Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Což takhle dát si dřevomorku

Slovensko-cest

  8:00aktualizováno  8:32
PRAHA - S Miroslavem Smotlachou o houbařském časopise, který rediguje už sedmdesát let, o létání po lysohlávkách a tatínkovi, jenž v ochutnávání neměl sobě rovného.

Miroslav Smotlacha foto: archiv Miroslava Smotlachy, Pavel Wellner,  Lidové noviny

Houby ponechte na okně se jménem a místem nálezu,“ čtu na ušmudlaném papíru na okně malostranské mykologické poradny, která má zrovna prázdniny. „A tužka se nekrade!“ Nestor českých houbařů Miroslav Smotlacha, jehož jméno samo připomíná název houby, vám však poradí kdykoli, nonstop. Hned vedle poradny totiž bydlí a telefonní linky má propojené. Jen ho prý mrzí, když si z něj vtipálci občas tropí noční žerty.

Téměř šestaosmdesátiletý mykolog v džínách a košili s krátkými rukávy teď odpovídá na otázky, pózuje fotografovi s mumifikovanou bedlou jedlou v ruce a za každou druhou větou skromně říká: „To ne já, to moji spolupracovníci.“ Mluví sípavě, o hlas přišel při vynalézání zmrazené dršťkové polévky. Od svých čtrnácti let rediguje časopis českých houbařů a padesát let řídí Českou mykologickou společnost, založenou jeho otcem roku 1921. Za to, že se houbaření stalo českou národní úchylkou, že Češi jsou podle statistik nejvášnivějšími sběrateli hub v Evropě, ostatně zřejmě mohou právě otec a syn Smotlachové. Mladší z nich byl 28. října vyznamenán na Pražském hradě prezidentem republiky.

Mimochodem - houbařská sezona právě začíná, u Strakonic prý už nějaký šťastlivec našel 400 dubáků.

Zajdete ještě někdy na houby?
Já už chodím na houby tak nanejvýš na Mont Blanc, tak říkám Bílé hoře. Nebo na Petřín.

Cože? Na Petříně rostou?
To víte, že jo. Mám tam svá místečka, někdy donesu i hřiby.

Máte přehled o tom, kolikrát jste za svou mykologickou kariéru nějakému popletenému houbaři zachránil život?
To bych takhle nechtěl tvrdit. Ale velice často mě volají z nějaké nemocnice, abych jim pomohl určit podezřelé příznaky. Ono ale vždycky nemusí jít o jedovaté houby. Řada otrav je z jedlých, ale zapařených hub, protože lidi jsou tak hloupí, že je pořád sbírají do igelitových pytlíků. A houby mají v sobě bílkovinu, takže to je stejné, jako kdybyste snědla zkažené maso.

Už se u nás letos někdo otrávil muchomůrkou zelenou?
Už ano. Ale přežili, protože se na to přišlo včas. Naši lékaři jsou takoví machři, že vás mohou zachránit ještě po třiceti hodinách. Ročně se u nás přiotráví houbami tak tři sta lidí, vloni ale zemřeli jen tři, kdežto na Slovensku deset. I letos už tam bylo úmrtí, situace je tam o dost horší, zejména mezi Romy. Taky třeba v Rusku zemře hodně lidí, protože houby moc neznají.

Ve většině civilizovaného světa se pro jistotu jedí jen žampiony nebo takzvané jidášovo ucho, zkrátka průmyslově vypěstované houby. Ani houbaření není všude obvyklé - v Holandsku jsou například houby chráněné, ve Švýcarsku se smí houbařit jen v sudé nebo liché dny...
Tradice sbírat houby u nás existovala už ve středověku, poddaní mívali dokonce povinnost pravidelně nosit jedlé houby panstvu. Na vysoké škole zemědělské v Suchdole před pár lety dostali grantový úkol na téma Češi a houby. Tři roky to zkoumali a zjistili, že aspoň jednou za rok jde dnes do lesa až sedm milionů Čechů.

