* LN Vzpomenete si, co vám běželo hlavou, když jste viděli Lucii Bílou vůbec poprvé?
O. S.: Tys ji viděla, v televizi...
G. O.: Jednou jsem ji viděla zpívat Neposlušné tenisky, a to jsem si říkala, že ta slečna sice zpívá šílenou kravinu, ale něco v ní je... I když byla taková oplácaná a ordinérní, bylo v ní něco zvláštního. Potom jsem ji viděla v pořadu Možná přijde i kouzelník, tam zpívala písničku od Niny Hagen. Tenkrát jsem volala Ondřejovi, že jsem viděla fantastickou zpěvačku. Měla na sobě nějakou bílou blůzu, takový ten čertovský účes a měla strašlivé...
O. S.: Kozy. G. O.: ...přednosti, ale ty nebyly důležité.
O. S.: Mimochodem, nedávno jsem se díval na YouTube na Ninu Hagen a byl jsem překvapenej, jak podobné dělají obličeje, jak se šklebí. Jako kdyby to jedna od druhé okoukala, ale já si vůbec nejsem jist, jestli Lucka Ninu vůbec někdy viděla.
G. O.: Já myslím, že ji viděla stoprocentně, klíč k jejímu naladění je právě v Nině Hagen.
* LN To jste si volávali, když jste viděli v televizi něco neobvyklého, nebo jste už tehdy přemýšleli jako lovci talentů?
G. O.: Lovci? To vůbec ne, nikdy! To byla čirá radost, že člověk vidí výjimečnou věc. Já jsem tehdy ještě nepsala texty, ani by mě nenapadlo, že bych pro ni něco dělala.
O. S.: Já jsem tehdy, v roce ’89, psal balet Šach mat a potřeboval jsem tam netradiční soprán. Napadlo mě, že bych mohl tu Lucii sehnat, jen jsem ji do té doby nikdy neviděl. Nakonec přišla a na fleku to zazpívala. Další věc, kterou jsme spolu udělali, bylo Rekviem pro panenku. Ze scénické hudby k poslední scéně, kde hoří barák, jsem udělal písničku se strašně velkým rozsahem a na základě toho, jak ji Lucka nazpívala, jsme si řekli, že spolu zkusíme něco udělat. Tak vzniklo album Missariel.
* LN Jak se za patnáct let změnila?
O. S.: Jiný člověk. Základ zůstal stejný. Před tím to byla neřízená střela. Říkalo se, že je o strach s ní spolupracovat, že je nespolehlivá... Nám to nikdy neudělala.
G. O.: Varovali nás: S „Bělobou“ si nic nezačínejte, ta nepřijde. Ale nebyla to pravda.
O. S.: Ona to vysvětluje tím, že ji do té doby nic tak neoslovilo, aby si za tím šla.
* LN Někdy o vás mluví málem jako o svých rodičích...
G. O.: My jsme se tak nikdy nechovali. Neměli jsme k sobě vůbec nijak blízko. I když vypadala jako sexuální dračice, v určitém směru byla velmi cudná a opatrná. My jsme ji někdy cpali do téměř exaltovaných věcí a ona na to: Jé, tohle až uslyší maminka... Kdyby se nás tehdy začala bát, bylo by všechno jinak, ale naštěstí jsme neudělali nic, co by se jí později nějak vymstilo. Takže jsme asi trochu byli jako tatínek s maminkou, co jí říkají divné věci.
* LN Jste s Lucií Bílou patnáct let, vypadalo to někdy, že se rozejdete?
O. S.: Nikdy jsme si na ni nedělali patent, zrovna jako ona si nemohla dělat patent na nás. Zkoušela i jiné věci, desku Úplně nahá ji vyprodukoval Michal Dvořák s Davidem Kollerem. Viděla, že síla je přece jenom větší, když má autorské zázemí, což si teď možná uvědomuje mnohem víc. Obecně je u nás nedostatek skladatelů a textařů, a když někoho máte, tak to pomáhá. Na druhou stranu neznám druhého zpěváka, který by ty leckdy nekomerční a podivné písničky uměl takhle prezentovat. Ale byla jedna taková doba - když si vzala Standu Penka. Ten tehdy začal vstupovat do produkce a asi měl jakousi svoji představu, co by měla zpívat. To bylo před CD Jampadampa, kdy už jsme měli kus desky hotový a Lucka najednou znejistěla, připadalo mi, že ztrácí zájem. To člověk pozná.
G. O.: Myslím, že nic nenabídl, spíš byl ve stadiu, že všecko mrtil.
* LN To je delikátní situace: Zpěvačka se vdá, je zamilovaná, manželovi se nelíbíte. Co vy na to?
G. O.: My nic.
O. S.: Začalo to být dost jasné, měli jsme nějakých pět věcí a najednou tam byl mrtvý brouk.
* LN Jak se to vyřešilo?
O. S.: Rozešli se, ten vztah netrval moc dlouho.
* LN Protože „náhradním rodičům“ Lucie Bílé ten pán nešel pod fousy?
G. O.: Ale kdepak, já bych Lucce přece nikdy nemohla zasahovat do života. Bohužel, mám takový pocit, jí do života zasahují moje texty. Vždycky něco napíšu a ono se to pak stane. Písnička eSeMeS... s textem „chcípni, když už mě nemáš rád“ byla hodně před tím, než k tomuhle vůbec došlo. A to měla Lucka honeymoon, nejkrásnější dobu své lásky. Ale my jsme netušili, že se její vztah ubírá tímhle směrem. Lucka není člověk, který by dopředu něco sděloval. Netušili jsme, že to není to pravé ořechové, viděli jsme to, co média - kočár, kostel, bílé šaty a krásný Ken... Bohužel ten můj text tehdy už vrtal.
* LN Paní Osvaldová, je těžké představit si dvě rozdílnější prostředí než ta, z nichž pocházíte vy a Lucie Bílá. Jaký je váš vztah coby dvou žen?
G. O.: Šíleně mě bavila, byla taková, jaká já nikdy nebyla. Spousta lidí mi říkala: Proč jí dáváš takové texty? Proč si to nezpíváš sama? Vždyť ji nadíváš jak krocana. Ale já bych je podala jako polochcíplý pseudointelektuál, Lucka jim dodá tu pravou animalitu.
* LN Jistý povyk způsobil váš text s obratem „Joe to zawinul“ na desce vydané nedlouho po smrti Joe Zawinula. Navíc ten obrat už použila kapela Combo FH...
G. O.: Text jsem napsala před rokem. Combo Franty Hromady samozřejmě znám, ale „Joe už to zawinul a já to taky zabalim“ je muzikantský slogan, který se říká leta letoucí, není to ani vynález Dana Fikejze. To říkali bubeníci, když v Parnasu balili škopky. Teďka když to ten nešťastný pan Zawinul skutečně zavinul, jsem si říkala, že to bude vypadat nevkusně, že se konjukturalistka Osvaldová zbláznila a raději tu písničku z desky vyndáme. Ale bylo pozdě.
* LN Nemáte ale občas pocit, že vaše texty, třeba ten o bezdomovcích, naditý Cohenem či Dylanem, je pro Lucii Bílou poněkud přestřelený?
G. O.: Ale to nemá žádný vztah k ní, i když vím, že to bude zpívat. Nevím, jestli ví, kdo je Cohen nebo Dylan, ale ti lidi, o kterých píšu, totiž bezdomovci scházející se před naším barákem, často nejsou hloupí. Můžou smrdět, být zarostlí, ale tohle mohou mít za sebou.
* LN Takže má pravdu Michal Horáček, když říká, že jeho písničky by teoreticky mohl zpívat i Stalin nebo Pol Pot?
G. O.: To má pravdu. Neuvažuju o tom, že to bude zpívat Lucka. Píšu určitý útvar, jako kdybych psala povídku a nemyslela na to, kdo ji bude číst na literárním večeru.
* LN Zdá se, že Lucie Bílá nerozlišuje, co je veřejné a soukromé téma. Je normální vyprávět cizím lidem o svých dětech?
G. O.: To je otázka vkusu. Období, kdy jsme si říkali jejda jejda... u mě přišlo poté, co Lucka natočila duety s Karlem Gottem, a já si říkala: Bože můj, co pro ni budu psát, mění se mi v krásnou paní s drdolem, pro takovou psát neumím. Srdíčko, lidičky, Filípeček, to je někdo jiný. Máte pravdu, že tohle neustálé zveřejňování soukromí...
O. S.: ...dotáhla do extrému.
G. O.: Lucka je dobře sociálně orientovaná, ví, co její publikum přijímá.
* LN Máte dojem, že to umí vybalancovat?
G. O.: Na mě je to pořád moc. Ale je to fakt otázka vkusu.
* LN Právě na něm je ale založený šanson, o který se deska Woman pokouší.
