Zatím poslední zlom přišel letos v březnu. Miroslav souhlasil s riskantní operací, která mu měla dát naději na další život za cenu ztráty zbytku dolní poloviny těla od pasu dolů.
Po několika měsících od zákroku může v rámci svého hendikepu vozíčkáře žít plnohodnotným životem. Vychovává sedmnáctiletého syna, pracuje, cvičí, jezdí na výlety, zajímá se o psychologii. Doma „chodí“ pomocí rukou, venku používá vozík. Operace pro něj byla vysvobozením z utrpení.
Složitý zákrok, odborně hemikorporektomii, při které je pacientovi na rozhraní čtvrtého a pátého bederního obratle odstraněna dolní polovina těla, provedl tým primáře chirurgické kliniky pražské FN Bulovka Františka Antoše.
Ve světě zatím bylo v odborném tisku popsáno necelých 50 podobných zákroků, jen necelá polovina pacientů přežila. První úspěšný provedli v USA v roce 1961. Bulovka je jediným pracovištěm v Česku, které si na hemikorporektomii úspěšně trouflo. Ze tří operací jeden pacient zemřel 35 dnů po zákroku na selhání ledvin, které byly vážně poškozeny už před operací.
Úspěchy lékařů z Bulovky
První hemikorporektomii Antoš uskutečnil před sedmi lety tehdy čtyřiatřicetiletém Robertovi z Hořic. I on počítal prakticky týdny do jisté smrti. Díky vrozené poruše páteře a míchy byl od narození ochrnutý. Většinu života strávil ve zdravotnických zařízeních, kvůli mnoha proleženinám a sepsím podstoupil přes 30 operací. Dnes se sám stará o stárnoucí matku a do nemocnice jezdí jen občas na návštěvy. „K provedení operace je třeba splnit několik podmínek,“ říká Antoš. „Že pacientovi nelze jinak pomoci od postupující sepse, ale nemá žádné jiné komplikace a fungují mu horní končetiny. A především musí mít enormní vůli po životě. Nikoho nepřesvědčujeme, jen vysvětlíme, o co jde. Každý se musí rozhodnout sám,“ podotýká.
Miroslavovi prý trvalo rozhodování o ztrátě dolní poloviny těla asi pět vteřin. „Nebylo to těžké rozhodování. Vůbec jsem o tom nepřemýšlel,“ tvrdí. „Jsem psychicky hodně silný. A obrovskou motivací pro mě byl můj syn.“ Nerozhodil ho ani fakt, že musel být operován dvakrát. Po prvním zákroku totiž začal příliš brzy sedět a rána se otevřela. Napodruhé mu v květnu lékaři zkrátili trup o další dva obratle. Ztráta podstatné části těla jej prý ve srovnání s předchozím stavem nelimituje. „Jen se musím vyhýbat alkoholu, protože byl bych hned namol,“ směje se.
Organismus si musí na razantní zásah zvykat. Srdce, které je zvyklé pumpovat krev do celého těla, hrozí kolapsem. Pacienti prý ale brzy zjistí, že je pro ně život bez dolní části těla, která byla už beztak nefunkční, vlastně pohodlnější.
Po několika měsících od zákroku může v rámci svého hendikepu vozíčkáře žít plnohodnotným životem. Vychovává sedmnáctiletého syna, pracuje, cvičí, jezdí na výlety, zajímá se o psychologii. Doma „chodí“ pomocí rukou, venku používá vozík. Operace pro něj byla vysvobozením z utrpení.
Složitý zákrok, odborně hemikorporektomii, při které je pacientovi na rozhraní čtvrtého a pátého bederního obratle odstraněna dolní polovina těla, provedl tým primáře chirurgické kliniky pražské FN Bulovka Františka Antoše.
Ve světě zatím bylo v odborném tisku popsáno necelých 50 podobných zákroků, jen necelá polovina pacientů přežila. První úspěšný provedli v USA v roce 1961. Bulovka je jediným pracovištěm v Česku, které si na hemikorporektomii úspěšně trouflo. Ze tří operací jeden pacient zemřel 35 dnů po zákroku na selhání ledvin, které byly vážně poškozeny už před operací.
Úspěchy lékařů z Bulovky
První hemikorporektomii Antoš uskutečnil před sedmi lety tehdy čtyřiatřicetiletém Robertovi z Hořic. I on počítal prakticky týdny do jisté smrti. Díky vrozené poruše páteře a míchy byl od narození ochrnutý. Většinu života strávil ve zdravotnických zařízeních, kvůli mnoha proleženinám a sepsím podstoupil přes 30 operací. Dnes se sám stará o stárnoucí matku a do nemocnice jezdí jen občas na návštěvy. „K provedení operace je třeba splnit několik podmínek,“ říká Antoš. „Že pacientovi nelze jinak pomoci od postupující sepse, ale nemá žádné jiné komplikace a fungují mu horní končetiny. A především musí mít enormní vůli po životě. Nikoho nepřesvědčujeme, jen vysvětlíme, o co jde. Každý se musí rozhodnout sám,“ podotýká.
Miroslavovi prý trvalo rozhodování o ztrátě dolní poloviny těla asi pět vteřin. „Nebylo to těžké rozhodování. Vůbec jsem o tom nepřemýšlel,“ tvrdí. „Jsem psychicky hodně silný. A obrovskou motivací pro mě byl můj syn.“ Nerozhodil ho ani fakt, že musel být operován dvakrát. Po prvním zákroku totiž začal příliš brzy sedět a rána se otevřela. Napodruhé mu v květnu lékaři zkrátili trup o další dva obratle. Ztráta podstatné části těla jej prý ve srovnání s předchozím stavem nelimituje. „Jen se musím vyhýbat alkoholu, protože byl bych hned namol,“ směje se.
Organismus si musí na razantní zásah zvykat. Srdce, které je zvyklé pumpovat krev do celého těla, hrozí kolapsem. Pacienti prý ale brzy zjistí, že je pro ně život bez dolní části těla, která byla už beztak nefunkční, vlastně pohodlnější.
