17. září 2011 17:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Zrod příšerné krásy.
Takové je bienále v Lyonu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Realita, nebo film? Argentinský umělec Jorge Macchi do průmyslového předměstí Lyonu přesadil zahradu z filmu Loni v Marienbadu režiséra Alaina Resnaise. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Realita, nebo film? Argentinský umělec Jorge Macchi do průmyslového předměstí Lyonu přesadil zahradu z filmu Loni v Marienbadu režiséra Alaina Resnaise. | foto: Tomáš Pospiszyl, Lidové noviny
PRAHA Tento týden se v Lyonu otevřelo 11. bienále současného umění. Na respektované přehlídce na sebe výrazně upozornili i umělci z Čech.

Tradice největšího francouzského bienále v Lyonu není tak dlouhá jako například více než stoletého bienále v Benátkách. Vzniklo teprve v roce 1991 a za 20 let své existence se vyprofilovalo v přední evropskou výstavu současného umění. Kurátorkou zatím posledního ročníku se stala Victoria Noorthoorn z Argentiny a její mimoevropský původ se projevil v důrazu na globální pohled na světové umění. Ze 78 pozvaných umělců jich je neobvykle mnoho z Latinské Ameriky a Afriky, ale i z méně frekventovaných zemí evropského kontinentu. Bienále je rozděleno do čtyř základních lokací a zabírá celkovou plochu 13 000 čtverečních metrů.

Cizí peří mění život

 Uprostřed bývalé tovární haly se rozprostírá složitá konstrukce z dřevěných hranolů a síťového pletiva. Jde o avantgardní variantu slepičího výběhu, která zde ale není tím hlavním uměleckým dílem. Samotné slepice jsou totiž zásluhou brazilské umělkyně Laury Lima proměněny k nepoznání. Na těle mají upevněno pestrobarevné peří, které z obyčejných slípek udělalo cosi jako zmutované pávy. „K upevnění peří byla použita stejná technika, která se používá při prodlužování lidských vlasů,“ vysvětluje Noorthoorn. Umělkyně podle ní měla hlubší záměr než jen vytvořit slepičí variantu brazilského karnevalu.

Barevným peřím dekorované slepice od Laury Limy

Dílo s názvem Slepičí gala je metaforou společenského chování. V závislosti na bohatosti a druhu „cizího peří“ totiž slepice mění své chování, v jejich společenství vznikají nové hierarchie a některé slepice se pod dojmem svého opeření dokonce začínají považovat za kohouty. Barevný design dokáže doslova změnit jejich život. Protestů ochránců zvířat se Noorthoorn neobává. „Na slepice dohlíží veterinář a ten tvrdí, že jsou ve výborné kondici. Díky barevnému peří totiž nejsou tak apatické jako za podmínek normálního chovu.“

Hrůznost moderní doby

Lyonské bienále nabízí pestrou škálu uměleckých postupů – od díla z živých slepic až po tradiční malbu a kresbu, video, performanci, architekturu nebo umělecké projekty na pomezí umění, divadla, literatury a hudby. Vedle umělců, kterým ještě nebylo třicet let, se zde objevují i díla kulturních klasiků, jakými jsou Samuel Beckett nebo John Cage. Podtitul bienále „Zrodila se příšerná krása“ je převzatý z básně W. B. Yeatse z roku 1916. Popisuje v ní tragické osudy bojovníků za nezávislost Irska. Není však jasné, jestli v ní mučedníky oslavuje, nebo básníkovi jejich boj spíše nahání strach. Rozporuplné slovní spojení „příšerná krása“ podle organizátorů dobře vystihuje současný stav umění. I to je plné paradoxů, nejistoty a napětí, současně je mu vlastní naléhavost, emocionální síla a odvaha riskovat.

Převýchovné stroje Evy Koťátkové

Důležitým prvkem současného umění je podle Noorthoorn přístup, který nazývá holistickým. Umělci mají potřebu vnímat a řešit svět v celé jeho komplexnosti jako jeden nedělitelný celek. Na výstavě to dokumentuje vzájemný dialog práce slovenského konceptualisty Stana Filka, vytvářejícího textové a prostorové modely mnohadimenzionálních vesmírů, a práce mladého Mexičana Ericka Beltrána. Ten vytvořil obří glóbus, na jehož plášti se nachází schéma fungování globálních sociálních sil, v jeho interiéru pak najdeme mapu individuálního vnímání světa. Ne všechny práce jsou ovšem podobně vážné a všeobsáhlé. Živelná jihoafrická performerka Tracey Rose například v čepici v podobě obřího penisu vypráví příběh prapředka člověka, hominidky Lucy, nebo nahá a natřená na růžovo přehrává na elektrickou kytaru izraelskou hymnu před betonovou zdí, která židovský stát odděluje od palestinských území.