G. O.: Ale to není pokus. Picasso měl své růžové a modré období, já jsem ve stadiu depresionismu. Tam není žádný kalkul. Venku prší, spadne list, Osvaldová sedí a co vyleze, to vyleze.
O. S.: A protože je celá deska psaná na texty, tak pod vlivem depresionismu vyšla takhle. Ale já stejně nemám rád veselou hudbu, spíš smutnou, zatěžkanou, pokud možno načichlou rusko-francouzskou melodikou.
* LN Působíte jako dvojice liberálů, jaký jste měli dojem z angažování Lucie Bílé pro ODS a Václava Klause?
O. S.: Zakroutili jsme hlavou a tím to pro nás bylo vyřešené.
* LN Chápu, musíte být loajální.
G. O.: Ne, nemusíme, ale to bychom to museli rešeršovat až do těch dob, kdy Lucie hrdě prohlašovala, že ani neví, s kým máme hranice.
O. S.: Abych řekl něco na její obranu, ona se velmi poučila. Saje jako houba a dokáže to dobře zpracovat. Proto je tak obrovský rozdíl mezi tím, co byla a co je dneska. Vlastně neznám jiného člověka, který se tak strašně změnil. A samozřejmě velmi opatrně přiznává fragmenty toho, co bylo.
* LN Takže proměna surového talentu v ikonu střední třídy?
G. O.: Lucka by vlastně byla pro psychologa, který hledá důvod, proč se tohle děje, skvělý materiál. Tady je to její tatínek. On jí vůbec nevěří, říká jí kozo a považuje ji za trubku, která se měla vyučit šičkou límečků a rukávků. Tatínkovi nikdy nedokáže, že je báječná. On si myslí, že my jsme všichni pomatení. Nikdy jí úspěch neuvěří a ona mu ho celý život bude dokazovat... Možná jsem to trochu přehnala, ale můj táta se choval podobně. Už jako malý holce mi říkal Jedudítě -to měla být taková dětská verze Jedubaby. Na moje premiéry nikdy nepřišel a na dopisy mi psal Moje dcera, absolventka Kejklířské fakuly... Z toho, jak vypadám, si dělal srandu. Až když umřel, zjistila jsem, že nosil u sebe moji fotku.
O. S.: A ona si za věcmi dokáže jít. Čím je starší, tím systematičtěji. Nikdy třeba nedělala takové promo kolem desky jako teď. Čím dál víc si hlídá v podstatě už vlastně všechno, co se týká její kariéry. Možná k tomu přispělo i to, že najednou tu začalo být víc konkurenční prostředí. Není nic horšího, než když je člověk na vavřínech, všichni si můžou trhnout nohou, a najednou dojde k útlumu. Myslím, že tohle jí došlo a řekla si, že to nedopustí. Že o ní ještě uslyšíme.
* LN Jaký je tedy váš vztah po patnácti letech?
G. O.: Můj takový, že kdybych s ní seděla v lochu, mohla bych se s ní přátelit.
O. S.: Abych pravdu řekl, nikdy jsem s ní neměl tak blízký vztah, jako mám dneska. Nikdy jsme si nepovídali o takových věcech, o jakých jsme mluvili ty dlouhé hodiny, které jsme spolu strávili ve studiu.
G. O.: Myslím, že se nás dlouhá léta bála. Vlastně jsme ji mezi sebe nepustili... Jí se nepodařilo přefiknout mi manžela, i když vlastně nevím, jestli chtěla.
O. S.: Nechtěla.
G. O.: Ale měla by doma skladatele. Většinou každá zpěvačka se ho pokusí jako pavouček omotat sítí a řekne si: Teď dělá pro mě. Až když jsme si všichni zaryli držkou do země, tak nás to sblížilo.
O. S.: Taky nás semklo dohromady, jak je teď té hudby moc... Dneska musí člověk mnohem víc bojovat, aby se udržel na špičce. G. O.: Mě teda s Luckou nesemklo dohromady, jak je teď té hudby moc. Mám pocit, že nás začala víc brát, když jsme přestali být nedotknutelní.
O. S.: Já ti teď nerozumím.
G. O.: Když jsme se dostali do situace, že se ten náš obrázek pseudodokonalé rodiny s děťátkem, panem Soukupem, který píše hezkou muziku, a tou jeho starou, co píše ty texty, rozpadl. Malinko se nám ten hrad z písku rozsypal a díky tomu jsme si s Luckou, která je na takové výkyvy zvyklá, o dost bližší.
