsem, jak se musí počítat, rozpočet pro šest lidí činil třeba dvanáct korun,“ řekla v rozhovoru pro MF Dnes. Po škole musela matce pomáhat s vařením a výchovou ostatních dětí.
Přesto se dostala na tehdy nejprestižnější obor: na VŠE v Praze vystudovala zahraniční obchod. Ze studií si neodnesla jen diplom, ale i svého nastávajícího, který ji poprvé zaujal na hodinách španělštiny. Prý „poutavou a inteligentní rétorikou a nepřehlédnutelným sebevědomím“. Když nedebatovali o ekonomice, trávili večery v jazzových klubech nebo kinech. Na radnici šli až o šest let později, když dostudovala. Prstýnky si vyměnili během bouřlivého léta 1968 a místo líbánek se rozjeli na stáže. Klaus do USA, Klausová do Nizozemí. O rok později se jim narodil syn Václav, pět let po něm syn Jan. Rodina žila až do sametové revoluce na sídlišti v Praze-Proseku, v bytě o rozloze pouhopouhých čtyřicet pět metrů čtverečních.
V kramflecích na střechu
„Víte, Livie si moc vážím. Je to praktická, citlivá a zároveň inteligentní žena,“ říká Ranko Pecič, majitel obchodu s oblečením značky Hugo Boss a zřejmě nejbližší rodinný přítel Klausových. Tak jako řada jiných lidí kolem prezidentského páru na otázku, kdo je Livia, odpovídá lapidárně: „Úplně normální ženská.“ Ona „praktičnost“ se prý projevuje v jejím neutuchajícím zájmu o manuální činnost kutilstvím počínaje a architekturou konče. „Když jsme rekonstruovali náš dům na Žižkově, byla tady minimálně pětkrát. Zajímaly ji veškeré šrouby a zástrčky. Když mi v kramflecích zmizela na střechu, říkal jsem si, proboha, ať nespadne, ale Livia se jen usmívala a zkoumala dál,“ vypráví Pecič. Podle vlastních slov Klausové, když ještě za socialismu přijeli na chalupu, vyrazila s rýčem na zahradu, zatímco muž dal přednost knize. Soused Čeněk Zdeněk rozšafně vypráví: „Vždycky jsem ji tady viděl se špachtlí v jedný ruce a s takovou malou příručkou v druhý. Bylo to něco jako udělej si sám na baráku.“
Své vášni pro design dala průchod i na Hradě. A podle odborníků to vůbec nebylo na škodu. „S velkou péčí upravuje prostory lánského zámku, odstraňuje nánosy nevkusných zásahů z doby komunismu a navazuje na dílo, které kdysi zahájila Olga Havlová,“ říká historik architektury Zdeněk Lukeš. V poslední době Klausová spolupracuje s památkáři na dosud nedořešených interiérech Hradu a historičku Janu Croy přivedla na nápad napsat knihu o interiérech zámku v Lánech. „S ní si brzy začnete připadat, jako byste ji znala léta,“ pochvaluje si paní Croy Liviino bezprostřední chování. „Radila mi jen ve věcech, o nichž veděla víc než já díky času, který na zámku strávila.“
Zmiňoval-li Ranko Pecič, že paní Livia je „citlivá“, měl zřejmě na mysli i to, jak se v tomto ohledu liší od svého muže. Václav Klaus ostatně v knize Nadoraz vyprávěl, že coby premiér přestal své ženě číst některé nenávistné dopisy, které jim chodily, protože nad nimi plakávala. Později v knize Tak pravil Václav Klaus vzpomíná: „Každý týden jsme hltali Literární noviny, každé dva týdny Hosta do domu, každý měsíc Plamen a každé dva měsíce Světovou literaturu. Livia přinesla do mého života a do mého uvažování řadu věcí, které jsem neznal nebo kterých jsem měl málo,“ uvádí. „Přinesla kolem mne více citu a opravdovosti než chladné racionality. To asi bylo něco, co mně chybělo, resp. nebylo toho u mne na rozdávání.“
Na veřejnosti však emoce projevovala výjimečně. Ekvivalentem parlamentního hvízdání, kterým Dagmar Havlová počastovala v lednu 1998 sládkovce, bylo melodramatické vystoupení Livie Klausové po tzv. sarajevském atentátu v roce 1996, kdy přečetla na shromáždění Klausových příznivců na Václavském náměstí dopis, který napsal její syn původně zcela soukromě svému otci. Průchod svému znechucení nad tím, že je veřejnosti stále na očích, dala také v roce 1999, kdy zloději vykradli Klausovým vilu a odcizili rodinné šperky. Tehdy řekla: „Přemýšlím o emigraci.“
I loni novináři viděli Livii Klausovou silně pohnutou. Plakala na pohřbu své tchyně, devadesátileté Marie Klausové. Jejich vztah měl přitom k idylce zřejmě daleko. Václav Klaus byl celý život na matku silně fixován, v prosincovém rozhovoru pro Pátek vzpomínal, že jí – nikoliv Livii – vždy zavolal, když s ním někde dosedlo letadlo nebo když skončil v televizi nějakou debatu. A podle svědectví někdejších Klausových asistentek za prezidentem do kanceláře mnohem častěji docházela jeho matka než manželka. Sama Marie Klausová se o své snaše vyjadřovala jen sporadicky s tím, že jejich vztah označila za korektní.