Prakticky každý, kdo tam dojde...
Pro Čechy je to zkrátka způsob relaxace. Žádný jiný koníček nemá u nás tolik příznivců. A protože se ročně nasbírá, jak ti studenti taky spočítali, kolem dvaceti tisíc tun hub, teoreticky je z lesů vlastně větší zisk za houby než za dřevo, v dobrých letech to může být až 400 milionů korun. Můj otec taky vždycky houbaře povzbuzoval heslem „V lesích hnijí miliony“. To zabíralo. V anglosaských zemích se lidé hub odjakživa báli, takže ani dnes je moc nesbírají. Ale dost se sbírá také třeba ve Slovinsku nebo v některých místech Itálie.

Zůstaňme chvíli u těch čísel: Ještě za první republiky umíralo na otravu houbami i u nás ročně až dvanáct lidí, za války, v době hladu, dokonce dvakrát tolik. Je zřejmé, že velkou zásluhu na tom, že je to dnes o tolik méně, má právě vaše rodina.
Pravda je, že díky nějakým starým Smotlachům, ale samozřejmě nejenom jim je znalost hub u nás největší v Evropě. To víme z mykologických konferencí. Mykologickou poradnu založil otec ještě za Rakouska, v roce 1909, v našem vinohradském bytě v Kolínské ulici. Ta hlavní zásada je ale jednoduchá: sbírat jen houby, které dobře znám. U hřibovitých je nebezpečí minimální. Můj otec začal jíst i satana, chtěl dokázat, že na školách se kážou bludy. Za Rakouska-Uherska se totiž děti učily, že nejjedovatější houby jsou muchomůrka červená a satan. A ani jedno není pravda. Když se dobře uvaří, dá se satan sníst. Jenomže vás to teď může stát pět tisíc, satanů kdysi rostlo hodně, kdežto dneska je to přísně chráněná houba.

Váš otec provozoval osvětu dost kuriózním a vlastně hrdinským způsobem - demonstrativně pojídal na přednáškách neznámé houby, aby dokázal jejich neškodnost. Například údajně jedovatou muchomůrku citronovou. Dobové prameny popisovaly, že muži při tom bledli a ženy padaly do mdlob...
On jedl veřejně všelicos, nejen muchomůrku citronovou. Ve svém atlasu napsal, že na sobě „vyzkoušel pečlivě jedlost u 1700 druhů hub“. A probádané houby rozdělil podle poživatelnosti do sedmi tříd. Tou osvětou se mu podařilo snížit počet houbařů, kteří po válce umírali po houbovém jídle, na pět ročně. A dnes je to ještě polovina, i díky moderní medicíně.

Nikdy tatínkovi po těch experimentech nebylo špatně?
Pokud já vím, po houbách nikdy. On si toho ale taky nikdy nevzal do úst tolik, aby mu bylo zle. I když samozřejmě to muselo občas být hořké nebo ne moc chutné. Otec i moje maminka se zkrátka rozhodli zkoušet jedlost hub.

I maminka?
Maminka taky. Ohromně otci pomáhala. Žádnou vědou, prostě tím, že to vařila a jedla. (vezme telefon, chvíli uklidňuje někoho na druhém konci drátu) Jedna paní právě volala, že její holčička snědla nějakou žlutou houbičku. Naštěstí šlo o nejedovaté houbičky, co rostou u květin. Ale malé děti by houby neměly jíst vůbec, jsou těžko stravitelné.

Je vám skoro šestaosmdesát let. Kdo bude jednou pokračovat v dynastii Smotlachů?
Moje dcera, ale ona se zabývá dřevokaznými houbami. Můj vnuk strašně rád houby sbírá, dobře je zná, ale za žádnou cenu by houbu nesněd’. Prej se mu to hnusí, nemůže to na talíři ani vidět. Bohužel můj syn, který měl houby rád a měl všechny předpoklady k tomu převzít rodovou tradici, se utopil. Jel s kamarády z vysoké školy na kánoi Vltavu. Byla trošku větší voda, převrhli se, uhodil se hlavou o kámen pod hladinou a zůstal tam. A to skoro dostudoval obor vodní stavby!

Jak vás otec vedl k houbaření, když jste byl malý kluk?
Já říkám, že jsem slyšel o houbách, ještě když jsem byl sám na houbách. A v našem bytě jsem už jako žák obecné školy občas přejímal houby od lidí, kteří je nosili tatínkovi do poradny. Tatínek mě vodil do lesa, učil mě houby znát, chtěl, abych do žádných nekopal, ale vždycky si houbu prohlédl a všiml si, jestli má trubičky, nebo lupeny. Učil mě i poznat místa, kde mohou růst. Pravda je, že mě to tenkrát moc nebavilo. Já bych býval radši kopal do míče nebo bruslil.

