Samozřejmě leccos je jinak. Británie je velká země a velká ekonomika, což je jiné psychologické nastavení vzájemného vztahu. Britové nehlasovali o nějaké smlouvě, ale rovnou a jasně o odchodu z EU. Politici také berou výsledek referenda velmi vážně. David Cameron už oznámil rezignaci, stejně jako Jonathan Hill, britský eurokomisař.
Jenže nezapomínejme, že Boris Johnson – lídr tábora brexitu a pravděpodobně budoucí premiér – pracoval v době dánského referenda jako novinář v Bruselu a letos v únoru řekl doslova: „Existuje pouze jeden způsob, jak dosáhnout změny, a tím je hlasovat o odchodu. Celá historie EU ukazuje, že se populaci naslouchá, pouze když řekne ne.“ Hlavní motivací Johnsona navíc je stát se premiérem, zastáncem brexitu se stal až nedávno.
Co by na to řekli partneři? Rachman si dovede představit, že takový Wolfgang Schäuble by souhlasil s nějakým přidruženým členstvím Británie, které má de facto už dnes, protože není ani v eurozóně, ani v Schengenu. Johnson si může zkusit vyjednat výjimku o volném pohybu osob.
Dodejme, že Rachmanovi schází v článku příklad francouzského referenda o evropské ústavě, které se neopakovalo právě proto, že šlo o „velkou Francii“.
A to, co Rachman navrhuje ve věci omezení migrace, právě před hodinou ve svém projevu jasně odmítla Angela Merkelová. Ten projev je ale také součást vyjasňování pozic před jednáním.
...
Clive Crook na Bloombergu vypočítává, co všechno bude muset řešit nový britský premiér. Bude muset vyjednat komplexní nové vztahy s EU, bude muset vyjednat nové obchodní dohody se zeměmi mimo EU, a to úplně od začátku, to všechno pod ekonomickým a finančním tlakem a s nejistotou kolem skotské nezávislosti v zádech. A to se ještě vůbec netuší, jaký bude postup a politika evropských partnerů.
Pak se autor pouští do úvahy, proč voliči – a nejen v Evropě – hlasují proti mainstreamovým stranám. Část těch lidí jsou rasisti, xenofobové a bigotisti. A část lidí se zcela obyčejně bojí nebo má obavu především z nekontrolované migrace. Politici se mají naučit rozlišovat mezi těmi, kteří mají strach či obavy, a mezi xenofoby. A lidem, kteří mají strach, něco nabídnout, tedy právě omezení volného pohybu osob. To oddělování vystrašených od zlých je dobrá myšlenka, ale z článku není jasné, zda to autor navrhuje pro celou EU, nebo jen pro Británii. Kdyby to navrhoval pro celou unii, zruší tím poslední věc, která je na EU ještě populární.
...
Danuta Hübnerová, členka EP a předsedkyně ústavního výboru, prohlásila, že by angličtina měla přestat být oficiálním jazykem EU.
To je opravdu dobrý vtip a musím říci, že zprávy tohoto typu udělají možná nakonec euroskeptika i ze mne – je to přesně tohle, kvůli čemu je spousta lidí na Brusel naštvaná. Jedna věc je, jak je to právně, to snad lze rychle změnit. Druhá věc je, jak je to věcně. To si vážně někdo myslí, že Evropa ve světě obstojí, když se bude mezi sebou domlouvat francouzsky nebo německy? Míra toho, kolik eurokratů a europolitiků se tohoto tématu a „potrestání angličtiny“ nyní chytí, nám bude ilustrovat míru skutečného odtržení Bruselu od reality. A taky to podtrhne obavy, proč bude Británie po brexitu možná chvíli v recesi, ale my ostatní v EU upadneme do dlouhé a hluboké existenční krize.
...
A nakonec přehledný článek Bloombergu vysvětluje, že britský parlament může de iure referendum ignorovat, ale jakmile britská vláda iniciuje otevření článku 50 Lisabonské smlouvy (o vystoupení z EU), je to už nezvratný proces, který opravdu nejde ani přerušit, ani zastavit.
...
Čtenáře Monitoru zvu na úterní odpolední debatu o brexitu.