Při pohřbu své matky držel Václav Klaus Livii kolem ramen, nicméně snímků, kde by se manželský pár dotýkal, je v posledních letech poskrovnu. Přitom v dobách, kdy byl Klaus šéfem ODS, ho jeho žena na volebních mítincích běžně objala v pase. „Já jsem si všiml, že se postupně k sobě přestali mít,“ říká o Klausových již citovaný soused z Prudic Čeněk Zdeněk. „Oni se teda nikdy moc nechytali za ruce nebo si nedávali pusu, ale dnes jako by k sobě ani nepatřili.“ Livia ostatně nezastírá, že si smanželem říkají příjmením. V soukromí a, co je možná ještě zvláštnější, i při oficiálních událostech. Na první prezidentské cestě na Slovensko připravili svému hostu z Prahy rýč a mladý kaštan, který se měl zasadit do země. „Klausová se mi bude smát, že jsem nešikovný,“ poznamenal tehdy český prezident. Představa, že by někdy Bill Clinton mluvil o své ženě jako o Clintonové a ne jako o Hillary, je hodně zvláštní. Přestože celý svět věděl o jeho nevěře.
A propos, nevěra. Jak se asi na prezidentském páru projevila Klausova ostentativní dostaveníčka s o generaci mladší Klárou Lohniskou? S touto slečnou se v roce 2002 několikrát nechal vyfotit, ona později v MF Dnes poněkud dětinsky vyprávěla, že jejich vztah byl něco jako „Ulrika a Goethe“. Ačkoliv Livia o pár let dříve v jednom rozhovoru prohlásila, že nevěra je „strašné zklamání“, snímky svého muže na rendez-vous s jinou ženou komentovala památnou větou: „Mně to nemůže ublížit.“ Dodala, že „pokud někoho znáte desítky let, je spousta pro, kvůli kterým s tím člověkem zůstanete, ačkoli to není lehké“.
Livia také kdysi řekla, že svému muži chystá ráno dvě kravaty, a s úsměvem dodala, že ukáže na jednu, a on si vezme druhou. Dělá to ještě dnes? Zvlášť když se v Blesku před pár měsíci mohla dočíst, jak její muž večeří s další mladou dívkou, o níž tajnosnubně prohlašuje, že nemůže prozradit její jméno? Nebo je snad srozuměna s tím, že tyto „aféry“ jsou nahrané a nemají sloužit k ničemu jinému než k posílení „mužného“ obrazu prezidenta na veřejnosti? A když řekla, že jí to „nemůže ublížit“, neměla tím na mysli, že jejich manželství tak jako tak dávno funguje jen navenek?
