Zachytit tak dramatický život na desky a zachovat autentický způsob vašeho vyprávění je dobrý nápad. Chtěl jste si utřídit vzpomínky, nebo třeba takto propagujete své knihy?
Na deskách je sestřih ze šestatřiceti hodin nahrávek mých řečí z besed, na které už léta chodím. Odevzdal jsem syrový materiál a v Multisoniku z toho udělali čistý tvar, dali mému vyprávění řád, plynulost a časovou posloupnost - od dětství až téměř k prahu smrti. Nebyl to ale můj nápad, nemám ctižádost se propagovat, díky svému věku jsem pochopil, že to nemá cenu. Jediné, čím se člověk může prosadit, je dílo.
A to se vám podařilo. Napsal jste skvělé knihy a píšete dál. Vynořují se vám nové vzpomínky?
To taky. Hlavně ale mám touhu napsat konečně něco pořádného.
To má být skromnost?
Ne, vím, že to, co píšu, jednu kvalitu má, a tou je autentičnost. Mezi spisovatele, od kterých se učím, jako je Turgeněv, Konrad, Mann, Joyce nebo Tolstoj, jistě nepatřím. Dosáhnout jejich mistrovství je nemožné, ale musím se o to snažit. To, o čem píšu, jsem prožil. A to mi dává jisté tajné sebevědomí, nemusím si nic vymýšlet. Samozřejmě vím, že je rozdíl mezi tvůrčím psaním a vzpomínkou. Musí se mezi tím najít ten správný poměr. Podstatné je, aby spisovatel pomáhal lidem hledat odpovědi.
Odpovědi na co?
Celá naše doba je dobou přechodu - nacismus, komunismus, kapitalismus - to všechno jsou přechodné etapy, člověk je prožívá, ale pořád hledá, jak žít. A ještě to nenašel. A žádné náboženství a žádná ideologie mu zatím nepomohly. Spisovatelé se pokoušejí o ten svůj milimetr zlepšit podmínky lidského života. Vědí, že sami nic nemůžou změnit, stejně se ale musí snažit, to jinak nejde.
I vaše knihy, byť jsou sebepůsobivější, i ta cédéčka, na nichž vyprávíte zdánlivě lehkou formou o děsivých, strašných zážitcích, ukazují, že na minulost nevzpomínáte s trpkostí. Dokážete i v tragédii najít humor?
Já vím, mluvím, a lidi se často smějou. Samozřejmě nesmím zesměšňovat vzpomínky na mrtvé, to nejde. Ale povaha, se kterou jsem se narodil, mi pomáhá ty zážitky v mé mysli udělat snesitelné natolik, že jsem schopen mluvit o nich jednoduše a realisticky.
Hned první kapitola vaší Zpovědi zachycuje vyprávění o dětství. Nenarodil jste se právě do přepychu...
Prožil jsem ale moc hezké dětství. Rodiče byli chudí, nikdy se mě například neptali, co jsem obědval, pro matku bylo důležité, abychom měli aspoň večeři, a trvala na tom, že k večeři se musí všichni sejít. A my děti jsme si na trhu vzaly třeba cibuli nebo zkrátka to, co zelináři moc nehlídali, a zapily to vodou, a to byl náš oběd. Nechci ale říct, že by nám maminka nedávala jíst. Třeba koupila buřty a já nemohl pochopit, proč tatínek musí mít dva, a já dostal jenom jeden.
Říkáte kromě jiného, že chudé poměry v dětství vám pomohly potom přežít v Terezíně, Osvětimi i Buchenwaldu. Že vás na strádání připravily.
Dětství v Libni mě opravdu na lágr připravilo. Záruka přežití to samozřejmě nebyla, ale byl jsem zvyklý na hlad, na zdrženlivost v požadavcích. Já třeba nikdy neměl vlastní ponožky, všechno jsem dědil po sestře. Nenáviděl jsem to, připadal jsem si jako holčička a radši jsem chodil bez punčoch nebo bos. Byl jsem tedy zvyklý, že člověk nemá všechno, co by potřeboval, a že se musí bez toho obejít. Na to mě to dětství připravilo. A pomohlo mi to. Protože třeba v Buchenwaldu jsem neměl boty, bylo dvacet stupňů pod nulou a vykládali jsme vagony - tak jsem si zabalil nohy do hadrů a necítil jsem se špatně. Aspoň mi nikdo nemohl ty boty sundat a ukrást. Byl jsem na tom určitě líp než ti kluci ze střední třídy, kterým teplé ponožky a svetry chyběly... Já si s tím moc nelámal hlavu, věděl jsem, jak si poradit. Přikryl jsem se starými německými novinami a zahřál se. Věděl jsem, že je to součást života. Nakonec to k životu patří, že jednou jsi nahoře a jednou dole. A tenkrát jsem byl dole.
