Příběh Centra současného umění DOX se zdá být důkazem toho, že dobro může vítězit. Velkorysou soukromou instituci se podařilo nejen vydupat z ničeho, ale navíc přesvědčit lidi, aby do ní chodili. Od roku 2008 v Doxu proběhlo už 60 výstav. Z tohoto úctyhodného čísla vyplývá, že tu každý měsíc začíná aspoň jedna nová výstava, někdy i víc.
Spíš než důkaz úspěšnosti je to indikátor nesnází: V podobném počtu výstav je pochopitelně těžké program profilovat. V Doxu tak můžeme narazit na širokou škálu akcí, a to jak obsahově, tak kvalitativně. Páteřními událostmi, které Doxu dávají jeho tvář, jsou velké tematické výstavy, jakým je i právě otevřený Luciferův efekt.
Moc a její zneužití
Název výstavy vychází ze stejnojmenné studie psychologa Philipa Zimbarda. Autor se v ní pokouší vysvětlit mechanismy, které normální a milé lidi mění v posluhovače zla. Zimbardo vychází ze svého klasického experimentu ve stanfordském vězení. Jeho základem byl modelový žalář a dobrovolníci rozdělení na dozorce a vězněné. Experiment musel být po několika dnech ukončen, protože i uměle navozená situace vedla k eskalaci zneužívání moci a reálného násilí.
Z podobných psychologicko-sociologických pokusů je v Doxu zmíněn i neméně důležitý Milgramův experiment. Psycholog Stanley Milgram v roce 1961 vytvořil situaci, ve které byla pokusná osoba žádána, aby elektrickými šoky trestala jiného člověka. Trestající se nerozpakovali vykonávat rozkazy vedoucí k utrpení druhého. I když byl trestaný ve skutečnosti herec, který bolest jen předstíral, pokus ukázal, že ke zlu se dá člověk snadno přesvědčit.
Tyto experimenty zkoumaly konkrétní modelové situace, ale v jejich pozadí byla potřeba vysvětlit, proč se ve 20. století velké skupiny lidí dopouštěly zločinů na jiných lidech.
Hvězdy staré i nové
Podobně nastíněné téma výstava dokresluje díly světových umělců zvučných jmen. Patří mezi ně jeden ze zakladatelů politického umění Hans Haacke, ve veřejném prostoru pracující Krzysztof Wodiczko, filmař Harun Farocki nebo Magdalena Jetelová, která pro DOX vytvořila rozsáhlou instalaci. Textové dílo Američanky Jenny Holzerové jako by vzniklo přímo pro české prostředí: Na ceduli se dočteme: „Tunelování je dobré pro dopravu, skryté pohyby a dvojí možnost bezpečí a zadušení.“
Jmenovaní umělci patří ke generaci, která se proslavila již před několika desítkami let. Výstava ale obsahuje i novější jména. Například francouzská umělecká dvojice pracující pod názvem Bureau d’études převádí ekonomické a politické geopolitické vztahy do podoby přehledných map.
Zřejmě nejpůsobivějším dílem výstavy je film Artura Šmijewského Opakování. Polský umělec ho vytvořil v roce 2005 pro Benátské bienále a rozhodl se v něm věrně zopakovat Zimbardiho vězeňský experiment. Jen místo studentů si za peníze najal nezaměstnané polské muže.
Experiment dopadl zcela stejně jako v případě jeho předchůdce. Dozorci začnou velmi rychle zneužívat své postavení a vězni objevují schopnost subverzivního odporu. Nakonec se akce po několika dnech rozpadne, protože v ní dobrovolníci odmítnou pokračovat. Psychologický experiment tu je obohacen o prvek reality show. Díky z ní odvozené architektuře můžeme sledovat nejmenší detaily dění v celách a současně si jsou i pokusné osoby velmi dobře vědomy, že je za neprůhlednými okny pozorují kamery.
Šmijewského dílo vzbuzuje snad ještě více otázek než původní Zimbardův pokus. Je pro umělce etické se do podobného experimentu s předvídatelným koncem pustit?
Anonymní aktivisté
Výstava se pro mne stává problematickou v okamžiku, kdy do ní vstupují Artists Anonymous. Takto je podepsaná asi desítka exponátů, zabírající téměř třetinu plochy výstavy. Díla mají podobný rukopis. Většinou provokativně, ale i dosti ilustrativně konfrontují různé historické události či jevy: Dva téměř totožné snímky zachycují shromáždění osobností české kultury v Národním divadle v roce 1942 a v roce 1977, kdy se musely hlásit k vládnoucímu režimu. Obří zvětšeninu kuponové knížky doplňuje Klausův výrok o tom, že je třeba více Kožených. Jsou zde velká plátna imitující sítotisky Andyho Warhola, ovšem s motivem Gustáva Husáka a jeho politbyra. Zarámování do podoby uměleckého díla se dočkalo i video s Václavem Klausem, na kterém během tiskové konference krade pero.
Domnívám se, že pokud chce výstava vyprovokovat diskusi o naší minulosti nebo současné politice, nelze tak činit prostřednictvím anonymních výzev. Od ostatních exponátů se neliší, jen se k nim jejich autoři nehlásí. Platí to i o celku výstavy. Stejně jako u jiných projektů Jaroslava Anděla jen hádáme, kdo je tu vlastně kurátorem. Na jedné straně je sympatická skromnost a přesvědčení, že práce mluví sama za sebe. Na straně druhé to při vypjatějších polohách výstav působí jako neochota vzít na sebe odpovědnost za osud projektu.
Luciferův efekt; střetnutí se zlemCentrum současného umění DOX, Praha Výstava trvá do 2. ledna 2012 |
Hlavní výstavu doplňují dvě rozsáhlé samostatné sekce věnované aktivistickým projektům ze současné Evropy. Plakáty a hesla přibližují nepokoje vyvolané převážně mladými lidmi ve Španělsku. Dokumentována je rozsáhlá, různé složky společnosti spojující kampaň proti výstavbě nové nádražní haly ve Stuttgartu, jež se změnila v masové gesto občanského nesouhlasu s místní politikou. V poklidných českých vodách a s pomocí Artists Anonymous zřejmě revoluci nevyvolá ani jedna z nich.
