Republikánům ale nejde na prvním místě o to, co by se snad stalo s americkou demokracií, kdyby se hlavou státu stal populista Trump, možná už jim ani nejde o vítězství v těchto konkrétních prezidentských volbách. Jde jim možná na prvním místě o to, aby se jejich strana po Trumpově vítězství nerozpadla a zůstala do budoucna zachována.
Kdo je vlastně ten tajemný a mocný „establishment“ americké politické strany? Americké politické strany nemají mocné stranické sekretariáty, oficiální funkcionáře, členství a hierarchie, jaké známe z Evropy. Když to velmi zjednodušíme: kdo se prohlásí za demokrata, je demokrat, a kdo za republikána, stane se republikánem. Přesto establishment existuje a je to zkrátka skupina nejmocnějších a nejvlivnějších lidí, která profituje ze zavedených pořádků. Jsou to třeba staré stranické rodiny, jako je klan Bushů, jsou to tzv. opinion makeři a ideologové z republikánských stranických časopisů a jsou to lidé, kteří financují kampaně a chtějí za to zavedené protislužby, jsou to podnikatelé a lobbisté napojení na politickou stranu a na zbrojní průmysl či energetiku a průmysl infrastrukturních zakázek.
Takže celá ta show s Trumpem, kterou Amerika nyní půl roku mediálně žila (a celý svět do značné míry s ní), byla k ničemu a sjezd delegátů to celé zruší? Nasvědčuje tomu to, jak se o tom stále častěji mluví a píše jako o normální věci a jak se to stává regulérně zvažovanou možností, bez ohledu na to, jestli bude konvent zablokovaný, nebo ne. Delegáti zkrátka řeknou, že na sjezdu budou hlasovat podle svého svědomí, a nikoli podle toho, k čemu je zavazuje slib jejich místní organizaci. A bude vymalováno. A kandidátem se stane třeba nějaký svatý Jiří na bílém koni, který se namáhavými a nekonečnými primárkami vůbec neušpinil a nebude to ani Trump, ani Ted Cruz. Takovou nabídku establishmentu právě odmítl Paul Ryan. Možná přijde znovu do hry Mitt Romney, možná Condoleezza Riceová, možná Chris Christie apod.
Establishment také sází na to, že nezávislým kandidátem se Trump nestane, protože pak by už skutečně riskoval příliš velkou část vlastního jmění, musel by si půjčovat nebo likvidovat aktiva, tedy resorty, hotely a golfová hřiště. A to asi neudělá, tak strašně bohatý prostě není.
Jaký by to byl signál pro demokracii? Takové znásilnění či, jak se říká ošklivě, tzv. přeprasení stranického sjezdu?
Formálně vůbec žádný. Jde o vnitrostranické tradice a tradiční procedury, které nejsou ani přezkoumatelné soudem. Primárky jsou vlastně poměrně nová věc a ještě v 50. letech se stranické věci rozhodovaly především v tzv. zakouřených místnostech. Opravdová demokratická soutěž daná ústavou a federálním volebním zákonem začíná až skutečnou prezidentskou volbou, kterou pochopitelně nikdo nezruší.
Na druhou stranu „neformálně“ to jistě nějaký signál je. Establishment, tedy „lidé u moci“, dá naštvaným a nespokojeným masám amerických republikánských voličů najevo, že pohrdá jejich naštvaností, nespokojeností a snahou vyzkoušet si něco nového, že zaběhlé pořádky jsou důležitější než přání „nedospělých“ voličů. Americe se bude o něco hůře vyvážet do světa idea svobodné soutěže a demokracie, když dá sama najevo, že je lepší soutěž řízená a moderovaná než soutěž otevřená, protože ta otevřená by mohla dopadnout jinak než se jaksi předpokládalo.
Jinak nás to asi zase tolik mrzet nemusí, protože poslední výroky Donalda Trumpa o tom, jak by rozdělil NATO a že za americkou obranu si budeme muset v Evropě platit, nás tady ve střední Evropě – kde jsme ještě nedávno byli v ruské sféře vlivu – poněkud, resp. poněkud hodně znervózňují. Nikdo totiž netuší, jak to Trump myslí, co myslí vážně, co jen tak a co říká pro efekt a hlavně proto, že to vypadá jako řečené „bez obalu“ a politicky nekorektně.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