Větší z těchto pýchavek vážila skoro tři kilaTaky jste nebyl jen houbařem...
To je fakt, v sedmnácti jsem například dělal instruktora střílení, učil jsem vysokoškoláky střílet z vojenské pušky. To jsem opravdu dobře uměl, dokonce jsem ve střelbě z vojenské pušky skončil druhý na mistrovství republiky. Taky jsem hrál závodně hokej, jezdil na koni a v roce 1936 jsem byl na olympiádě jako náhradník košíkářského týmu. Ještě v dvaašedesáti jsem hrál hokej za seniory.

Jaká byla vlastně vaše profese?
Já vystudoval vysokou chemicko-technologickou a celý život jsem pracoval v potravinářském průmyslu. Mrazírny v té době u nás teprve začínaly, dostal jsem se tam do technického oddělení, pak do vývoje. A právě tam jsem ztratil hlas těmi neustálými přechody z tepla do zimy. Zkoumali jsme zmrazování ovocných šťáv, v ústavu bylo minus třicet a venku plus třicet, takže když jsem jednou vyšel na ulici, přestal jsem definitivně mluvit. Ale protože jsme zmrazovali i houby, neopustil jsem je vlastně ani tam.

Je pravda, že z vašich výzkumů vyšla třeba zmrazená dršťková polévka?
Ano. Každým rokem jsme vyvíjeli nové výrobky, z dvaceti, které jsme zkoušeli, se zavedl třeba jeden. Mražené knedlíky s masem, ty jsme taky vymysleli. Mimochodem, znáte náš časopis? (přináší dvě čísla Mykologického sborníku, časopisu českých houbařů, s kačenkou českou a šupinovkou slizkou na obálkách) Polovina článků je vědeckých a druhá je pro houbaře, kteří se zajímají o houby proto, aby je mohli sníst. Můj otec říkal, že lidem nemá cenu vykládat nějakou šíleně složitou mykologickou vědu, nemá cenu říkat, že václavek je dvanáct druhů, ale...

...spíš poradit nějaký chutný recept.
Přesně. A hlavně, a to si naše mykologická společnost dala za úkol už od svého založení, chceme naučit lidi chovat se v lese. Já se pamatuju, jak se za minulého režimu dělaly houbové zájezdy, plný autobus přijel k lesu, udělala se rojnice a už se dupalo. Ale houby rostou jen tam, kde je klid. A les je chrám přírody, takže bychom se v něm měli chovat jako v kostele.

Hudební skladatel Václav Hálek v tom chrámu přírody dokonce zapisuje, jak houby zpívají. Slyšel jste vy někdy houbu zpívat?
Hálek je samozřejmě náš člen a právě v této místnosti sepsal nejméně dvacet písniček na příslušné houby. Já houby zpívat neslyším, nejsem hudebně založený. (Zazvoní telefon, pan Smotlacha někomu radí,aby jel do jižních Čech, kde rostou lišky a pravé hřiby. „Kolem Prahy je to špatné. Já jsem vás varoval.“)

Kterou houbu máte nejraději?
Masáka, to je velice chutná houba. Ale na pohled je určitě nejkrásnější muchomůrka červená.

Ta je ovšem nejenom krásná, ale taky halucinogenní. Vyzkoušel jste to někdy na sobě? Nebo ještě populárnější lysohlávku?
Ne. Mohl jsem, ale neudělal jsem to. Já jsem byl dokonce celou dobu minulého režimu děsně proti tomu, aby se o těchhle houbách vůbec mluvilo a psalo, protože to je návodné, lidi by to chtěli zkoušet. Ovšem dneska si klidně všechno najdete na internetu, takže už nemá žádný smysl to tajit. Bohužel osobně znám několik mladých lidí zmrzačených právě proto, že jedli lysohlávky. Když totiž tu houbu sníte, máte dojem, že můžete všechno, například lítat. Jeden kluk třeba vylezl na barák a skočil, byl přesvědčen, že poletí. Takže dneska je naopak spíš potřeba o tom mluvit hodně a děláme to i v našem časopise. Mimochodem, zajímavé je, že zrovna u nás halucinogenních hub roste víc než kde jinde a jsou horší, mají daleko víc té účinné látky než třeba v Jižní Americe. Za komunistů se dokonce zkoumalo, co by se s tím dalo dělat.

A co by se s tím dalo dělat?
Třeba někoho otrávit, ne? Ale to jsem já nedělal, jen jsem znal lidi, kteří to dostali jako státní úkol. Měli dokonce dobrovolnici, jednu studentku, která ty houby na sobě zkoušela. Bylo to docela dramatické, oni pak nevěděli, co s ní, moc nechybělo a špatně to dopadlo. Ale pravda je, že se od té doby začala o houby zajímat. A furt ji to ještě baví, i když je to dneska skoro babička.

Ještě jí lysohlávky?
Ne, to teda nejí.

Co je na lysohlávkách nejnebezpečnější?
To, že nemůžete přesně odhadnout, kolik té látky v které houbičce je. V jedné třeba není skoro nic a v jiné naopak hodně. My tady máme jednoho vysokoškoláka, který se tím zabývá, je už tak známý, že o lysohlávkách jezdí přednášet do ciziny. A sám na sobě to často zkouší.

Co je na houbách vlastně tak vzrušujícího, že jste jim, stejně jako váš otec, zasvětil celý život?
Houby jsou přece taková krása! Viděla jste někdy v mechu pár červených muchomůrek? Jsou tak hezké, stačí se jen dívat, nemusíte je hned sebrat a sníst. A ta vůně... (zarazí se) I když některé, pravda, i zapáchají.

Kolem hub je hodně pověstí. Například že když je houba ohryzaná od slimáka, není jedovatá.
To je nesmysl.

Nebo že všechno, co roste na pařezu, je jedlé.
To je taky nesmysl. Ale houby jsou děti vlhka, mají v sobě až devadesát procent vody. Čili žádná houba nemůže růst bez vody. A právě když je sucho, rostou houby na pařezech, protože si z nich dokážou trochu té vlhkosti vytáhnout.

Že houby rostou podle fází Měsíce...
No na tom něco je. Ale ne proto, že by byly houby ovlivňovány Měsícem, ale protože Měsíc má vliv na počasí a počasí má vliv na houby.

Taky jsem slyšela, že když se člověk na houbu podívá, už nevyroste.
Blbost. Ale vy tu houbu vidíte většinou ve stadiu, kdy už neroste. Houba roste, to máme vyzkoušený, sedm až deset dní, z toho pět dní není vidět. Pohled houbě nevadí, spíš to, že člověk kolem ní dupe a poškodí podhoubí.

Když roste hodně hub, bude válka.
Ano, to se říká. Moje babička mi vyprávěla, že před první světovou válkou opravdu rostly mraky hub.

Houby údajně nasávají škodliviny z přírody, takže vlastně nejsou moc zdravé.
Tohleto je pravda, houby skutečně nasávají všechno - dobré i špatné. Takže by se neměly sbírat podél silnic, na bývalých skládkách, u důlních šachet a hald, poblíž chemiček nebo tam, kde byla provedena nějaká dezinfekce.

Zjišťovali jste, jak to bylo v roce 1986 po výbuchu v Černobylu?
Spolupracovali jsme na tom. Češi měli tenkrát štěstí, že tu nepršelo, radioaktivity v houbách moc nebylo. Na rozdíl od Rakouska, kde pršelo, byly houby velice zasažené.

Méně se ví, že jste také expertem na dřevokazné houby. Je pravda, že dřevomorka voní jako hřib?
To není pověra, to je fakt. Opravdu voní jako chutná houba a můžu vám říct, že je vynikající na talíři, jedl jsem ji. V legraci říkám, že teď už houbařím hlavně na půdách. Ta vůně je dokonce jedním z identifikačních znaků dřevomorky. Když mi to někdo sem do poradny přinese, už když stojí tamhle ve dveřích, nasaju a vím, co mi to nese.

