V první řadě se asi sluší dodat, že velkou publicitu mají oba zmínění ekonomové úplně všude na světě, jistě nikoli pouze v České republice. Je to dáno za prvé tím, že oba jsou nadáni vysoce kritickým myšlením, provokují, dobře píšou a jdou proti proudu.
Oba jsou mentálním založením polemické typy, nikdy by je nebavilo vézt se na převládajícím názoru, povaha jim velí dráždit a docela se jim to daří, dělají to chytře a zajímavě. A taky jsou oba docela umanutí a někdy nerudní. To jsou možná nakonec důležitější charakteristiky, než že oba stojí politicky vlevo.
Americký ekonom Paul Krugman
Druhým důvodem je, že oba pánové jsou publikačně velice činní. Krugman píše každodenní blog do deníku The New York Times a k tomu ještě jednou týdně větší komentář, což je něco, co dělá málokterý akademický ekonom, a už vůbec to nedělá žádný nobelista.
Stiglitz zase píše a vydává spoustu knih a nejen to, dokonce radí i řecké vládě. Každý dobrý vědec by měl umět jak akademický text či přednášku, tak lidově srozumitelný článek pro noviny. Někteří se tím druhým vůbec nezabývají, jiní – jako tito dva – by bez toho nemohli žít.
Krugman jistě je levičák, ale krajní? Spíše jde o to, že on tvrdí, že ještě dlouho po velké finanční a bankovní krizi (nikoli v obyčejné recesi) musí vláda masivně vykrývat propad soukromé poptávky i váhavost privátních bank půjčovat. Vždy posuzuje celý „policy mix“, tedy měnovou i fiskální politiku dohromady. Dělíme snad už i v měnové politice ekonomy na levičáky a pravičáky?
V dalším Chlívku se Petr Kamberský pozastavuje nad tím, že v Česku nynější „levicová koalice“ dává do pořádku veřejné finance a navazuje na své předchůdkyně. Prý to je proto, že jsme v Česku.
Ale ono je to – ať se nám to líbí, nebo ne – normální i leckde jinde, třeba v USA. Když se podíváme na minulé dekády, jsou to většinou administrativy levicových amerických prezidentů, kdo vyrovnává veřejné finance, a naopak jsou to administrativy prezidentů pravicových, kdo odevzdává veřejné finance v rozvratu, jako se to povedlo Ronaldu Reaganovi i Georgi W. Bushovi.
Co pravice v USA většinou opravdu dělá, je, že snižuje daně, často hlava nehlava, bez ohledu na to, co to udělá se schodky. Typickým levicovým tématem je v USA například univerzální zdravotní pojištění. Proti dluhům a schodkům se sice zrodilo v USA na pravé části spektra hnutí Tea Party, ještě jsme ale neměli to štěstí zjistit,co by Tea Party opravdu dělala, kdyby se dostala k moci. Zatím lze hnutí za „dluhové panenství“ chápat spíše jako opoziční klacek na demokraty.
V druhé polovině 90. let i v minulé dekádě se levicové i pravicové vlády v Maďarsku předháněly v tom, kdo bude více slibovat, sliby plnit a rozhazovat veřejné peníze.
V Německu zase levicová vláda kancléře Schrödera deregulovala a zpružnila pracovní trh, což bývá většinou považováno za pravicovou agendu.
Opravdovým českým paradoxem se jeví to, že minulá politická vláda, tedy pravicová koalice, zvýšila daně. Americká pravice většinou v praxi preferuje růst a daně snižuje, česká pravice dala přednost fiskální přísnosti proti růstu.
I zde bychom ale mohli paradoxně najít americký příklad. Pravicový prezident George H. W. Bush v kampani v roce 1988 sliboval „read my lips, no new taxes“ a daně zvýšil. Taky se ale podruhé prezidentem nestal. Americká ekonomika byla před volbami v roce 1992 v recesi (i když ve skutečnosti už ne, protože statistika má zpoždění) a dobře nedopadla ani Nečasova a Kalouskova pravicová koalice (s recesí a jistým zpožděním statistiky je to podobné jako v případě George Bushe staršího).
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011.
