Za zaznamenání však stojí a zároveň je nebezpečné (https://www.project-syndicate.org/commenthary/economic-liberalism-and-illiberal-democracy-by-daniel-gros-2017-08), že si všechny tyto režimy udržují vysokou popularitu.
Samozřejmě je to kontrolou tradičních médií – rozhlasu, tisku a televize. Ale ani mediální manipulace nedokáže všechnu popularitu vysvětlit. ̈
MACHÁČEK: Macron dostává svá první vysvědčení |
Klíčové je, že všechny tyto tři režimy podle Grose respektují tzv. washingtonský konsenzus, tedy opatrnou a přísnou makroekonomickou politiku a otevřené trhy.
Rusko pod Putinem většinou vytváří rozpočtové přebytky a akumuluje devizové rezervy. Totéž platí pro Erdoğana a Orbána. Veřejný dluh v těchto zemích je relativně vysoký a ještě klesá. Ve dvou případech (Rusko a Maďarsko) navíc ztratili jejich liberálnější předchůdci důvěryhodnost tím, že přivedli své země do chaosu a finanční krize.
Neliberální „silní muži“ akceptují základní fundament washingtonského konsenzu – a sice že přísná makroekonomická politika nese ovoce hlavně v dlouhodobém horizontu. Pravomoci v makroekonomickém managementu byly do určité míry delegovány apolitickým expertům. Všichni tři odolali pokušení využít krátkodobé fiskální stimuly ke zvýšení popularity a svou politickou pozici budovali spíše apelem na identitární a národoveckou politiku. Výsledkem jsou relativně solidní ekonomické výsledky a relativně spokojení voliči.
Příklad Venezuely demonstruje, že to není samozřejmost. Bývalý lídr Hugo Chávez si čtrnáct let udržoval popularitu tím, že utrácel peníze z ropného boomu na štědré sociální programy. Když od roku 2014 cena ropy poklesla na sotva polovinu, neměla Venezuela žádný polštář na udržení dovozů. Chávezův nástupce Nicolás Maduro je konfrontován s katastrofální ekonomickou krizí a rostoucími lidovými nepokoji.
Zmínění tři „strongmani“ jsou si dobře vědomi toho, že kdyby utráceli příliš, způsobili finanční krizi a museli žádat o pomoc MMF, jejich dny u moci by byly rychle sečteny. Prudentní makroekonomická politika ale přináší ovoce, pouze zůstává-li ekonomika relativně svobodná. Putin ani Erdoğan nekoketují s protekcionismem. Rusko dokonce vstoupilo do Světové obchodní organizace (WTO) a Erdoğan nikdy nezpochybňoval celní unii s EU, i když jdou jinak vztahy EU a Turecka od deseti k pěti.
Největší výzvou pro tyto režimy je udržet se v ekonomicky liberální podobě. Dlouhodobě asi nelze nepodlehnout pokušení předávat kontrolu nad ekonomikou kamarádům a rodinám, čímž pak budou tyto ekonomiky odsouzeny k poklesu.
Čtenáře a příznivce Monitoru JM upozorňuji na knižní vydání výběru z mých nejzajímavějších článků uplynulých sedmi let. Kniha se jmenuje Na tříkolce mezi tanky podle životopisného rozhovoru novinářky Anastázie Harris s autorem (http://nakladatelstvi-bourdon.cz/index.php/nase-knihy/vsechny/item/17-trikolka), který publikaci uvádí.