Ale o tom jste tehdy takhle nepřemýšlel?
Ne. Celá filozofie lágru přišla až dodatečně. Ale přišla - se schopností formulovat otázky a odpovědi, přišla se vzděláním, které jsme předtím neměli. Teprve teď mi ten koloběh života nějak dochází, můžu se obrátit zpátky a něčemu porozumět - i když pořád ještě ne všemu. Pořád mi zůstávají nezodpovězené otázky.
Které například?
Zaprvé: jak to, že tak kulturní národ jako Němci, kteří na začátku minulého století byli tím, čím je dnes Amerika nebo Japonsko, měli nejlepší mozky a nejužitečnější vynálezy, se mohl dopouštět takové křivdy, takového poškození civilizace, takového mrzačení vlastní kultury. To jsem nepochopil do dneška - ale už jsem blízko tomu aspoň si formulovat ty otázky. Nepochopil jsem ani to, jak je možné, že si to židovská část celé té lidské rodiny dala líbit. Že byla tak bezbranná, bezmocná, zaskočená, pasivní ke své vlastní zkáze, že ji dopustila. Jak je to možné? A třetí věc, které bych strašně rád porozuměl, je, jak si to mohlo celé lidstvo dát líbit. To jsou otázky, na které se zatím nepodařilo najít odpovědi, ale každý jejich aktuálnost cítí, jsou znovu ve vzduchu, jenže teď už by se netýkaly pouze Židů -bylo tu Srbsko, Rwanda, Vietnam, Kambodža... ty otázky jsou v podstatě tytéž.
Tohle všechno máte na mysli, když vás někdo přiměje, abyste mluvil o svém životě?
Po té naší zkušenosti jsme byli přesvědčeni, že se už nikdy nemůže opakovat fašismus, antisemitismus, že to není možné. A je. Ale myslím, že se to po milimetrech přece jen zlepšuje. Že nejsme tak nepoučitelní. Pořád se lidem vede dneska o něco líp než včera. To mě naplňuje pocitem naděje.
V jednom místě Zpovědi přiznáváte, že jste nezapomněl nic, co jste v koncentračních táborech prožil... Myslím, že doslova říkáte: Pamatuji si každý den, každou hodinu, každou minutu.
I když s těmi minutami jde asi trochu o nadsázku, v podstatě to je pravda. Dám příklad: Sedíme v kavárně a objednala jste si sendvič se sýrem, rajčetem a zeleným salátem, celkem skromnej sendvič na bílém talíři. Když to vidím, jsem okamžitě zpátky v Osvětimi, proti své vůli, naskočí mi to automaticky. Vidím to před očima, jak nám dali vodovou polívku jednou za dvacet čtyři hodin a někdy ani to ne, protože nechtěli, abychom žili déle než devadesát dva dní. To si propočítali, že otrok s přídělem 242 kalorií denně vydrží 92 dní a pak už nemůže pracovat, tak ať vylítne komínem. To jsem si byl schopen zformulovat až o padesát let později. A dodneška nesnáším, abych já jedl a ten vedle mne ne. 
Takže lágr s vámi „žije“ po všechna ta léta?
V mé domácnosti máme nejlepší a nejdražší porcelán, jaký si dovedete představit. Proč? Protože v Osvětimi jsme dostávali polívku do ruky. Člověk musel dát dlaně k sobě jako misku a do ní mu nalili polívku. Když byla horká, tak ti, kteří ji pustili, dalších dvacet čtyři hodin nejedli. Aby tomu zabránili, chytali ji do nádob, které sloužily jako nočníky. Na kavalci spalo deset až dvanáct lidí a aby ten prostřední všechny nebudil, když potřeboval na záchod, používal nějakou tu nádobu. V noci do ní káleli a ve dne v ní měli polívku. Rozhodl jsem se, že jestli přežiju, budu mít doma ten nejlepší porcelán.
Řeklo by se, že už jste to nejpodstatnější napsal a že si můžete trochu užívat života bez práce. Vy ale pořád píšete. Dokonce přepisujete ty krásné knihy, které se zdají být dokonalé.