Byl jste konzultantem při záchraně mnohých historických budov. Jaký byl problém například ve Valdštejnském paláci?
Tam právě byla dřevomorka, nejen v paláci, v celém areálu, v jízdárně a v dalších budovách. Je to potvora: potřebuje celulózu nebo chemicelulózu nejen ze dřeva, ale třeba z papíru, z textilu. A když má klid, začne tu celulózu destruovat, rozkládat, dostávat z ní vodu. Latinsky se jmenuje lacrimans, slzící. Tu vodu zase dává do okolí, a tak pořád žije, v tom je tak nebezpečná. Vytvoří plodnici a v té je miliarda výtrusů, je to neuvěřitelný vetřelec. Takže když je dřevo napadené dřevomorkou, musí zmizet, musí se zničit zejména výtrusný prach, ty miliardy výtrusů. Jinak to třeba řemeslníci botama roznesou po celém domě, ani o tom nevědí, zatímco původně to bylo třeba jen ve sklepě.

Kdy v životě jste byl šťastný?
Když jsem se ženil. Žena mi hodně pomáhá, hlavně s administrativou. Protože já jsem vlastně ouřada. Kdybyste viděla toho stupidního papírování, těch kontrol v naší mykologické společnosti, to nebylo ani za Rakouska. To vám přijdou tři ženský, dvě hodiny dělají revizi, přitom mykologická poradna není výdělečný podnik, trošku peněz získáváme jen na těch dřevokazných houbách. Ale jen za režii. Víte, člověk se nemá brzy narodit. Já jsem zkrátka starej dědek a leccos pamatuju. A když je člověk dospělej v první republice, tak dospělej, že jsem měl dokonce živnostenský list, já byl podnikatelem už v první republice, tak už opravdu může srovnávat. Za Němců se taky kradlo a uplácelo, stejně jako za komunistů, ale lidi měli strach, to je drželo na uzdě. Já jsem dneska spokojenej, ale nikdo se už ničeho nebojí. Jo, mimochodem, pokud vás to zajímá, v KSČ jsem nikdy nebyl.

28. října jste dostal na Hradě medaili od Václava Klause. Nevíte, jestli taky sbírá houby?
S panem prezidentem jsem si připil, on vínem, já vodou. Já mu povídám: Pane prezidente, nezlobte se, ale houbaři nepijí. A on, že to je prej jejich věc. Moc pěkně jsme si ale popovídali s paní Livií. Ukázalo se, že naše poradna jim před rokem zjišťovala na chalupě právě dřevomorku. Ona vám o tom věděla tolik, že jsme se bavili úplně zasvěceně. A chodí i na houby! Stejně jako chodívala paní Olga Havlová. Ta je znala moc dobře.

Černá díra na dohled

Ing. Miroslav Smotlacha (85) se stal inženýrem na Vysoké škole chemicko-technologické, pracoval v mrazírnách.

Od roku 1956, po smrti svého otce, legendárního Františka Smotlachy, řídí Českou mykologickou společnost. Smotlachovi vydali stovky odborných knih a článků.

Záslužná je i Smotlachova práce v oboru dřevokazných hub, přispěl k záchraně mnoha českých historickým památek.

Je ženatý, dcera je architektka a odbornice na dřevokazné houby, syn zemřel. (Česká mykologická poradna sídlí v Praze v Karmelitské 14, 118 00 Praha 1-Malá Strana.)

Nedá mi to, abych se vás na závěr nezeptala: Jezdíte ještě trabantem?
Už ne. Měl jsem celkem tři trabanty a potom tři wartburgy, ještě vloni jsem s ním jezdil, než jsem ho prodal za pět tisíc. Ovšem moje nejlepší auto bylo to úplně první, aerovka, cinkcink se jí říkalo. To bylo auto! Jelo maximálně šedesát, jezdilo se prostředkem silnice a z Prahy do Hradce Králové jsem potkal tak čtyřicet aut. Já zajel doleva, ten druhý taky a zdravili jsme se. Teď už neřídím. Před třemi měsíci mi měli operovat srdce. Říkali, že jsem v báječné kondici. Už se chystali odvézt mě na sál, když přišli tři doktoři, co mě měli operovat. A že prej s tím v mém věku můžu žít, jak to je, kdežto operace je riziko. Zkrátka se báli, že kdyby pochovali Smotlachu, byla by to větší ostuda, než když ho pošlou domů. Tak co ještě chcete vědět? Já už nic nevím.