V propagačních materiálech se to čte krásně. Skupina profesionálních kuchařů v čele s mediálně známým Jiřím Králem (ex Kuchařská pohotovost) byla pověřena návrhem a realizací kompletního menu. Kuchaři sepsali jídla, marketing dodal texty a lákavé fotografie. Jenže pak se v jídelním voze posadíte, před vás postaví objednané jídlo - a vlak opustí pohádkovou marketingovou krajinku a zajede do temného tunelu české gastronomické reality.
Jednou z nejdůležitějších vlastností dobré restaurace, kterou host vždy ocení, je její konstantní kvalita. Ještě lepší je, když se podnik postupně zlepšuje. Při každé mojí návštěvě jídelního vozu se ale kvalita jídla a profesionalita personálu výrazně lišily.
První návštěva: dobrý standard
Po první návštěvě jídelního vozu společnosti JLV bych tento příjemný způsob trávení cesty každému doporučil. Nekuřácký, čistý vůz a sympatický číšník, který by se svým profesionálním vystupováním mohl bez problémů pracovat v některé z našich předních restaurací. Předvedl všechny ty nenápadné, ale zásadně důležité drobnosti, které o podniku hodně prozradí a které je radost odměnit adekvátním spropitným. Uměl přivítat, odprezentovat nabídku, po jídle se dotázat na spokojenost i nabídnout dezert.
Díky tomu i samo jídlo bylo hned o něco lepší. Kvůli gulášové polévce byste si měsíční síťovou jízdenku asi nekoupili, ale na druhou stranu jí nebylo ani moc co vytknout. Naprostá spokojenost byla s nekomplikovanou a podařenou českou klasikou, hovězím ragú na houbách s houskovým knedlíkem. Kombinaci polévky dle výběru a hlavního jídla pořídíte za 246 korun, což je cenová úroveň, kdy už nelze nad drobnými vadami přimhouřit oko - ale v tomto případě to ani nebylo potřeba.
Druhá návštěva: tuhá flaksa na studeném talíři
Na opačnou stranu spektra mě poslala hned druhá testovací jízda. Začalo to němým očním kontaktem s číšníkem, který působil dojmem, že ho vůbec netěší, když mu někdo chodí do vagonu, kde měl doteď takový klid. Ležérní naklánění se do stran a ukazování prstem do jídelního lístku, ze kterého jsem si vybíral, rozhodně neprospěly jeho páteři ani výši spropitného. Chtěl jsem to nejdražší, co měli, a vybral si hovězí steak s grilovanou zeleninou a opékanými brambory za 262 korun.
Za lahvovou třetinku plzně jsem dal 53 korun, a kolik by pivo muselo stát, abych si ho nemusel nalévat do nevhodně vysoké sklenice, jsem se dotázat neodvážil - z kuchyně se právě ozvaly tupé rány paličkou. Je-li někdo ochoten vzít na hovězí steak paličku na maso, pak podle mě klidně vezme na nespokojeného hosta sekeru. Místo objednaného steaku dorazila encyklopedická ukázka snad všech možných chyb a zločinů, kterých je možné se na tomto pokrmu dopustit. Roštěná byla rozklepána pod jeden centimetr, takže po nějakém stupni propečenosti nemělo smysl pátrat.
Brambory byly vhodné maximálně na kaši, což kuchař asi záhy poznal, a opékání vzdal. Zeleninu griloval dohromady, takže lilek to nepřežil, paprika se ani nestačila ohřát a cibule nakrájená na čtvrtiny nebyla k jídlu už vůbec. Parádu dokonal list salátu a vydatný posyp sušenou petrželí. Díky studenému talíři si jídlo udrželo svěží vzhled po celou dobu, co jsem s tuhým masem marně zápasil pomocí klasického příboru místo příboru steakového. Absence dotazu, bylo-li snad něco v nepořádku, při odnášení plného talíře mě už ani nepřekvapila.
Další návštěvy: jakž takž
Na nepříjemnou obsluhu jsem narazil i v nedělním vlaku do Prahy. 
Vzhledem k cenám a přeplněnosti vlaku se ovšem nelze divit, že se většina hostů z postávání na chodbičce vykoupí jedním pivem za 48 korun, které pak pomalu popíjí až do cílové stanice. Já si dal čtvrtlitrovou lahvičku bílého vína. Stála mě 126 korun, víno nebylo dostatečně vychlazené a pil jsem je z věrné kopie skleničky na čaj ze školní jídelny.
Naději na změnu jsem vkládal do vlajkové lodi Českých drah pendolina, kde jako zásadní novinku s příchodem nového menu uvedli servis jídla na porcelánu. Jenže tyto vlaky mají pouze bistro vozy, což znamená, že půl vagonu zabírá bar. Jídlo na porcelán dostanete, jen pokud ho budete jíst u nemnoha stolů v druhé půlce vagonu, případně na stojáka u baru. Jinak vyfasujete plast a procházku vlakem na svoje místo.
Alespoň něčím pendolino potěšilo: pivem. Na baru mají pípu a třetinku Pilsner Urquell v originálním skle dostanete za 29 korun. Menu je v bistro vozu omezené, jídlo pouze ohřívají, ale to je podle mě také jediná cesta, jak všude zajistit konstantní kvalitu. Ostatně i mnou pochválené hovězí ragú bylo produktem centrálního cateringu, stejně jako špekové knedlíky se zelím za 125 korun. Jednoduché jídlo, které respektuje region i sezonu, za rozumnou cenu.
Kvalitu dezertů bohužel nezachránil ani centrální catering. Čokoládová palačinka za 39 korun byla rozmočená kapsa plná čokoládové náhražky známé ze supermarketového pečiva. Creme brulée za 84 korun tužila želatina, místo karamelové krusty jsem našel nechutnou tekutou náhražku. Celé to korunoval kopeček šlehačky ze spreje.
Nová gastronomie od JLV je důkazem toho, že revoluce musí vznikat zdola. Neschopný kuchař a personál bez zájmu zničí sebelépe vymyšlený koncept a jídelní vozy budou dál jezdit prázdné, případně budou ve špičkách připomínat sraz klubu přátel pomalého pití předraženého piva.