Livia? Neznám
Klausová si nicméně už v mládí zvykla pro svého muže leccos obětovat. V roce 1976 napsala kandidátskou práci, ale nemohla ji obhájit, protože ačkoliv Klaus žádný disident nebyl, o jeho kritickém vtahu k režimu nebylo pochyb. To dobře věděl jistý městský výbor KSČ, jenž Livii odmítl dát doporučení k obhajobě kandidatury. Je tu ale ještě jedna věc. Ve většině článků o dřívějším životě Klausových čteme, že oba byli „vynikající ekonomové“. Klaus se jistě těšil a dodnes těší respektu minimálně části akademické obce, vědeckou práci Livie Klausové, která byla za minulého režimu zaměstnaná v Ekonomickém ústavu ČSAV, kde se zabývala mezinárodními financemi a měnovými institucemi, je ovšem velmi těžké hodnotit. Z řady oslovených ekonomů nebyl nikdo schopen říct, čím kdy Livia jako ekonom zaujala. „Já jsem její práci nikdy nestudovala,“ přiznává se Patricia Mederová z České společnosti ekonomické, nástupkyně bývalého Ekonomického ústavu. Neví ani o člověku, který by toho byl schopen. Ačkoli o Klausovi toho dle svých slov „nastudoval kvanta“, její práci nedokáže posoudit ani Adam Geršl z České národní banky. Bývalý kolega z Ekonomického ústavu Zdislav Šulc říká: „Osobně jsem její publikační činnost nikdy nezaznamenal a neřekl bych, že její práce byla nějak významná.“ V Národní knihovně je k dispozici jediná práce Livie Klausové z roku 1987 nazvaná Mezinárodní likvidita a problém její kontroly a regulace. Klausové dlouholetá přítelkyně a kolegyně Stanislava Janáčková, která dnes pracuje jako prezidentova poradkyně, tvrdí, že přínos Livie spočíval v tom, že v 90. letech coby představitelka České společnosti ekonomické organizovala semináře, pro které dokázala získat i přední světové ekonomy.
Široké diskuse vzbudilo, když se v 90. letech Livia stala členkou dozorčích rad významných firem – České spořitelny, ČEZ a milevského ZVVZ. Václav Klaus se bránil, že jeho žena je renomovaná ekonomka, která o financích psala „řadu odborných textů do časopisu Finance a úvěr i jiných“, kritici nicméně mluvili o střetu zájmů.
Navzdory občasným mírně problematickým rozhodnutím ohledně výběru garderoby Livia Klausová nepochybně reprezentuje naší zemi mnohem důstojněji než svého času např. Stanislav a Šárka Grossovi. Oproti Dagmar Havlové zase ovládá jazyky – hovoří anglicky, německy a francouzsky. Úspěšně se vyhýbá skandálům, média o ní informují v zásadě jen kladně: např. že se jako prakticky první z politické elity začala účastnit romských plesů. Livia Klausová je bezprostřední, skromná, vzdělaná. Jiná věc je, zda někdo, kdo se nechá tak válcovat svým mužem, vzbuzuje jen sympatie, nebo také trochu lítost.
První dáma očima imagemakera
Paní Livia měla vždy svůj styl oblékání a v zásadě proti jejímu image nic nemám, i když na fotce s japonským císařem (vpravo dole) se mi to zdá too much. Méně je v tomto případě opravdu více. Jí totiž asi nejvíc sluší jednoduché kostýmky, k tomu stačí dát jen šátek okolo krku a je rozsvícená. A když už si bere večerní róbu, měla by se vyvarovat vzorování. Žádné kytičky, tečky a něco podobného. Na fotce vpravo nahoře jí hnědoměděná kombinace sluší, vzala si i správnou barvu kabelky, ale ty černé boty mi tam zkrátka vadí. To by jí měl její imagemaker poradit. Naše první dáma vskutku vynikne spíš v jednoduchých stylech, ale u toho jsou detaily zvlášť důležité. Špatně si bohužel vybrala i kožešinové bolerko (vpravo uprostřed), to bych spíš volil barevnější nebo světlejší, aby ji to rozzářilo. K jejímu účesu nic nemám, kdyby nosila drdoly, vypadala by starší. Evidentně má jemné vlasy, vepředu jich má méně. Měla by dbát na to, aby byly vždy dobře sestříhané, obarvené a dobře upravené. Moc se také nelíčí, jen velmi jemně, nejvýše zvýrazňuje rty. S tím by se samozřejmě dalo leccos udělat. Na snímku vlevo je jasně vidět, jak malé má oči. Daly by se snadno zvýraznit, ale možná by se v tom necítila, je spíš nenápadný typ ženy. Vím, že na Hradě mají vizážistku, která se stará o prezidentský pár, ale paní Livia si zřejmě nechce nechat moc poradit. Ivo Špes
O autorovi| JARMILA KOVAŘÍKOVÁ, redaktorka Pátku jarmila.kovarikova@lidovky.cz