Nepředělávám, jen doplňuju. Jsem přesvědčený, že kdybych umřel a nedoplnil to, tak jsem nesplnil svou autorskou povinnost. Teď jsem doplňoval o několik dialogů Ditu Saxovou. Protože ona mě v noci budí a mluví na mě. Čestné slovo. A říká mi nádherný dialogy. Jsou většinou erotického charakteru, ale já se snažím být vkusnej a slušnej, nechci, aby moji vnuci o mně řekli, ten děda byl pěknej dobytek. Vždycky jsem se řídil tím, aby se moje maminka, až to bude číst, nepohoršila. Nikdo v mé práci nenajde neslušnou větu.
Žijete napůl v Americe a napůl v Praze. Kde vlastně píšete?
Víc píšu v Americe než tady, protože tam si mě nikdo nevšímá, nerozptyluje mě. V domě, kde bydlím, žije tři sta partají a já znám jen domovníka. To se to píše. Kdežto tady v Praze mi chybí soustředění. Můžu pracovat jen v noci nebo od čtyř ráno, což znamená, že v deset dopoledne bych si šel lehnout. Ale baví mě to. Já nemám to srdce, abych nezvedl telefon. Pět lidí denně zavolá a všichni mají nádherné propozice, co by se dalo dělat až do půlnoci. Neřeknu ne, protože si to chci užít. Mám dojem, že pořád ještě jsem si něco dlužnej. Ale asi to tak není.
To, co jste prožil, se asi nedá vymazat ani něčím přehlušit?
Nedá, to v člověku zůstane nadosmrti. Ale na druhou stranu - po Osvětimi má člověk pocit, že je nesmrtelný a že se mu nic zlého už nemůže stát.
Na deskách jsou také pasáže o tom, jak jste po válce dvakrát emigroval. Přesto se teď v Čechách cítíte dobře?
Mně se tady líbí, jsem tu jak ryba v akváriu, mám dost vodních vší, abych nehladověl, rád čtu, že se tady zvedl národní produkt a chtěl bych, aby se tu všem vedlo dobře, nejen mně. Myslím, že tahle země je duchovně poškozená už od třicetileté války - přítel, nepřítel, všichni ji plundrovali a každý se tu musel naučit starat sám o sebe, dělat kompromisy, které by třeba úplně mravný člověk nedělal. Naděje je v dětech našich dětí - věřím, že pak to bude senzační země, škoda, že se toho nedožiju. Ale někdo se toho snad dožije.
Mluvíte o kompromisech, které lidi dělali a dělají, aniž by jim šlo o život. Sám jste se musel asi vyrovnat s těžšími rozhodnutími. Přemýšlel jste v takových situacích, co je a co není mravné?
V nemravném světě přemýšlíte o mravnosti víc než v běžných slušných podmínkách. Jsou tři mravnosti. Jedna daná Bohem, jedna daná zákonem a pak je situační morálka, kdy jste sama sobě Bohem soudcem, něčím, co rozhoduje při každém činu - ano, nebo ne. Naše generace se poučila, že život je kompromis. I moje povolání mi každou řádkou připomíná, že život je kompromis. Já mám ideální představu povídky. Ale co mi vyjde z psacího stroje a co odevzdám nakladateli, je kompromis. Já čekal to ideální, ale dosáhl jsem jenom svého stropu. Život je celá řada kompromisů a v jejich součtu - říkáme tomu svědomí - musíme posoudit, jestli je ještě přijatelný, nebo už ne.
Někdy ale není volba možná?
Poučil jsem se a přibývající věk mě v tom utvrzuje, že vždycky je možnost rozhodnout se pro lepší nebo horší variantu. Myslím, že v povaze člověka je touha po mravnosti, člověk potřebuje být dobrý - to mu dává zvláštní druh sebevědomí. Kafka psal o zákonu člověka - nikdo neví, co to je, ale asi každý o tom přemýšlí a ten zákon existuje. A my si ho pořád objevujeme. A buď ho plníme, nebo ho porušujeme. A to nás dělá - zní to pateticky, omlouvám se - ušlechtilejšími. No a to, do jaké míry jsme tím člověkem, to záleží na nás. Ale nikdy není člověk bez volby. Jenže jsme už asi třicátá generace kompromisů, která si zvykla, že uhnout je pohodlnější. Za sebe říkám, že radši bych byl mravnej než nemravnej. Nebojím se být sám sobě soudcem.