Češi mezi elitou

Mezi světovou uměleckou elitou se neztratili umělci z České republiky. Zbyněk Baladrán zde má dvě videa a Eva Koťátková samostatnou místnost. Hned na třech místech je zastoupen i Milan Grygar, pětaosmdesátiletý klasik experimentálního umění. Jeho akustické kresby z roku 1966 tu jsou konfrontovány s hudebními kusy Mortona Feldmana a Johna Cagea, na jiném místě visí Grygarovy pozdější geometrické kompozice.

Více než polovina vystavených děl vznikla přímo pro bienále v Lyonu a často na jeho náklady. Obrovský rozpočet, který podobná akce vyžaduje, z velké části pokrývá příspěvek z veřejných rozpočtů. V místech, kde není podle názoru místních zastupitelů současné umění dostatečně podporováno, se regiony nebo města rozhodnou prostředky koncentrovat a jednou za dva roky použít na podobnou velkou událost. Pro město Lyon to je nejen otázkou jeho momentálních ekonomických možností, ale i kulturních priorit.

Převýchova Evy Koťátkové

Eva Koťátková překračuje očekávání, která byla s její prací v minulosti spojována.

Když v roce 2007 získala ještě jako studentka Cenu Jindřicha Chalupeckého, mnozí pochybovali, zda jde u tak mladé tvůrkyně o prokazatelný talent. O čtyři roky později patří Eva Koťátková k nejvyhledávanějším českým umělkyním.

Ještě ne třicetiletá Eva Koťátková v posledních letech započala úspěšnou mezinárodní kariéru. Potvrzením je i její účast na bienále v Lyonu. Ve zdejším Muzeu současného umění dostala v rámci bienále k dispozici vlastní velký sál. Nebývale monumentální instalace s názvem Převýchovný stroj propojuje kresby a objekty. Černě vymalovaná místnost je zaplněná různými přístroji, obřím trychtýřem, důmyslnými držáky na knihy, ale také na lidské bytosti.

Ty v nich sice nacházejí oporu, ale prostor svobody tu je jasně vymezen. Kresby a koláže působení edukativního mechanismu blíže přibližují: děti jsou vsazovány do různých pomůcek připomínajících klece. Učí je správným polohám pro čtení, psaní, ale současně znemožňují dělat cokoliv jiného.

Náklaďák jako Titanik
Dílo vznikalo přímo pro bienále: „Několik měsíců jsem podobu instalace s kurátorkou bienále Victorií Noorthoorn zpřesňovala,“ vzpomíná Koťátková. „V dobrém slova smyslu na mne vytvořila tlak, abych se nebála více vstoupit do prostoru. Nakonec mi dala k dispozici větší místnost, než jaká pro mne byla původně plánována.“

Autorka pak měla půl roku na to, aby jednotlivé části stroje v Praze vytvořila. „Na poslední dva měsíce práce jsem měla od Akademie výtvarných umění pronajatý bývalý Šalounův ateliér. Sama ateliér nemám a s podobně velkorysým měřítkem jsem dosud nikdy nepracovala. Je to moje největší instalace. Když pro hotové elementy přijel kamion, v malé ulici na Vinohradech působil nepatřičně jako nějaký Titanik na kolech. V Lyonu jsem pak měla ještě týden na to, abych vše sestavila dohromady.“

Eva Koťátková pokračuje v rozvíjení motivu školní výchovy jako modelu represivního společenského sytému. „Už delší dobu jsem měla představu podobného převýchovného stoje a lyonské bienále bylo příležitostí, jak ji uskutečnit. Možná že se tím završí můj zájem o svět dětí a jejich výchovu. Téma tu je už hodně abstrahované. Vytvořila jsem děsivý mechanismus, který sice něco kontroluje a řídí, ale není jasné co a jak. Ale kdo ví, co budu dělat za rok.“ Instalace obsahuje součásti ze staré vyřazené tiskárny, ale většinou se skládá z nově vytvořených prvků. V českém prostředí bychom dílo nejspíše četli jako reakci na naši zkušenost s totalitním režimem. Zájem zahraničních diváků naznačuje, že Převýchovný stroj rozvíjí univerzálně srozumitelné téma sociální kontroly a jejího zneužití.

Umělecké zrcadlení
Českým divákům princip místnosti zaplněné provázanými objekty může připomenout letošní dílo z československého pavilonu na bienále v Benátkách. Jeho autor Dominik Lang a Eva Koťátková jsou životními partnery. „V kuchyni pochopitelně probíráme, co právě děláme, ale ta podobnost je spíše náhodná,“ vysvětluje svůj umělecký jazyk Koťátková. „Původně jsem navrhla samostatné objekty, které se čím dál víc začaly propojovat. Spíše než instalaci to vnímám jako strukturu, rozvětvené těleso.“

S depresivní atmosférou instalace Evy Koťátkové to asi přece jen nebude tak horké. Do jejího ztemnělého prostoru chodila relaxovat a svačit slavná malířka Marlene Dumas, jejíž díla byla na bienále instalována o několik místností dále.



  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz